|
Život autorů není nijak
záviděníhoden. I když se přenese přes úskalí
nakladatelské, číhá na něho majitel
knihtiskárny, kde se jeho kniha tiskne, se všemi
svými moderními pomocníky katovými, jimž se říká
docela nevinné faktor, sazeči metteuren page a
podobně. Když jsem tiskl kdysi jednu knihu,
upadl jsem právě do rukou jednoho takového muže,
který s velkou rafinovaností mučil a trápil mne
po celé čtyři měsíce.
Přiznávám se, že to byla první kniha, při které,
jako každý snad autor, přál jsem si, aby vyšla
co nejdříve. Nevěděl jsem ovšem, že v celé
tiskárně, od majitele až po sluhu, dívali se na
mne jako na nutné zlo. Nyní teprve si
připomínám, proč mne vlastně majitel tiskárny
vodil ke strojům. Těšil se slabou, ale přece jen
jakousi nadějí, že mne někde řemen zachytí nebo
že spadnu do nějakého lisu nebo že mne alespoň
některý stroj trochu rozmačká, zkrátka, že mne
odtamtud snad. dá-li to pámbu, vynesou do
patologie a on že bude mít alespoň příčinu
zdržet jeden sešit, neboť má práce vycházela v
sešitech.
Onen majitel tiskárny dnem i nocí přemýšlel, jak
by to narafičil, aby sešit nevyšel včas. Přitom
mluvil se mnou jak nejlíbezněji, tvářil se tak
přívětivě, že se snad ani má nebožka matka tak
na mne nesmála, když jsem ponejprv v peřince
třepetal ručičkama, a přitom mně ten dobrý muž
stále říkal: „Už je to vysázené a už se to
tiskne,“ a vodíval mne dolů, kde myslel, že se
mi něco stane, a ku jeho cti budiž řečeno, že
mne považoval za neobyčejného pitomce a vodil
mne ke strojům, klepal mi na rameno říkaje
znovu: „Tak vidíte, už se to tady tiskne.“ A
když jsem podíval se již na vytištěné velké
archy, zpozoroval jsem ku svému údivu, že místo
povídek sepsal jsem ceník železářského zboží,
jehož archy se právě obracely. Když jsem mu to
řekl, nijak se neomlouval, prostě jenom
prohlásil, že je to náhoda, a to veliká náhoda,
poněvadž právě než jsem přišel, tiskl ještě tím
strojem sešit mých povídek. Náhle se uhodil do
čela a povídal: „Já už vím co; to už je asi
sešit v knihařské dílně a právě ho skládají,“ a
beze všech rozpaků vlekl mne zas do knihařské
dílny, kde ve světle elektrické žárovky viděl
jsem na hromadě velikou kupu nějakých sešitů.
Majitel tiskárny nejprve vypjal elektrický
proud, světlo zhaslo, a on řekl: „Tak vidíte, co
už máme toho hotového. Teď dám rozkaz, aby to už
odnesli vašemu nakladateli. Můžeme jít nahoru.“
Shýbl jsem se ve tmě a vzal jsem si z té hromady
jeden svůj sešit. Když jsem přišel na světlo,
otevřel jsem ho a čtu na titulní straně, že je
to brožurka o nějakém novém způsobu léčení
kulhavky a slintavky. Zbledl jsem, neboť jsem
viděl jasně, že jsem se zbláznil. Myslel jsem,
že píšu povídky, a zatím jsem psal jen ceník o
železářském zboží a pojednání o slintavce a
kulhavce. Třesoucí se rukou podal jsem to
majiteli tiskárny, který počal křičet, že je to
divný pořádek, tohle že se mu ještě nestalo,
personál že si dělá, co chce, jen abych mu
věřil, že udělá takový rámus, jaký ještě svět
neviděl, ten že si mohu vyposlechnout.
Pak mne vstrčil do vytahovadla na balíky do
nějaké klece a spustil elektrický proud.
Vystupoval jsem v té tmě světlíkem do prvního
poschodí. Uprostřed vytahovadlo se zastavilo a
čtvrt hodiny jsem čekal, kdy to všechno se mnou
sletí do hlubiny.
Konečně však vytahovadlo počalo opět stoupat do
výšky a v prvém poschodí vystoupil jsem a šel do
pisárny tiskárny, kde jsem nenašel již nikoho,
jen majitele tiskárny, který jevil velkou účast
se mnou a s vytahovadlem a prosil mne, abych
přišel zítra, že už bude jistě sešit hotov. Teď
že už je šest hodin pryč, personál že už šel
domů. Též se mne tázal, zdali jsem neslyšel, jak
jim zahrál. Položiv si pak ruku na srdce
prohlásil, že vždy vyhověl na minutu každému
nakladateli, a když slíbil, že v pátek vyjde
další sešit, že vyjít musí.
Měl takové upřímné oči a stále říkal: „Jen
přijďte zítra a to už budete mít sešit
přichystán. My si hezky pospíšíme, dávám vám
čestné slovo. Jed na to vezmu, že budete všichni
spokojeni. Jakpak by to nebylo hotovo. Vždyť
jest to hračka.“
Přišel jsem druhého dne. V tiskárně zpozoroval
jsem, že se všichni na mne mračí, a pan faktor
Šmídl svým dobráckým tónem se ozval:
„Poslouchají, pane Hašek, oni nám zas ztratili
rukopis. Jdou dozadu, starej jim něco chce.“
Já že jsem ztratil rukopis? Vždyť jsem ho zde
srovnával, zde v tomto kumbálku, zde jsem dělal
korekturu na tento sešit, zde, týden předtím,
jsem lepil obrázky, kam patří do textu, bylo to
právě v ten den, kdy se pan Šmídl hádal s panem
účetním, že jalovcová a borovička je jedno a
totéž.
Vtom se otevřely dvéře komptoáru a v nich
objevil se majitel tiskárny.
Podal mně ruku velice vážně a měl takový
starostlivý výraz v obličeji.
„Jakpak,“ pravil pokud možno zarmouceně, „můžeme
být dnes s tím vaším novým sešitem hotovi, když
jste nám ztratil rukopis?“
Pravil jsem, že to nechápu. Jak jsem mohl
ztratit rukopis, když už jsem měl před čtyřmi
dny korekturu tohoto sešitu. Tedy jest to
vysázené a ostatně vždyť už včera mně říkal
majitel tiskárny, že jsem udělal dobře, když
jsem vypustil z jedné povídky jednu větu, aspoň
ta povídka ukončí už na 69. stránce. A pak mne
přece vodil dolů, že už je to ve stroji, že se
to tiskne.
Všemu tomu se hrozně divil a zvolal: „Pane
Šmídl, prosím vás, ať sem dají panu Haškovi
trochu vody.“
Pak mně řekli, že jsem vůbec celých čtrnáct dní
nebyl v tiskárně, a úplně zničeného nechali
sedět pět minut bez hlesu na židli, útrpně na
mne pohlížejíce.
Nakonec mně slíbili, že se podívají, zdali
nemají ty rukopisy přece jen v tiskárně, a
počali mně vypravovat prastaré anekdoty a
rozloučili se se mnou s vyzváním, abych rukopisy
doma hledal a zbytečně nezdržoval vydávání svých
povídek.
Vrátil jsem se domů a manželka k mému údivu
prohlásila, že právě před čtvrthodinou byl zde
sluha z tiskárny a přinesl nějaké rukopisy s
vyzváním, abych nalepil obrázky, že jsou na
tento sešit, a abych co nejdříve přišel do
tiskárny.
Manželka mně řekla, že si z ní dělám blázna, že
říkám, jak chodím do tiskárny, a zatím že tam
nejdu, jinak že by za mnou neposílali rukopisy.
Vzpomněl jsem si, že když mně vypravoval majitel
tiskárny anekdoty, že jsem uviděl sluhu z
tiskárny vycházet s nějakým balíčkem v zeleném
papíru.
A vida, to byl ten balíček, který mně přinesl
domů.
Rozbalím ho a uvnitř byla korektura, rukopis s
nalepenými obrázky, dále hotové již rozlámané
strany k sešitu, který tak toužebně jsem
očekával.
Štípal jsem se do ruky, zdali to všechno není
přece jen sen, strašlivý sen, z něhož probuzení
bylo by člověka s to připravit o rozum. Sotva
ráno otevřela se tiskárna, již jsem vrazil do
komptoáru se zaslaným mně balíčkem. Majitel
tiskárny, vida mne neobyčejně rozčileného, vyšel
mně vstříc s velice vlídným úsměvem. Když jsem
mu ukázal balíček a tázal se ho, co to znamená,
řekl mně, že tu jde o omyl a že ten sešit se už
tiskne a že už odpůldne si mohu přijít pro jeden
exemplář.
Když jsem tedy odpůldne přišel, vyšel mně vstříc
s utrápenou tváří a řekl, že se stalo v tiskárně
hrozné neštěstí. Elektrický motor, který žene
tiskací stroj, na němž tisknou sešit mých
povídek, že se vznítil a že to bude trvat
čtyřiadvacet hodin, než přijedou montéři z
Drážďan. Jeho slova byla však přehlušována
rachocením strojů z tiskárny, které do jednoho
dobře fungovaly. Tak už jsem tam nešel, až za
tři dny. To bylo pondělí a to nejhorší bylo již
pryč, neboť sešit měl vyjít v pátek minulý
týden. A tak totéž objevovalo se pravidelně při
každém sešitu, nakonec vždy z toho vylezlo, když
již dávno jsem byl hotov s korekturou, že jsem
ztratil rukopisy. Výjimku však tvořil jeden
sešit, pro nějž určené povídky nikdy neuzří
světlo boží, neboť jejich rukopisy dal majitel
tiskárny, aby nemusel správně v pátek odevzdat
sešity nakladateli, zakopat sluhou tiskárny na
zahradě vzadu za tiskárnou. Sluha však den nato
náhodou zemřel a s ním i tajemství, na kterém
místě ty rukopisy zakopal. |
