|
Kolem Latówky nebylo
vášnivějšího tanečníka nad Maczka. Ach, jak
tančil mazurku, jak vyskakoval, dupal, maje
kontuš rozhalený, jak svítil očima!
Ba, na něho přiléhala píseň z Mazurského kraje:
ldze Maczek, idze, sklenica pod pacha,
gdyby mu zagrali, potanczyl by jeszcze,
bo Mazura, taka dusza, choc i umrze, to sie
rusza...
Věru, že „taka dusza“ byl Maczek. Ať byl opilý
sebevíc, seděl v krčmě bez pohnutí, mluvil jen:
„Svatý bože, odpusť mně,“ ale jak zaslechl
hudbu, zahráti mu, „zatančil by ještě“. A jak
pěkně. Zas by vyskakoval, dupal, kontuš by lítal
kolem, oči by mu plály - a přestat hrát...
Třebas by přišel strýček Wlodka a strčil by
jemně do něho a řekl: „Tančíš dobře, Maczek,“ a
už by Maczek ležel na zemi, ale jen zahrát, oj,
zas by tančil, dokud by mu hráli. A když tak
zpívali dál:
Umarl Maczek, umarl, juž lezy na deszczie,
kdyby mu zagrali, zatanczyl by jeszcze,
mnohý si tak z Latówky pomyslil, že jejich
latówský sedlák Maczek, kdyby také umřel a ležel
na prkně, „gdyby mu zagrali“, že by tančil.
Byl to zejména strýček Wlodka, který však, co to
tvrdil, bohužel nemohl dokázat, poněvadž zemřel
nedlouho po svém tvrzení. Zabila ho kláda letící
z kopce.
Ostatně, tvrdil jiný soused, že hudba, která
hrála v Latówce, v Smerszi, v Bogatówě sedlákům
k tanci, je způsobilá vyburcovat mrtvého ze
spánku.
Bohužel urazil tím mínění většiny a hodili ho do
koryta potoka, z kterého on křičel, když dopadl:
„Já byl, hoši, v Stanislavově, já byl ve Lvově,
já slyšel kapely, hrály jako o Božím těle na
varhany a hrály k tanci, rozumíte?“
Mínění většiny měl respektovat a to mínění o
latówské hudbě bylo krásné, poněvadž hudba
latówská připadala jim také krásnou.
Čtyři nejvážnější občané z Latówky od nepaměti
hráli po krčmách a synové těch čtyř
nejvážnějších občanů s vážností dědili po otcích
privilegium hrát k tanci a synové jejich
nastoupili opět jejich místo a hudba byla stále
táž, tak řvavá, plná hluku a tak pěkná jako
jejich otců.
A pak co bylo výrazné, když dupali tanečníci,
dupali hudebníci také, zdálo se, že hudba dupe,
když vyskakovali tanečníci, vyskakovali
hudebníci také a když se rvali tanečníci, tu
hudebníci se vmísili do rvačky.
Po jejich hudbě i sebeošklivější děvče ať v samé
Latówce, ať v Smerszi, ať v Bogatówě zdálo se
být hezké, i sebešpatnější tanečník zatančil
ohnivě a pěkně mazurku a skočil-li jeden druhému
vysokými botami na nohu, hudba byla tak pěkná,
že poškozený zapomněl na bolest i na odplatu.
A z latówské krčmy vyvedla je hudba na náves a
to velmi často, neboť hudebníci hráli ryčnější a
ještě skočnější tance, již sami vyskakovali, již
se dali do tance, hráli nepřetržitě, skočili ven
ze dveří, poskočili na dvoře, a ven ze dvora
skákali, tancovali a hráli až na náves, kde
prach se zvedal, stříkalo bláto v kalužích a
naproti z oken „plebánie“ díval se pan plebán,
dokud ho veselí nestrhlo a nezmizel od okna, aby
si v knihovně mezi svatými knihami zatančil,
zadupal.
A ten vysoký napřed, který skákal nejvýš, který
nejhlučněji dupal, to byl Maczek. Točil se svět
s ním, točila se náves, stromy, baráky vesnice
pokryté slamou, věž kostela, zdálo se mu, že
tancuje, a z jeho úst nepřetržitě znělo:
Idze Maczek, idze,
sklenica pod pacha, a dál zas
tančil, dupal a zpíval: „Oj, dana, dana, oj,
dana, dana, dan.“
Ale tančil sám, poněvadž před lety se mu stala
nemilá nehoda s jedním děvčetem. Vzal ji k tanci
a s vášní tančil, tak vášnivě, že nepozoroval,
jak děvče klopýtá, už ji vlekl, vyhazoval do
výšky, neslyšel volání, aby přestal a pamatoval
se, vyrazil do dvora, ze dvora na náves, vlekl
ji s sebou, skákal s ní, konečně přestali hrát a
on stanul.
„Zosi, co je ti?“ tázal se udiveně, poněvadž
ubohá svezla se mu z náručí, jak nebylo jinak
možno, protože omdlela. Od té doby žádná
nechtěla s ním tančit, ale netančila-li s ním
žádná, tančil on sám a to vášnivěji a vášnivěji.
Chodil po kraji v době tanců a vodil s sebou
latówskou hudbu, platil za ni, poroučel si, pil
s ní a tak jednoho dne se stalo, že šel na faru
a měl s panem plebánem následující rozmluvu:
„Velkomožný pane,“ řekl smutně, podávaje mu tři
rýnské, „račte sloužit za mne mši svatou.“
„Proč, Maczek?“
„Je zle, velkomožný pane, otec nebožtík staral
se o statek, přiženil s nebožkou matkou a duše
má propadla ďáblu.“
„Jak to, Maczek?“
„Služte za mne mši svatou, pomodlete se k Matce
boží za mne, abych nechal tance, sic jsem na
mizině, platím za hudbu, chodím s ní, piji a
ďábel čeká na duši Maczka.“
„Tanec,“ pravil pan farář, „jest hříšná věc,
méně hříšná, tancuje-li se s mírou, ale
smrtelným hříchem, tančí-li se, jak ty tančíš.“
„Nenechám-li toho, velkomožný pane, prodají mně
zanedlouho statek, račte se tudíž za mne
pomodlit, jsem čertův chlap.“
Ačkoli v Latówce bylo tři zlaté za mši málo,
přece pomodlil se pan plebán vroucně za jeho
duši již nejbližší neděli.
Maczek byl v kostele a odříkával za sebe všechny
možné modlitby, rechtor hrál na malé varhany a
Maczek přestal se modlit, neb přemýšlel hříšně,
jak by se při této hudbě tancovalo.
A když vyšel z kostela, vzdychl a řekl: „Jsem
čertův chlap,“ a šel do Bogatówa, kde se
odpůldne tančilo.
Za dva dny objevil se opět na faře a řekl:
„Velkomožný pane, zde máte čtyry rýnské, služte
mši svatou za Maczka, žid chce mně prodat
statek.“
V neděli byl přítomen v kostele a odpůldne
spatřil k svému údivu pan plebán, že Maczek
tancuje s hudbou po návsi. Jak tak skákal kolem
fary, slyšel pan farář: „Jsem čertův chlap!“ a
pak jeho houkání:
Idze Maczek, idze,
sklenica pod pacha,
kdyby mu zagrali,
potanczyl by jeszcze.
Bo Mazura... „Taka dusza,“
dodal pan plebán a dupl si v knihovně farní mezi
knihami o svatých Otcích...
Za tři neděle ctihodný Barem prodal Maczkovi
statek a vyplatil mu patnáct zlatých.
A s těmito patnácti rýnskými odešel Maczek do
Smersze, kde pil po dva dny a čekal na latówskou
hudbu.
Dočkal se. Přišli latówští a viděli Maczka.
„Hle, protancoval statek,“ řekli si, „a nezměnil
se, je opilý, nemluví a čeká, až začneme hrát.“
Sotva zazněly první ryčné zvuky, Maczek
vyskočil, udeřil se přes boty, zaplácal a počal
tančit. Tak jako druhdy, kdy měl ještě stavení,
pole, krávy a čeledína, který ho okrádal a
tloukl, když Maczek přišel opilý domů.
Tančil a tančil. Skákal, dupal, křičel: „Raz tu,
raz tu! ještě jednou, bez prosím,“ kategoricky
rozkazoval a hle, hází již jeden rýnský ze svých
posledních.
Hopsá, skáče a v tanci nese připít hudebníkům a
houká: „Pamatujte, že Maczek žije, sousedé.“
Sousedé? Vždyť nejsou již jeho sousedy. Ale co
na tom.
Idze Maczek, idze,
sklenica pod pacha,
gdyby mu zagrali,
potanczyl by jeszcze.
Bo Mazura... „Ej! Ještě
jednou!“ A zas skáče a zpívá: „Oj dana, dana, oj
dana, dana, dan!“
Točí se vše s ním, smerszanský krčmář, křesťan,
hudebníci, sedláci, světnice, svaté obrázky v
rohu, klády stropu, bílé dvéře, barevné kontuše
splývají v neurčitou barvu.
Vytančil ven ze dveří, rychle jako v běhu, a dál
po vsi, až u posledního stavení zatočilo se s
ním všechno, ploty, mraky na obloze, housata na
louce a Maczek se svalil, plesknuv se naposled
do lýtek...
Sedláci přiběhli, hudba přiklusala, děti,
všechno skupilo se kolem něho.
„Maczek, oj Maczek, vstávej!“
Zdvihali ho, klesl. Rozepjali prýmky kontuše.
Srdce nebije a jeho svalnatá ruka kupodivu
rychle chladne.
Toho dne se netančilo ve Smerszi a Maczka
odvezli na voze domů a Barem byl tak hodný, že
dovolil, aby ho položili ve statku, který nebyl
již jeho, na postel.
Umřel Maczek, umřel! Přišel lazebník (doktor byl
daleko v městě), tvářil se vážně a pravil k
sousedům: „Umřel, dočista umřel...“
Odvezli ho do umrlčí komory na latówský hřbitov,
kolem kterého nebožtík chodil tancovat do
Bogatówa. Oblékli ho, napředu rubáš a položili
do dřevěné rakve. Tam ležel přes noc.
Latówští hudebníci po tomto nešťastném případu
nehráli již v Smerszi, ale šli téhož dne hrát do
Bogatówa. Když je masopust, ať je veselí. Hráli
pozdě do noci a v noci vydali se na cestu domů.
Jdou po cestě a povídají si: „Škoda Maczka,
kolikrát ten za nás platil. Och, škoda ho!“
Tak jdou, až přišli ke hřbitovu.
„Hoši,“ řekl nejstarší z nich Martin, „tak je
mně nějak smutno. Zahrejme si skočnou.“
Byli u umrlčí komory. „Ej, zahrejme si…“
A nocí tichou, zadumanou zazněla hlučná hudba,
tak zní ryčně a bujaře, že neslyšet, jak tam v
komoře cosi praská, skřípe.
A najednou šelestí něco kolem a hudebníci rádi
by prchli, ale dál hrají a vlasy jim hrůzou
vstávají na hlavě. Naproti nim skáče po cestě
Maczek v rubáši, pleská se do nahých lýtek a
zpívá:
Umarl Maczek, umarl,
juž lezy na deszcze
gdyby mu zagrati,
potanczyl by jeszcze...
(Umřel Maček, umřel, již leží na prkně, kdyby mu
zahráli, zatančil by ještě.)
Nejstarší z hudebníků Martin, když o tom
vypravuje, dušuje se, že Maczek potom náhle
upadl a křičí: „Nevolno je mně, hoši,“ a když
pak mu hráli, už se nezvedl a doopravdy umřel...
Věc jest sice záhadná, ale v onom kraji lidé
málo lžou a aspoň může se jim věřit, že „umarl
Maczek, umarl“, který protančil celý statek v
Latówce, kde se přihodila tato zvláštní
příhoda... |
