|
Dva dny před svátkem svého šéfa
Aloise Goldschmieda sešli se v zadním pokojíku
restaurace U kuřího oka dva účetní a
komptoárista firmy, aby sestavili blahopřání do
novin, aby ráno šéf o svém svátku, až vezme svůj
deník, tam četl: Velectěnému pánu, panu Aloisu
Goldschmiedovi, majiteli domu a šéfu speditérské
firmy Goldschmied & spol.
Každý z nich měl v sobě již třetí pivo, ale
papír před nimi byl stále prázdný.
„Znám jedno staré přání,“ pravil účetní Dufek:
„Nechť život váš plyne zticha, jako čistý potok
hájem, který nikdy nevysýchá, obklíčen jsa
věčným rájem.“
Účetní Michovský na to řekl, že by starý v tom
„nechť život váš plyne zticha“ viděl narážku na
své řvaní v kanceláři, poněvadž je to pitomec a
ničemu nerozumí.
Komptoárista Rybář nesměle podotkl, že si někde
opsal: „Závod váš nechť vzrůstá jako jarní květ,
vy pak v něm v svěžesti žijte ještě mnoho let.“
„To nejde,“ zvolal účetní Dufek, „náš starý by
se urazil tou svěžestí. Vždyť každý ví, že už
nemá to štěstí u ženských, ten starej partyka.
Už za ním neběhá žádná ženská.“
„To je zrovna tak,“ pravil pan Michovský, „jako
kdybychom dali inzerát: Mnoho štěstí ve vašem
žití, dej Bůh zdraví stálé vám, co si vaše srdce
přeje míti, též my přejem od srdce vám.“ On si
ten nestyda přeje mít paní Wolfovou.
„Prý k nim chodí,“ podotkl skromně komptoárista.
„Jakpak by nechodil, mladíku, to ho ještě
neznáte. O tom bych mohl já mluvit a Dufek.
Chodil i za mou nebožkou ženou a jako čestný
člověk jsem mu jednou řekl v kanceláři v
soukromí, že má uražená čest žádá
zadostiučinění. Tak mně přidal čtyři stovky a
stal jsem se vrchním účetním.
„Povídá se také, že měl poměr se skladníkovou
dcerou, ozval se komptoárista.
„Je to také pravda. Kupoval jí náušnice. Nic
jiného než náušnice. Skladník je prodával po
známých a nestačil je zastavovat. Trvalo to dva
roky a pak dostala ta holka odbytné. Jo, náš šéf
jest pěkný ptáček!“
„Jinak ničemu nerozumí,“ pravil pan Dufek, „jen
mlátit knihami o stůl dovede.“
Komptoárista vzdychl: „Prosím, pane účetní,
předešle přišel ke mně a řekl: Rybáři, vy jste
osel, řekněte, že nemám pravdu. Přitom se na mne
díval, jako by mne chtěl probodnout. Co jsem měl
dělat? Řekl jsem: Prosím, pane šéf, máte úplnou
pravdu. Pak mně poplácal na rameno a pravil:
Dobře, Rybáři, že jste se k tomu přiznal. Bylo z
něho cítit víno.“
„Ba, je to ochmelka,“ kývl hlavou pan Michovský,
„což abychom dali inzerát, aby: Zdraví, klid byl
hostem domu, zármutek k vám neznal cest, mnoho
zdraví dlouhá léta po všechen čas ať vám stále
vzkvétá.“
„S tím jeho zdravím to také není v pořádku,“
mluvil pan Dufek, „vykouří až deset viržinek
denně, spoustu toho vypije a nedám nic za to,
jestli to s ním jednou nepraští. Pak by šéfem
byl prokurista Domek. To je hodný zlatý člověk.“
„Potřeboval by, aby klid byl hostem v domu, pane
Dufku. Šéfova domácnost vypadá jako marokánské
bojiště. Stará a děti den co den jako mahala
stojí proti šéfovi a on je doma jako oukropeček.
Zato pak v kanceláři počne řvát, nic mu není
vhod, každý dělá všechno špatně a sám je kromě
té boží duše...“
Pan Michovský máchl rukou a obrátil se na
komptoáristu: „Tak přemýšlejte, mladíku. Když
jsem byl ve vašem věku, tak jsem psal básně až
jedna radost. Dnes to ovšem nejde, poněvadž ve
verších má se člověk cvičit stále. Je to jako s
kulečníkem. Že už nemůžete pít? Jen mu přineste
ještě jednu a nám také. Musíme se na to
posilnit, aby to přání vypadalo upřímně.“
Komptoárista vzal papír a tužku a zničeně se
díval před sebe a najednou vykřikl: „Prosím,
jaký rým je na slovo konkurence. Já totiž
začínám: Nechť zloba konkurence...“
„Ale člověče, jak to začínáte. Konkurence. To by
se náš starý zbláznil. Beztoho, mezi námi
řečeno, jde to se závodem z kopce. Starý hraje
karty...“
„Dejte do toho potok,“ pravil pan Dufek rozhodně
ke komptoáristovi. Jeho poetická nálada počala
stoupat po páté sklenici a pan Michovský dívaje
se před sebe, říkal: „Dnes - nes - nás - vás.“
Komptoárista napsal: „Nechť dobrotivé nebe se
vine kolem tebe jako luzný potok hájem a kolem
dokol nechť jste obklíčen rájem.“
Přečetl to komisi velice nesměle a pan Dufek
řekl: „Přeškrtněte to, vždyť jest to volovina a
netykejte panu šéfovi. Dejte do toho růže.
Člověče, což nemáte kouska poezie v sobě! Dejte
si ještě pivo.“
Nos mladého muže počal se potit a komptoárista
napsal: „Vašnosti, nyní, nuže, nechť rozkvetou
se růže.“
„Ukažte to! Vy vole jeden,“ zvolal pan Dufek,
„dejte to sem, už toho mám dost.“
A velkými literami napsal: „Velectěnému pánu,
panu Aloisu Goldschmiedovi, majiteli domu a šéfu
speditérské firmy Goldschmied & spol., k dnešním
jmeninám z hloubi srdce přejí vše nejlepší
oddaní úředníci.“
„Ták, a teď když máme starého s krku, dáme si
ještě jedno pivo,“ s uspokojením pravil pan
Michovský a ponurá nálada ustupovala veselejší a
skončila tím, že komptoárista, když s námahou
ocitl se v noci doma, domovníkovi při otevření
domu řekl: „Vašnosti, nyní nuže, nechť rozkvetou
se růže...“ |
