|
Zajisté že každý, kdo šel přes
některý most pražský, byl si vědom při vstupu na
most vážnosti toho okamžiku. Přísně úřední tváře
uniformovaných mužů v budce i před budkou, vážná
důstojná postava policejního strážníka v jízdní
dráze a vývěsní tabulka, vypočítávající chladně
všechny poplatky, které týkají se stejně lidstva
jak dobytka, odváživšího se na mosty, to činí na
vás dojem velikolepé hrůzy.
A když blíže pozorujete ty postavy stojící před
výběrčí budkou, které nedají se podplatit ani
svůdným úsměvem ženy, vy byste zlíbali tu ruku,
natahující se k vám pro krejcar. Vy ctíte tu
lásku k magistrátu, úřední povinnost,
nepodplatitelnost a když si vzpomenete, že podle
zákona jsou ti mužové v placatých čepicích
chráněni paragrafy vztahujícími se na stíhání a
potrestání všech urážek úřední osoby, tu
nezdržíte se a se smeknutým kloboukem položíte
krejcar do ruky těch nemilosrdných mužů, Brutů
města Prahy.
Mezi těmi vynikal Štěpán Brych, výběrčí na mostě
císaře Františka Josefa. Jako jestřáb díval se
úředníma očima na všechny ty civilisty, kteří
chtějí přejít přes most.
Neznal žertů nebo dlouhých odkladů. Jakmile
někdo z civilistů (důstojníci totiž neplatí
mostné), z pitomých civilistů ocitl, se délkou
svého nosu za nataženou rukou Štěpána Brycha,
nebylo slitování, neplatily výmluvy. Buď
zaplatil krejcar, nebo propadl naprosté zkáze.
Štěpán Brych pokynul rukou a strážník před
mostem již věděl vše. Přiblížil se s rukou na
revolveru a Štěpán Brych ukazuje na osobu, která
rychle nebyla ochotna zaplatiti mostné, řekl
prostě jen dvě slova: „Vemou ho!“
A strážník vzal tu osobu za rameno a řekl též
prostě: „Pudou po dobrým či po zlým?“
Obyčejně každý volil první způsob, jak se dostat
na policejní ředitelství. Tam se musel
svléknout, prošacovali ho, změřili,
ofotografovali, vyslechli, odvedli do separace a
zjišťovali den nebo nanejvýš týden, jestli
skutečně zatčený bydlí, kde udal. Pak ho buď
pustili, nebo, nebyl-li spokojen mezitím se
všemi těmito zákonnými prostředky, dopravili ho
k zemskému trestnímu soudu na Karlovo náměstí,
odkud byl po přestálém trestu dodán postrkem do
rodné domovské obce, což je, všechno poměrně
malý trest na zločin, který dotyčný pokusil se
spáchat proti financím stavebního oddělení
pražského magistrátu.
A na vše to klidně díval se Marat pražských
mostů, výběrčí Štěpán Brych.
Jednoho dne přišel k výběrčí budce magistrátní
rada stavebního oddělení pan Pojsl a řekl k panu
Štěpánovi Brychovi: „Příteli, pustíte mne
zadarmo přes most? Spěchám na Smíchov a nechal
jsem tobolku doma.“
Jakpak by Štěpán Brych neznal svého
představeného? Měl ho velice rád a velmi si ho
vážil, a tu láska k představenému podnikla krutý
boj s úřední povinností.
Magistrátní rada překročil hranice, nakreslené
ostře nataženou rukou a Štěpán Brych zatahal
pana Pojsla za kabát. Povinnost zvítězila.
„Vraťte se, nebo zaplaťte krejcar!“ řekl suše
úředním tónem.
„Ani mne nenapadne.“
Štěpán Brych kynul strážníkovi, číhajícímu u
budky jako pavouk na mouchy a zvolal prostě ta
svá dvě slova: „Vemou ho!“
A když strážník odváděl pana magistrátního radu
po obvyklé zaklínací formuli: „Pudou po dobrým
nebo po zlým?“ objevila se slza v oku Bruta a
Štěpán Brych ponejprv za svého života zaplakal.
Za čtrnáct dní nato slavili v úřadovně
stavebního oddělení malou dojemnou slavnost.
Magistrát za věrné služby propůjčil výběrčímu
mostného panu Štěpánu Brychovi bronzovou medaili
na požádání samotného magistrátního rady Pojsla,
který nebyl po své aféře dodán postrkem na
magistrát.
Od tohoto vyznamenání Štěpán Brych stal se ještě
přísnějším.
Dne 2. května toho roku stál v noci na pražské
straně u Národního divadla, když vtom jakýsi muž
úprkem běžel přes most kolem budky. Strážníka na
mostě nebylo, neboť týž právě odváděl nějakého
neplatu na policii a tu Štěpán Brych pustil se
za podvodníkem, volaje: „Stůjte, dejte sem
krejcar, zde se platí!“
Neznámý muž jako by neslyšel a pádil dál. Štěpán
Brych za ním, volaje do tmy: „Patról, chyťte ho,
ať dá krejcar!“
Ocitli se na Malé Straně, letěli Újezdem, přes
Radeckého náměstí, Valdštýnskou ulicí, dál a dál
kolem Chotkových sadů, napřed uděšený neznámý
muž a za ním supající pan Štěpán Brych, který
velkým hlasem křičel: „Člověče, dejte sem
krejcar, nebo vás zastřelím!“
A zas to šlo dál nahoru za bránu dejvickou,
silnicí k Podbabě a když měsíc vyšel, tu
zpozoroval utíkající muž, když se ohlédl po svém
pronásledovateli, že ten muž s úřední
magistrátní čepicí má pěnu kolem úst a že
strašně koulí očima. Ve smrtelném strachu doběhl
k řece a skočil do proudu, aby si zachránil
život.
Druhé žblunknutí do vody a Štěpán Brych ploval
za uprchlíkem.
Uprostřed řeky za volání „Dejte sem krejcar!“ ho
dohonil a pevně sevřel rukama.
Velká vlna srazila je oba do víru...
Za tři dny vylovili u Klecan z Vltavy dva
utopence, svírající se křečovitě v náručí. V
pěsti jednoho utonulého našli krejcar. A to byla
mrtvola Štěpána Brycha, kterému se podařilo ve
smrtelném zápase vytáhnout krejcar z kapsy
pronásledovaného.
Od té doby straší v noci na Vltavě mezi Podbabou
a Podhořím. O půlnoci slyšet vždy z vody hlas:
„Dejte sem krejcar!“
To obchází po dně Vltavy duch Štěpána Brycha. |
