I
Nejsem zásadně proti školním
výletům, jako nejsem proti týrání zvířat,
poněvadž tím dává člověk najevo určitou
nadvládu.
Když sežereš koně, cítíš i beze vší zvrhlosti,
že jsi přemohl bestii a když odtáhneš několik
tuctů dětí na školní výlet, musíš mít rozhodně
radost nad tím, jak jsi ty, uprostřed polí, luk
a hájů, pánem nad těmi vyjevenými dušičkami.
Páni učitelé mně odpustí toto mé vypravování.
Omlouvám se jim již předem, že jsem spáchal
podlost, o čemž bude jistě po přečtení tohoto
článku přesvědčena většina čtenářů, kteří ještě
neztratili cit pro spravedlnost.
II
Původně jsem neměl rozhodně nic
zlého v úmyslu a když správce školy mně oznámil,
že bude vypraven výlet školních dítek na
projektovanou vodní přehradu v údolí Labežského
potoka, projevil jsem přání, abych se mohl též
toho výletu zúčastnit.
Výlet byl určen na sobotu, ve středu však
správce školy si podvrtl nohu a když mu ji
místní holič napravoval, zlámal mu ji v kotníku
a v pátek mu ji v nemocnici uřízli pod koleno,
takže byla vyloučena možnost, aby se mohl zítra,
tj. v sobotu, zúčastnit školního výletu.
Poněvadž se však děti na tento výlet vypravovaly
již půl roku a velice se těšily, nabídl jsem se,
že sám dovedu školní dítky do údolí Labežského
potoka. Má nabídka byla také schválena místní
školní radou, u které jsem se těšil naprosté
důvěře.
Jest velmi zajímavé, jak rychle se mění názory o
charakteru člověka a ještě zajímavější je to, že
často člověk spáchá nějakou podlost, aniž by se
dříve na ni připravoval. Neměl jsem opravdu
žádného špatného úmyslu, ale ty hanebnosti se
vyvinuly samy sebou, již od prvého okamžiku,
když jsme vykročili od školy.
III
Holek i kluků bylo po tuctu a
hned na první pohled bylo vidět, že se jejich
tatínkové vrátili z vojny. Každý z účastníků
výletu měl starý vojenský baťoh a polní láhev.
Jedna holka dokonce táhla s sebou vojenskou
celtu, jeden kluk měl bajonet a asi polovička
všech školních dítek nesla s sebou staré
rakouské esšálky a všichni vypadali jako hromada
lotrů, takže jsem se sám musel usmát, když jsem
je oslovil: „Milé dítky.“
I vyšel jsem s nimi do boží přírody.
Milé dítky nejevily žádného zájmu pro přírodní
krásy. Bylo naprosto jisté, že terpentýnovou
silicí vonící les poskytoval jim jedině tu
poetickou možnost, uříznout si kudlou svižný
prut nebo hůl, kterými se mlátily o hlavy a po
zádech.
Umínil jsem si, že jim dám úplnou volnost, proto
jsem je vybídl, aby hodně řvaly a hulákaly. Od
té doby vymizelo v skrýších lesních všechno
zpěvné ptactvo, které se všechno v panickém
strachu přestěhovalo do jiného okresu.
Pokračovali jsme vesele na cestě lesní houští,
přičemž jsem vzpomínal na školní výlety dětských
dob, kdy byly ztráty utrpěné velice nepatrné,
když táhli jsme boží přírodou pilně botanizujíce
pod vedením profesora Prince, zblblí úplně
učenými výklady o pestíkách.
Poněvadž ten pán byl abstinentem, poručil nám
všem v jedné zahradní restauraci kyselé mléko,
které mělo hrozné následky, neboť před
půlhodinou odpočívali jsme v aleji stromů u
jednoho sadaře a každý z nás snědl asi půl
kilogramu třešní.
Zpáteční pochod podobal se návratu Napoleonovy
armády od Bereziny, jehož vojska, jak je
zjištěno historií, byla stižena úplavicí.
Dokonce i náš průvodce, pan profesor Princ, měl
plná kaťata a v zoufalství nám stále opakoval:
„Pamatujte si, hoši, že pomněnka potoční roste u
potoka a jmenuje se též nezabudka, o čemž svědčí
německé jméno Vergissmeinnicht…“
Byl to vůbec velmi střízlivý občan, jehož úvahy
byly ještě střízlivějšími. Když něco řekl, byla
to absolutní pravda, proti které se nedalo
ničeho namítat. Vzpomněl jsem si, že tvrdil s
velkou určitostí, že se na lukách pěstuje tráva,
na polích obiliny a skály že jsou samé kamení.
Ta poučná vycházka mně nikdy nevymizí z paměti,
stejně jako když člověk, kterého v mládí přejel
automobil, vzpomíná na to celý život.
Mimoděk srovnával jsem tehdejší naše dětské
schlíplé postavičky s tou opálenou veselou
společností, vyhlížející jako lupiči z Albánie.
Vzadu za mnou ozval se křik, hurónský řev a dva
hoši přinesli ke mně za ruce a za nohy jednoho
kluka, který řval: „Mařena mě kopla do břicha,
já nemůžu chodit“
Bylo nutno učinit zastávku a zjistit, kdo dal
původ k tomu výstupu. Obviněná Mařena ze čtvrté
třídy podívala se na mne svýma modrýma očima a
prohlásila, že tak učinila v sebeobraně,
poněvadž jí Pažourek chtěl uříznout nožem cop.
Pažourek se bránil velice slabě tvrzením, že jí
jenom ukazoval kudlu a že ji chtěl s Mařenou
vyměnit za mosaznou sponu do vlasů. Kluk měl
velice bujnou fantazii, poněvadž při ohledání
hlavy Mařeniny nebylo zjištěno ani stopy po
nějaké mosazné sponce do vlasů.
Svolal jsem celou výpravu dohromady na pasece a
řekl jsem, že o vině obou stran rozhodne plénum.
„Milé dítky,“ zvolal jsem, „ustanovuji náhlý
soud. Doufám, že jste všichni.“
Měl jsem s sebou seznam všech účastníků výletu,
a tu se zjistilo, že schází dva kluci a jedna
holka. O té zmizelé holce kluci věděli a také
mně důvěrně oznámili, že se Anežka chytla před
půlhodinou do pastě na lišky, když lezla do
křoví za svou potřebou, ale že ji tam nechali,
když nekřičela.
Holky zase věděly o těch dvou zmizelých klucích
a také dosti důvěrně mně sdělili, že kladou oka
na zajíce, že to viděli loni u skautů.
Objevila se tedy nutnost odložit náhlý soud nad
Mařenou a Pažourkem a osvobodit ztracenou holku
z liščí pasti a přinésti jí první pomoc.
Byla nalezena asi za čtvrt hodiny a také bylo
zjištěno, proč nekřičela, poněvadž se chytla
jenom za sukně a bála se vůbec pohnout, aby se
jí sukničky neroztrhaly.
„Já jsem si myslila,“ řekla zachráněná se
stoickým klidem, „že když se pan novej učitel
vrátí s našejma dětma z vejletu domu a já budu
scházet, že se maminka rozběhne hledat a když mě
najde, že mně nafláká,“ a holka se dala najednou
do řvaní a křičela: „Já už to podruhý neudělám,
já už sem nepolezu, já pudu vedle.“
Tak jsem jí její strašné provinění odpustil.
Slovo „novej učitel“ rozluštilo rázem celou
nejistotu, v jakém jsem vlastně poměru k výpravě
školních dítek a kluk Chadruba také ihned
zatahal mě za kabát a řekl: „Pane novej, já
viděl hada a mně to votejká.“
Kluk mizerná chtěl se přede všemi pochlubit, že
ho kousla zmije. Bylo to bodnutí lesní vosy.
Kdepak by se mu zmije dostala až na krk.
Potom zas jeden kluk hlásil, že spolužák Mareček
sežral housenku, zvrátil ji a hodil mu ji za
krk.
S neobyčejnou pedagogickou moudrostí prohlásil
jsem, aby si to vyrovnali mezi sebou, načež se
žalobce vzdálil hledat housenku, patrně aby s ní
provedl tutéž proceduru k potrestání Marečka.
Potom jsme šli hledat oba zmizelé, kteří byli v
podezření, že kladou oka na zajíce.
Nařčení ukázalo se správným a směrodatným. Oba
hoši hráli si opravdu na pytláky. Jeden kladl
oka a druhý dělal zajíce, napodoboval, že se
škrtí za nohu a ten první, když jsme k nim
došli, ho právě dobíjel. Také jsme šli správně
po křiku.
Tu ovšem vina padá na rodiče, neboť jak by se
vlastně ocitl tomu jednomu kotouč tenkého drátu
v baťohu?
„Kdes to vzal,“ zařval jsem na něho.
„Na půdě.“
„Děláš, chlapče, chybu,“ řekl jsem mu. „Máš vždy
říct, žes to našel.“
Se mnou začala polemizovat jedna hloupá holka:
„To nejde, pane učiteli. My se musíme vždycky ke
všemu přiznat, poněvadž když se nepřiznáme, tak
to na nás vždycky někdo píchne.“
„Milé dítky,“ řekl jsem, „pamatujte si, že když
někdo dělá nějakou špatnost, musí ji dělat tak,
aby to nikdo neviděl a pamatovat kromě toho na
jednu důležitou okolnost, tj. zahladit za sebou
všechny stopy. Podám vám, milé dítky, markantní
příklad. Jest určitá věda, která se nazývá
kriminalistikou. S touto vědou vede každý, který
chce spáchat nebo již spáchal zlý skutek,
urputný zápas. Slyšely jste snad již, milé
dítky, jak je nebezpečné pro toho, který se
někam vloupal, když tam zanechá otisky svých
prstů. Tyto otisky se fotografují a jsou
mimořádně cenným dokumentem při zjišťování
pachatele. Proto povinností rozumné opatrnosti
je, chceme-li se někam vloupat, vzíti si s sebou
rukavice. Ovšem, milé dítky, nesmíme být při
vloupání rozčilení, abychom snad rukavice
nenechali v kapse, jako se to již v mnohých
případech stalo. Rukavice se musí navléknout na
ruce.
Podobný případ máme i s policejními psy,
kterážto stvoření jsou nadána tak neobyčejně
vyvinutým čichem, že jdou po stopě pachatele.
Proto jest velice výhodné, když, milé dítky, na
místě zločinu vymažeme všechno petrolejem, pes
to očichá a přivede bezpečnostní orgány k
nejbližší petrolejové lampě v okolí nebo do
krámu, kde prodávají petrolej, anebo k nějaké
bábě stižené revmatismem, která si mazala záda
petrolejem.“
Vpředu se hlásil Jeralův kluk. Na otázku, co
chce, řekl plačtivým tónem plným zoufalství: „My
prosím u nás žádný rukavice nemáme a petrolej
taky ne, my svítíme elektrikou.“
Žákyně čtvrté třídy, Fabiánová, vpadla do toho:
„Prosím, jaký rukavice to mají bejt, kožený nebo
pletený?“
„Milé dítky,“ odpověděl jsem, „v každém případě
rukavice z kůže, nejlépe se k tomu hodí takzvané
švédské rukavičky. Pletené rukavice se na
vloupání nehodí, poněvadž zanechávají po sobě
též určité stopy, od hladců a obraců.“
Mluvil jsem jako industriální učitelka a nakonec
jsem se otázal, má-li ještě někdo nějaký dotaz.
Bylo zřetelně vidět, jak dětské hlavičky
pracují. Holky a kluci seskupovali se v úzké
kroužky a radili se o otázkách s velice živou
gestikulací, přičemž jednomu hošíčkovi kapala
krev z nosu. Konečně se uradili o dotazech.
Začal Fabián: „Mají se, prosím, rukavice
zahodit, až už je po tom?“
„Zahodit,“ odpověděl jsem.
Za skupinu holek podala Bernášková něco, co
nebylo ani dotazem, ani určitým návrhem.
Spustila: „Což kdyby si každej namočil kožený
rukavice do petroleje už doma napřed, aby
nemusel petrolej nosit s sebou a polejvat
všechno, poněvadž je petrolej drahej?“
Tato báječná kombinace dokázala, že jsou ženy
chytřejší mužů, poněvadž na tohle žádný kluk
nepřišel. Vyciťoval jsem, že je to vrozený pud
pečlivé hospodyňky, pamatující na šetrnost u
rodinného krbu.
Potom byl ještě jeden dotaz žáka třetí třídy
Motyčky, který svědčil o zdravém, logickém
úsudku: „Můžu se vloupat bosej, nebo si mám
natáhnout taky rukavice na nohy?“
Přihlásila se ihned čiperná Kafková z páté
třídy: „Ten je hloupej, co? Můj strejček se
vloupal na poštu v punčochách, bez rukavic a bez
petroleje a nenašli ho.“
Potom jsme pokračovali dál ve výletu. Když jsme
přišli na silnici, která se táhla serpentinou do
údolí, objevil se dole na stezce nějaký pán,
který si chtěl patrně nadejít, v čemž mu ale
bylo zabráněno smíšeným zadním vojem holek a
kluků, kteří ho začali kamenovat, přičemž došlo
k velkému sporu mezi Vitáčkem a Anežkou
Houbovou. Bylo slyšet křik: „Já ho trefil.“
Houbová ječela: „Já ho trefila.“
Neznámý pán byl také opravdu poraněn na uchu,
seděl beznadějně na pařezu a křičel k nám
nahoru: „Já jsem školní inspektor Ruprecht. Jaká
škola pořádá výlet, pojďte ke mně, pane
učiteli!“
„Do toho vám nic není,“ křičel jsem na něho
dolů, „moje škola je nejvzornější na okrese!“
A obraceje se k milým dítkám, zvolal jsem: „Teď
se musíme ztratit všichni do lesa.“
Pan školní inspektor křičel ještě zoufale, když
jsme byli již dávno za hájem: „Jaká je to
škola?“
To je tedy tato podlá historie o školním výletu.
Na další cestě bylo podlostí ještě víc, takže
sám se zdráhám o tom vypravovat. Ostatně celou
záležitostí zabývá se nyní ministerstvo
vyučování. |
