|
Neznal jsem toho mnoho z
vychovatelství, když přijal jsem místo
vychovatele u komerčního rady Loskota, který měl
jediného syna, třináctiletého lotříka, který
utrápil již jednu starou Francouzku, aniž by se
od devíti do třinácti naučil slovo francouzsky.
Tento ničema jmenoval se Eliáš.
Jeho otec měl z něho velkou radost a svěřuje mně
ho přes prázdniny rozhovořil se o vychování
dítek a že dětem třeba popřáti pohybu, poněvadž
jinak by se stalo dítě lenivým, zemdleným a
pohodlným. (Podle toho, když tedy dítě spadne se
stromu, jest to nejlepší prostředek proti
lenivosti a zemdlenosti u dětí.) „Eliáš je vám,“
pravil šťastný otec, „v tomto ohledu velmi
chytrý. Rád skotačí a proběhne se a tím
nezakrněl ani duševně, ani tělesně. Tu
Francouzku, ačkoliv jí bylo již přes padesát,
naučil běhat o závod, až z toho měla smrt.
Chudák bála se, aby se mu něco nestalo a jednou
běžela za ním od nás od Berouna až na Příbram v
jednom trysku po silnici na svá stará kolena. A
to ji dorazilo. Kdyby to byla vydržela, mohla
postaviti světový rekord. Její poslední slova,
než vypustila duši, byla: „Eliás, žíct mně
perfektum od aller – jíti.“ Eliáš odpověděl:
„Furt se de,“ – a Francouzka byla v Pánu.
Činil jsem tedy přípravy k nastoupení místa
vychovatele. Vyzvedl jsem si pas zbrojní, koupil
browning a pídil se po knihách s obsahem, jak se
má mládež vychovávat.
Do ruky přišla mně malá knížka o vychovatelství
z roku 1852. Velmi mile na mne působilo, že tam
stálo, jak se děti falešným útlocitem kazí. Bylo
to psáno milým, příjemným slohem:
Soucit na pravém místě jest arciť jedním z
nejušlechtilejších hnutí lidských srdcí, leč cit
ten musí míti také meze a nesmí se změniti v
slabost. Tím ovšem není řečeno, že se má dítě
zmlátit tak, až omdlí. Pozorujeme-li, že nám
dítě omdlévá, máme ihned je přestat bít a snažit
se vzkřísit. To platí zejména o dětech
neduživých. Zdravé, statné děti snesou již
pořádný výprask.
Zapamatoval jsem si tato zlatá slova pedagoga ze
starší školy a jel jsem. Připadalo mi to, že
podnikám vlastně nějakou trestnou výpravu na
divochy, nebo něco podobného.
Přivítala mne matka Eliášova, statná dáma v
nejlepších letech a pravila mně, že Eliáš leží
zas v knihách nahoře v knihovně. To mne
zarazilo, neboť to představovalo Eliáše v jiném
světle.
Pochválil jsem tedy jeho vědychtivost, což paní
komerční radová odmítla s tím doložením, že mu
to marně již po několik dnů zakazuje.
Šel jsem nahoru do knihovny. Eliáš opravdu ležel
v knihách. Byl úplně zahrabán pod vrstvou knih,
brožur, vyházených z knihovny a z té spousty
ozýval se jeho hlas: „Tady napravo je ještě
jedna mrtvola, neste ji opatrně, ať se vám
nerozsype v ruce.“
Hromada se počala rozestupovat a z ní po čtyrech
vylezl Eliáš, můj nový svěřenec, se dvěma
velkými boulemi na čele. Beze všeho úvodu řekl:
„Vy jste ten nový vychovatel, víte, na co jsem
si hrál? Na sesutí hory Araratu. Vystavěl jsem
si z knih zeď a podkopl ji na sebe, aby mne to
zasypalo. Nyní jsem dával rozkazy, aby vytáhli
ostatní mrtvoly. Pojďte mně pomoci to odházet,
ať je vytáhnem!“
„Koho?“
„Vzal jsem si s sebou do toho neštěstí kotě a
když se to zřítilo, padla na ně těžká kovaná
bible.“
Kotě leželo opravdu pod biblí a ještě jedním
velkým svazkem a nejevilo známky života.
„Budeme muset elektrizovat,“ řekl Eliáš a nežli
jsem mu mohl v tom zabránit, vypnul žárovku a
strčil nožičku kotěte mezi pojistky. Ozvala se
rána. Eliáš vykřikl a již ležel na zemi.
Konstatuji, že nyní kotě přišlo k sobě, ale
Eliáš byl omráčen proudem. Když přišel k sobě,
pravil smutně: „My s kotětem musíme prodělat
všechno. Když jeden se z něčeho vybere, tak to
stihne druhého.“
Patrně mrzut sestoupil do jídelny, kde jsme
svačili. Nabral si plná ústa kávy a stříkl mocný
proud velice uměle na papouška v kleci u okna,
který rozčileně počal křičet: „Necháš ho, necháš
ho!“
Tento úspěch přivedl jaksi do lepší nálady
Eliáše. Rozpovídal se o předešlém vychovateli a
nijak nešetřil různými nadávkami. Mluvil o něm s
velkým opovržením, zejména dotkl se pohrdlivě i
jeho pleši.
Vyprávěl, že jedna moucha myslila, že je to
zrcadlo a tak si tam sedla a počala snášet
vajíčka. On si však nabral do úst vody, stříkl a
trefil mouchu a srazil ji s hlavy toho pána,
který se nad tím rozčilil a dal výpověď.
„Považte si,“ pokračoval Eliáš, „všichni vám
myslili, že jsem mu plivl schválně ze
zlomyslnosti na hlavu, kdežto já byl úplně v tom
nevinně, poněvadž všechno to zavinila moucha.
Nemohl jsem přece si dojít pro luk a šípem ji
srazit, nebo sestřelit vzduchovkou – to by byl
teprve pěkný malér. Mívám vždy smůlu, i když
opravdu nechci nic provést. Předešle jsme si
hráli na „quo vadis“ a přivázali jsme
zahradníkovic Mařenku na jednoho vola. Pak jsme
ho šlehli bičem a on běžel s Mařenkou až do
Hořovic na náměstí. Tenkrát se na mne také
všichni hněvali, poněvadž když Mařenku hledali,
chtěl jsem je potěšit a tak jsem jim řekl, aby
se o nic nestarali, že se to dočtou v novinách.
Vůbec se divím, že ti starší lidé nepopřejí
dětem větší volnosti. Když jsou prázdniny,
zavolají na ně vychovatele. Věřte mně, že leccos
by mne ani nenapadlo udělat, kdybych neviděl
před sebou takovou pitomou tvář vychovatele. To
se vás ovšem nemusí týkat, ale každý doposud z
těch lidí myslil si, bůh ví jak vypadá duchaplně
a zatím vypadal trapně, když mne chtěl přivést
na dobrou cestu.“
Pak mně počal vyprávět o různých svých
kamarádech z velkostatku a z vesnice a ptal se
mne, zdali mají krokodýlové též kuří oka.
Pokud se pamatuji, řekl jsem, že kuří oka u
krokodýla nebývají vzácností, v zoologické
zahradě v New Yorku (vždy ta Amerika!) musil být
podroben operaci mohutný krokodýl, kterého kuří
oka tak mořila, že přestal bolestí úplně žráti.
Byla to největší kuří oka na světě, neboť
dosáhla velikosti obrovských bramborů a každé
vážilo přes půl kilogramu.
Počínali jsme se dobře bavit. Vypravoval mně, že
má na dvoře velkou dogu, která se na každého
cizího člověka vrhne a jen tenkráte že nic
neudělá, když se jí vypravují pohádky, ty by
vydržela poslouchat celý večer.
Při obědě choval se způsobně a bylo vidět, že
jaksi se dívá na mne zálibně. I papouška nechal
na pokoji, takže týž mluvil ze spaní úplně
pohodlně a spokojeně.
Po večeři šli jsme spát.
Ulehl jsem do postele a chvíli četl, když vtom
se tiše otevřely dveře a velká doga vklouzla
doprostřed pokoje. Bylo slyšet hlas Eliášův:
„Dej na něj pozor, Labíku.“
Doga stoupla si k posteli a počala na mne vrčet.
Seděl jsem vztyčen a počal jektat zuby.
Dveře se zavřely. Čím víc jsem jektal zuby, tím
víc je doga cenila.
„Měj rozum,“ mluvil jsem na dogu. „Labíku,
chytráku, já jsem nový vychovatel.“
Dogu to počalo zajímat, ale neimponovalo jí to.
Dala přední pracky na postranici postele a
dívala se na mně s vrčením do obličeje.
Vzpomněl jsem si, co mně vyprávěl Eliáš, ten
ničemný kluk, o pohádkách. „Milý Lábíku,“ pravil
jsem k doze, „tak ti byl jednou jeden král a ten
měl tři syny. Jeden z těch synů…“
Pes vrčel ještě víc.
„Nezlob se,“ koktal jsem, „jestli se ti tahle
nelíbí, tak to povím jinou: Před několika sty
lety, když lidé nebyli ještě tak chytří jako
dnes…“
„Vr-vrr-vrrr-rraf…“
„Můj bože, tedy něco jiného. Jen si řekni,
Labíku. – Jeden propuštěný voják neměl co jíst a
přišel do lesa…“
„Rraf – rraf.“
„Byla tedy jednou jedna čarodějnice, ta měla v
lese chaloupku a v ní černého kocoura.“
Bůh ví, jak dlouho to trvalo. Snad dvě hodiny,
snad tři, ale všichni, kteří se sběhli pod okny,
kam je přivedl Eliáš, byli přesvědčeni, že jsem
se zbláznil.
Do nočního ticha zněla jedna pohádka za druhou.
Byla jedna matka a měla devět dcer… Doga už
nevrčela. Počala teď vždy vrčet, když jsem
přestal mluvit.
Pletl jsem si již pohádky. Dole slyšeli: Byla
jednou jedna princezna, ta měla zlatý střevíc na
každém vlasu… Byl jednou jeden sedlák, mocně
kraloval a vzal si pohůnka za manželku.
Dveře se otevřely. Napřed tiše zavolal Labíka
ten prohnaný uličník a pak přivolal lidi. Ti se
na mne vrhli. Starý šafář poradil, dřív než
přijde lékař, svléci mne do naha a zavázat do
mokrého prostěradla a položit někam do kouta. To
se prý lidé často vzpamatují.
Po zoufalém odporu ležel jsem v koutě. Dílo
ničemy Eliáše bylo dokonáno.
Lékař, když mne viděl svázaného v mokrém
prostěradle ležet v koutě pokoje jako balík,
ihned pochopil, že nemohu mít zdravý rozum.
Jsem dnes v sanatoriu. Známí, kteří přicházejí
na návštěvu a kterým to vypravuji, krčívají
rameny a říkají: „Nu, vypravujte nám, pane
Bešáku, nějakou pohádku!“
Jaký to těžký náš stav vychovatelský! |
