Dnes jistě nikdo nepochybuje o
směšnosti tvrzení filosofa Descarta, zakladatele
dogmaticko-racionelní filosofie, který zemřel
roku 1650, zanechav po sobě svou nauku o
zvířatech, v níž uváděl, že zvířata nemají vůbec
myslící duše, že vše u nich děje se na základě
mechanismu, takže zvířata jako oživené stroje
jsou úplně bez citu a necítí na příklad žádných
bolestí. Podobně zastaralé jsou názory
Voltairovy, který považoval člověka za smějící
se zvíře. Stejně pochybeny jsou názory filosofa
Herdera, který pravil, že jedině lidem dána jest
vlastnost dorozuměti se mezi sebou, že jedině
člověk mezi vším tvorstvem ovládá pojmy
dorozumívací. Dnes jest jisto, že i tato
poslední věta jest nesmyslem, neboť mnoho členů
ze zvířecí říše má vlastní způsob, aby se mezi
sebou dorozuměli, a že jsou zvířata, zejména
domácí, která rozumějí řeči lidské. Ale zvířata
rozumějí také řeči, které rozumějí všichni
národové, mezinárodní řeči, která vyjadřuje i
nejjemnější záchvěvy duševní a která tolik
působí na vnímavé duše. Zvířata rozumějí hudbě.
Přitom ovšem, podobně jako u nás lidí, i u
zvířat rozeznati lze mnoho druhů posluchačů
hudby. Řada taková je přerozmanitá. Od zvířat,
která postrádají hudebního sluchu, až k těm
zvířatům, jimž je rozskřípaný kolovrátek ideálem
tónů. Mezi zvířaty nalezneme náruživé ctitele
klasické hudby, přátele staré hudební školy,
najdeme však též mezi nimi ctitele Wagnera i
Straussových valčíků.
Na to hlavně má vliv temperament jednotlivých
zvířat.
O tom zmiňuje se již antický Homér, který líčí
nám delfína, unášejícího poslušně na svém hřbetu
po vlnách mořských starořeckého tenora Ariona.
Delfín ten byl asi tak nadšen zpěvem Ariona,
jako jsou nadšeni posluchači a posluchačky
některého hrdinného tenora, kterému vypráhnou z
vozu koně a vlekou svého miláčka ve voze sami za
nadšeného hulákání ulicemi města.
Bohužel, a právě snad to učiní na mnohé hudební
nadšence prašpatný dojem, všichni návštěvníci
některých zoologických zahrad, jako na příklad
berlínské, musí přiznati největší porozumění pro
hudbu oslovi a vepři. Neboť ti dva jsou tak
zbožnými posluchači hudby, zejména vepř, že týž
v pravém slova smyslu hltá hudební zvuky, jiskří
očima, hrabe nohama, zkrátka vepř je pravý
hudební nadšenec.
Od doby, kdy byl vynalezen gramofon, byly konány
přečetné pokusy v tom směru, jak působí hudba i
zpěv na zvířata. Pokusy těmi bylo vykonáno
záslužné dílo ku poznání zvířecí duše a byl
sledován přesně’účinek hudby na jednotlivá
zvířata.
Poslední pokusy v tomto směru byly konány ve
velké americké zoologické zahradě a měly vskutku
originální výsledek.
Gramofon byl přenášen od jedné ohrady či klece
ke druhé a pozorován duševní vliv hudby na
jednotlivá zvířata.
Pokusy s hady setkaly se s úplným fiaskem. Hadi,
které znají indičtí kejklíři uvést do extase
píšťalkami, zachovali při zvucích gramofonu
úplnou netečnost. Z toho je vidno, že ono
vztyčování hadů při hudbě není ničím jiným než
pečlivě naučeným kouskem drezúry.
Ale u slonů naproti tomu měly zvuky z gramofonu
neobyčejný účinek. Počali zvedat choboty i uši
do taktu a konečně jeden zvědavý mladý slon
vstrčil chobot do hlásné trouby gramofonu, aby
vyzkoumal, kdo to tam vlastně zpívá.
Zajímavý byl pohled na tygra, když tento uslyšel
a uviděl ponejprv gramofon. Zprvu se velký
bengálský tygr díval nejisté na cizí předmět a s
vrčením ustupoval dozadu, pak ale počal
přátelsky vrtět ocasem a při příjemných zvucích
gramofonu počal se válet po zemi, přičemž předl
jako kotě. Když přestala hudba, přestal se také
tygr válet po zemi, když pak poznovu spustili
gramofon, opakoval tygr svou hru.
Zvláštní pohled poskytují bizoni. Tito stojí
vzpřímeni, naslouchají nepohnutě hudbě jako
praví znalci a přibližují se zcela blízko ku
gramofonu.
Mnoho zvířat provádí při hudbě různé skoky, jako
lvi a velbloudi. Jiná zvířata snaží se při hudbě
spoluúčinkovat, jako na příklad jelen, který
„zpívá s sebou“, možno-li nazvat tak jeho hlas,
který vydává, naslouchaje hudbě.
Vlci a psi vyjí. Psům nelze se divit, neboť
staletým stykem s lidmi stali se již příliš
nervosními.
Hnědý medvěd při hudbě bručí, zda přátelsky a
nadšeně, či zlostně, nelze rozeznat. Ubohý
medvěd! Nikdy se při tom netočí a netančí, neboť
tomu naučila jej jedině ukrutnost lidská,
vymýšlející si rozžhavený plech, a nikoliv snad
zvuky houslí.
Nejsměšněji počínali si v jedné zoologické
zahradě orangutani. Stejně jako malé děcko
prohlíží si loutky, tak i oni se stejnou
zvědavostí podrobili celý gramofon důkladné
prohlídce. Že přitom opice naslouchají s láskou
hudbě, nelze se diviti po nejnovějších výzkumech
přírodopisců, kteří objevili, že lidoopové mají
jakousi schopnost zpívat.
A je to právě lidoop gibbon, který dovede
vyzpívat celou oktávu v polotónech jako my lidé,
ovšem jen je-li zamilován.
A tak měl pravdu Richard Wagner, když řekl: „Jak
krásně lze ducha hudby chápati, když milujeme.
Láska je sama o sobě hudbou.“
A gibboni zpívají svým milenkám oktávy. |