|
Bylo nás sedm v dóžecím paláci v
Benátkách, na jehož konci leží pověstné mučírny,
touha všech turistů. Jeden drobátko napilý,
napolo vzdělaný starosta nějaké obce ve Štýrsku,
který průvodčímu Friedenbergovi říkal stále:
„Bratře, máš poctivou tvář!“ Pak nějaký Sicilián
muž napolo divoký, jako by pocházel z Nasiova
volebního okresu. Koulel zuřivě očima, takže
jsem myslel, že čeká jen na sebemenší
příležitost nás všechny postřílet. Pohled, jakým
se díval na průvodčího, nevěstil nic dobrého.
Viděl jsem v něm veškeru tu nenávist jihu Itálie
proti severním částem království. Klel každou
chvíli, aby dal najevo, že ho nic nezajímají ty
různé sály. Opovržlivě díval se na obrazy, sochy
a nakláněje se ku starostovi ze Štýrska,
poznamenával: „V Palermu viděl byste divy!“ A
starosta, sbíraje všechny své vědomosti
italštiny, kýval hlavou a odpovídal: „Jawohl,
Brüderchen, si, signore, io sono... (já jsem)
capisco (rozumím), sehr schön, tre bello.
Jawohl.“
Dále byla zde vysoká, asi třicetiletá Němkyně s
modrýma očima, která v bedekru porovnávala
výpovědi průvodčího a kdykoliv týž řekl nějaký
nesmysl, protáhla podivně svůj obličej a počala
se bedekrem kolem sebe ohánět.
Naši společnost zakončovaly dvě Angličanky, s
utrápeným výrazem v obličeji. Dívaly se na
všechno chladně a cestovní kabelky opatrovaly s
neobyčejnou pečlivostí. Pozoroval jsem, že
nedůvěřují Siciliánovi, který chodil kolem nich
a hulákal: „V Palermu je zámek, tohle vypadá
jako lepší osterie (krčma).“ Siciliáni mají
neobyčejně divná porovnání.
Průvodčí byl člověk připravený co možná nejvíc
vydřít z turistů. Vykládal německy, italsky a
anglicky. Pumpoval nás ve všech třech řečech.
„Pánové a dámy, přidáte liru!“
Jal se pak rozvádět jakých rozkoší budeme svědky
a účastníky za přidanou liru. Vysvětlí na místě
benátský státní život, zařízení republiky. Poví
anekdotu ze života Bajamonte Tierpola z roku
1310. Vysvětlí v archeologickém muzeu, jak se to
vlastně má se sochou krále z Pergamonta z roku
200 př. Kr.
Ale to není všechno za přidanou liru. V sále
della Scudo vysvětlí původ rodinných znaků a
ukáže, kde sedával slavný Marco Polo. Ale zase
to není všechno. Račte prosím přidat dvacet
centesimů. Povede nezištně do audienčního sálu
dóžecího paláce a poví tam historickou anekdotu
o Hadži Mahomedu z Tunisu. Tato anekdota je z
roku 1559 a za příplatek dalších dvaceti
centesimů řekne ji arabsky.
Pak provede bibliotékou a řekne na milimetr
správně, jak dlouhý je obraz Ráj Tintorettův.
Ale to zase není všechno. V Salla della quatro
Porte schová se panstvu v jednom výklenku a
vsadí deset lir proti jedné, že ho z pánů a z
dam nikdo nenajde, neboť je navlas podobný
bizarním sochám od Bombarda, umístěným ve
výklencích.
Pak obveselí pány i dámy vypravováním, co se
stalo jednou jednomu Angličanovi v Anticollegiu,
bývalé předsíni sálu vyslanců.
A v Sala del Collegio vysvětlí podrobně obraz
Paolův Námořní bitva u Lepanta. Za příplatek
pěti centesimů na meloun poví, kolik křesťanů z
Benátek padlo v té bitvě a kolik křesťanských
otroků bylo osvobozeno ze spárů mohamedánů.
Pak mu dáme ještě padesát centesimů, neboť nyní
přijde to nejnamáhavější pro něho. Sala del
Consiglio dei Dieci, sál hrozné rady deseti. Je
to laciné, na každého jednotlivce z té strašné
desítky doplatí páni a dámy jen pět centesimů.
Pak se pokochá panstvo pobytem ve Stanza dei
Capi, v místnosti, kde dlívali náčelníci té
strašné rady. Vzpomene si, bude-li panstvo
uznalé, na to, co ví o té hrozné radě.
Pak přijde jeden z nejroztomilejších pokojů v
celém paláci. Pokoj tří státních inkvizitorů. On
ví o nich mnoho zajímavého, každý si přál dosud
o nich vypravovat. Dělá to lacino. Jeden
inkvizitor nepřijde výš, než na dvacet centesimů
a odtud dolů půjde se úzkou chodbou do „Pozzi“
mučíren. Popis muk je lacinější, než snad
panstvo myslí. Nejhroznější umučení některého ze
státních vězňů nepřijde výš než na deset
centesimů.
Kdo by si snad ze společnosti věnoval liru, tomu
poví různé podrobnosti o ukrutném utrácení vězňů
tak mistrně, že možno zešedivět. Až se pak
společnost pokochá pohledem na mučicí stroje a
na nápisy k smrti odsouzených, navštíví olověné
komory, vlastně místo, kde byly. Pak po schodech
nahoru a odtud na most Vzdechů, Ponte dei
Sospiri. Povede společnost přes most chodbou pro
sprosté zločince, těsně ležící vedle chodby pro
politické zločince. Cesta chodbou pro sprosté
zločince stojí pět centesimů, pro politické
zločince deset.
Pak zavede společnost do kriminálu (Prigiori),
odkud uvěznění mohli přímo od soudců být
předváděni před soud. Za deset centesimů věnuje
tklivou vzpomínku nešťastníkům.
Myslím, že to všechno bylo velmi lákavé a pan
Friedenberg také splnil všechno, co sliboval.
Osudy Benátek líčil živými barvami. Když sláva
hrdé republiky stoupala, tu poskočil do výše,
když klesala, nějak se srazil o deset
centimetrů. Nejsmutnější doby vnutily mu slzu do
očí a napilý starosta ze Štýrska slzel také nad
pádem republiky.
Sicilián tvářil se zuřivě, slyše tak chválit
královnu severu. Konečně se vrhl na pana
Friedenberga. Chytil ho za rameno a svým jižním
dialektem křičel: „My na jihu nejsme nic? O nás
nepovídá? Nás chcete zašlápnout! Dvacet takových
Benátek strčíme na Sicílii do kapsy!“
Ustoupil od Friedenberga, tváře se spokojeně, že
zachránil před cizinci čest svého ostrova a nad
těmi jmény Sala del Senato, Chiesetta, Sala
della Bussola, Sala dello Scrutinio usmíval se
opovržlivě. Domnívaje se, že ho nikdo
nepozoruje, plivl v jednom sálu na sochu dóžete
Sebastiana Zianiho.
Jinak výprava měla klidný průběh. Vysoká Němkyně
mávala občas bedekrem, Angličanky dívaly se
stále utrápeně a držely ruce na kabelkách. Pan
Friedenberg lhal podle velikosti sálů, kterými
jsme procházeli. V menším značně, ve větším
nesmírně.
Jak se to vlastně mělo s tou sochou krále z
Pergamonta z roku 200 př. Kr., jsme se
nedověděli.
Anekdota ze života Bajamonte Tierpola z roku
1310 skončila s úplným fiaskem.
Bajamonte Tierpola plul roku 1310 bárkou z
ostrova San Michele do Benátek. Na cestě ho
napadlo pokoušet pánaboha. Vsadil se tedy, že
skočí po hlavě do moře a že se utopí. A to se
také skutečně stalo.
To je ta celá anekdota. Jsem mírný člověk a
snesu leccos, ale pod dojmem té anekdoty přál
jsem si míti letoru Siciliána. Podotýkám, že pan
Friedenberg věda, že Sicilián nezná německy,
vyložil ji také jedině v tom jazyku.
S obavou čekal jsem na druhou anekdotu, na
historickou o Hadži Mahomedu z Tunisu z roku
1559. Naštěstí ji pronesl průvodčí jedině
arabsky, neboť prý jinak nemá patřičný říz.
Arabská byla v ní určitě slova Hadži, Tunis,
Mahomed, Allah il Allah.
Také splnil, že se ukryje do jednoho výklenku v
Sala della quatro Porte. Měl tam uschovaný džbán
vína... Podobný džbán měl ukrytý i v Sala del
Collegio, kde objevil nemilou věc, že někdo z
turistů, jdoucích před námi, mu vypil jeho
obsah.
Před obrazem Paolovým Bitva u Lepanta zmýlil se
o dvě století a nechal tam svého předka
zahynout. Podivno, že jeho předek z bitvy u
Lepanta jmenoval se Giovanni a on sám nyní Mořic
Friedenberg.
Byl neúnavný. Vlekl nás ze sálu do sálu,
upozorňoval, a napolo vzdělaný štýrský starosta
byl ještě neúnavnější. Chytal ho za ruku a
říkal: „Bratře, máš poctivou tvář, pověz svatou
pravdu, znali Benátčané za časů republiky
německy?“
V pokoji, kde dlívali náčelníci Rady deseti,
plivl Sicilián na drahocenný gobelín a vida, že
ho pozoruji, přistoupil ke mně a řekl: „Signore,
všechno má své meze.“
Konečně, po různých duševních mukách,
poskytovaných nám panem Friedenbergem, jehož
lhaní rostlo do hodnoty, čím více jsme se
vzdalovali od nejkrásnějšího vchodu do paláce,
od Porta della Carta, došli jsme do mučíren.
Pan Friedenberg zove mučírny „Pozzi“ oázou na
bludné cestě dóžecím palácem, světlem v Palazzo
ducale. V mučírnách mu také dávají turisté
nejvíc spropitného. Dovede ovšem citlivé duše
naladit k otevření tobolky. Vede, rozsvítiv
světlo, do nízkých, tmavých kobek s malými
otvory, kudy vnikal vzduch do těch podivných
historických žalářů, téměř pod hladinou vodní,
kde se při vzedmutí vod vězňové topili jako myši
a první jeho cesta vede do kobky s nadpisem
nešťastného vězně: „Před tím, kterému důvěřuji,
nechť mě bůh chrání, neboť před tím, kterému
nedůvěřuji, se obráním sám.“
„Ano,“ vzdechne pan Friedenberg, „takový je
život, Gott der Gerechte, signori e signore,
prosím vás o malý příspěvek na světlo.“
Starosta ze Štýrska se podepsal pod truchlivou
filozofickou větu nešťastného odsouzence a utřel
si slzy. Angličanky dívaly se ještě utrápeněji
než nahoře a bylo vidět, že v mučírně chovají
také větší obavy o své tobolky, Sicilián v
podivném osvětlení a okolí nevyhlížel právě
nejlépe. Poklepal také průvodčímu na rameno a
řekl důrazně, jako by chtěl vyvolat spor: „Na
Sicílii mučili lepší a víc.“
Pak se zájmem prohlíželi jsme v jiné cele různé
přístroje ctihodného účelu, jako palečnice,
španělské boty a pan Friedenberg hovořil jako
soudní znalec z časů inkvizice.
„Když ho natáhli na tohle, přiznal se dřív než
na tomhle.“ A zčistajasna ozvala se vtom vysoká
Němkyně: „Lámali zde prosím také hnáty zaživa?“
Překvapeně jsem se na ni podíval. Nepromluvila
dosud ani slova po celé cestě. Nyní jí její dřív
klidné modré oči zářily jako uhlíky Byla celá
rozpálená a jako příval hrnulo se jí z úst: „Čím
prosím pálili boky k smrti odsouzeným? Možno
prosím vidět kleště, kterými vězně štípali?
Řemínky z kůže sedřené vězňům se nezachovaly?“
Vysoká Němkyně úplně opanovala pole. Otázku za
otázkou kladla panu Friedenbergovi. „Stopy krve
není možno nikde vidět? Kde je hák, na který
věšeli odsouzence?“
Slečna Němkyně brala do ruky různé ty přístroje
a otáčela šrouby. „Bylo též zvykem vězňům
vypíchávati oči? Jaká to nádherná španělská
bota! Jaká pěkná palečnice!“
Pak jsme šli na most Vzdechů, tam citovala lorda
Byrona: „Mir war es auf Venedig’s Seufzerbrücke,
als ob die Stadt aus Meeresfluten rücke.“ Dál
asi nevěděla, neboť zvolala plna nadšení: „Ach,
jak je to zde krásné!“
Sicilián zuřivě z mostu plival do kanálu.
Za půl hodiny vyšli jsme z dóžecího paláce.
Sicilián ho proklel v hlavní bráně naposled.
Přistoupil jsem u východu k vysoké Němkyni a
představil jsem se jí. Představila se také. Byla
to učitelka odněkud z Poznaňska.
A pak jsem chápal její otázku: „Lámali zde
prosím také hnáty zaživa?“
Měla pruské cestovní státní stipendium.. |
