|
Pan Karel Machýtka, penzionovaný
soudní oficiál a exekutor berního úřadu ve
službě Gottstein byli dlouholetými upřímnými
přáteli. Byli také horlivými ctiteli Matky Boží,
vřelými stoupenci a členy Mariánské kongregace a
ne méně vřelými přáteli tohoto státního útvaru.
Jaký tedy div, že jejich život plynul mile a
když oběma zešedivěly vlasy, mohli hrdě
upozorniti na své šediny, neboť zajisté
neodbarvily se jim vlasy nějakým nezřízeným
životem, nýbrž zešedivěly jim v poctivosti, jak
jinak ani býti nemůže u členů Mariánské
kongregace.
Z jedné strany živá víra, že rozhodně přijdou do
nebe oslazovala jim jejich přátelské hovory,
které začínaly vždy v bytě Karla Machýtky
křesťanským pozdravem berního exekutora: „Pán
Bůh ti dopřej dobrého zdraví, Machýtko!“
A již přetřásala se politická situace,
odsuzovány byly směry, které nehodily se do
duševního rámce obou přátel a lidé, kteří měli
jiné smýšlení politické, byli proklínáni, neboť
je jisto, že rozhodně není hříchem proklíti a
zatratiti někoho v zájmu pořádku.
A kdyby oni, pan Machýtka a pan Gottstein, měli
moc, dali by to všechno pověsit opětně v zájmu
pořádku.
Bohužel, osud určil jim jinou dráhu životní,
nežli si přáli.
Život pana Machýtky pohyboval se v kolejích,
které nepůsobí nijak vzrušeně na tělesnou
konstrukci a dovolí člověku tloustnout pomalu,
ale jistě. Jako soudní úředník bavil se tím, že
vedl účty soudní věznice, občas vynadal dozorcům
nebo vyšetřovancům, poukazoval svědečné a při
všech těch svých povinnostech s důvěrou hleděl
vstříc, až klidně jako penzista bude chodit na
besedy do kostela s přítelem Gottsteinem.
A není zajisté divu, že milostivý Bůh popřál mu
ve zdraví dočkati se onoho okamžiku, kdy
odcházel na penzi, maje to blahé vědomí, že
plnil své povinnosti tak, jak mu byly
předepsány. Nikdy ani o minutu nepřišel pozdě do
kanceláře, nabádal podřízené k pilnosti s
obdivuhodnou vytrvalostí po celou řadu let.
Modlil se vroucně, když šel do kanceláře: „Pane
Bože, otče nebeský, popřej mi zdraví, bych
dnešního dne pilně pracovati mohl.“ A z
kanceláře: „Pane Bože, otče nebeský, děkuji Ti,
žes mne při práci síliti ráčil.“
Pětatřicet let poctivé služby jest jistě něčím
záviděníhodným. Stát jako otec svému synu Karlu
Machýtkovi platil ovšem za práci. Kdo by tedy
nebyl vděčným, když vidí, že stát dovede být
příjemným tatíkem svých hodných synů.
Karel Machýtka měl všechny ctnosti. Nelze je
vypočítat, poněvadž jich bylo příliš mnoho a s
jich vypočítáváním nebyl bych do rána hotov.
Vedle náboženských ctností a občanských jeho
jinou ctností byla neobyčejná zdrželivost ve
věcech lásky a čistota, zcela dle šestého
přikázání „Nezesmilníš!“
Bylo to jeho mravní přesvědčení nejen teď, když
byl už v penzi ve stáří šedesáti let, ale i v
dobách mládí a mužné zralosti. Byl nadšeným
stoupencem celibátu, který doporučoval všem
státním úředníkům. Nemiloval a neženil se a
neoženil se. Nebyl však z oněch starých
mládenců, kteří se nežení z přísných důvodů, aby
nemuseli se starat o děti a ženu a přitom
požádají přečasto, podle toho, jak finanční
poměry dovolí, i manželku bližního svého, což
jest zakázáno, jak známo, božím přikázáním.
Nebyl z oněch stále svobodných mužů, kteří
nestoudně svádějí dívky a panny pod různými
záminkami, zapomínajíce na Boha i na mravnost,
upadajíce i po sebelépe míněných radách opět v
hříšné touhy, které přečasto nezůstanou bez
následků.
Pan Karel Machýtka byl tedy mužem mravným, mužem
pořádku, který dovedl utlumiti v sobě všechny
žádosti. Nepopřával si nijakých radovánek než té
nevinné zábavy, že rád setrval v přátelském
hovoru se svým přítelem, berním exekutorem
Gottsteinem a kromě toho choval papouška a
kanára. Kanárka naučil zpívat několik melodií
kostelních písní a papouška naučil křesťanským
pozdravům. A když se papouška ptal: „Loro, kde
je Pán Bůh?“ tu papoušek Lora ukázal nohou
opeřenou a opatřenou pohyblivými drápy do výše,
přičemž jasně a zřetelně řekl: „Tam!“
Bylo to tedy vřelé přátelství, které družilo
všechny ty pořádné tvory k sobě, kanára,
papouška, pana Machýtku a pana Gottsteina.
Jistě bylo by nemístné psát o tom, jaký byl pan
Gottstein. Zhýralce, ničemu, nebo vlažného ve
věcech víry i v zájmu státu byl by rozhodně pan
Machýtka neučinil svým přítelem. Byl to úplně
dokonalý člověk.
Během doby, kdy sloužil, uhospodařil si pan
Machýtka slušnou sumu peněz a když se stalo, že
šel do penze, tu uskutečnil svůj dávný úmysl
navštíviti slavné poutnické místo Lourdy.
Odevzdal tedy papouška a kanárka do opatrování
své posluhovačce, rozloučil se dojemně s berním
exekutorem a odjel do krásného poutního místa,
aby tam uzřel všechna místa, kde událo se tolik
divů a zázraků, až sami kněží musí dnes to
vyvracet.
Když se vrátil osvěžen a pokochán velkými sny o
místě, které vyhlédl si během pouti v nebi, o
milém zátiší na nebeské rovině pod stinnými
kaštany a rybízovými keři, které obírají
andělíčkové jen pro své hosty v království
božím, tu dostal hned ten den navečer návštěvu
svého milého přítele, berního exekutora ve
službě, pana Gottsteina.
Uvítání bylo tklivé. Slzy pravého přátelství
skropily oba hodné muže.
A jako proud řinula se slova z úst dobrého pana
Machýtky o celé kráse Lourd, kde strávil čtyři
měsíce v samém radostném plesání, že splnil se
jeho sen býti tak blízko všem těm zázračným
místům, které vynášejí církvi tolik úspěchu
finančního i morálního.
Bylo to líčení tak tklivé všech těch radostí,
které chápe jen skutečně věřící člověk, radostí
záležejících v pití zázračné vody a líbání
jeskyně a podobných vzácných duševních lahůdek.
„Připadám si jako světec!“ skončil pan Karel
Machýtka nadšeně.
Berní exekutor zakašlal a počal vytahovat nějaké
papíry z kapsy. „Tak ti Bůh žehnal, Machýtko.
Lourdy, to je jistě svaté místo, Karlíčku, hm,
jak bych to řekl, Karlíčku, dneska zrovna,
Karlíčku, nehněvej se, tady to máš napsáno.
Karlíčku, je to úřední povinnost. Upomínali tě
písemně, daně z mládenectví, byl jsi pryč,
Karlíčku, má povinnost, nelekej se, Karlíčku,
jdu k tobě zabavovat, úřady!...“
Pan Karel Machýtka s úžasem podíval se do archu.
Byl to opravdu rozkaz k exekučnímu soupisu
majetku pana Karla Machýtky, soudního oficiála
ve výslužbě, kvůli 26 korunám 50 haléřů daně z
mládenectví.
Pan Machýtka dal se do pláče. „Můj Bože,“
vykřikl zoufale, „já být zabavován, já
poctivec...“ Lomil zoufale rukama a plakal jako
malé dítě. Náhle vyskočil, utřel si oči
pokrývkou, kterou strhl s postele a zařval: „Já
nezaplatím!“
„Karlíčku!“
„Já platit nebudu,“ hulákal pan Machýtka
nepřirozeně, blýskaje očima, „nebudu platit! Já
nevím proč, k čemu, že jsem zachoval čistotu,
jak stojí v přikázáni božím?“
„Za to mám platit...?“
„Úřady, Karlíčku!
A tu zařval pan Machýtka slovo, které skončilo
tragicky: „Já se na úřady vykašlu!“
A berní exekutor vtom skočil mu na krk, křiče:
„Co jste řekl, já vás zabiju...!“
***
Za tři dny pro nesnesitelný
zápach vypáčili dvéře bytu ubohého pana
Machýtky.
Na okně nalezli oběšeného pana Machýtku, vedle
něho visely klece s papouškem a kanárkem a na
druhém okně visel pan berní exekutor, který
pověsiv svého přítele, papouška i kanárka, sám
se v úřední horlivosti připravil o život..
Na stůl napsal křídou slova:
„Výkonav úřední povinnost, umírám jako hrdina!“ |
