|
Pan Cykaniewicz miloval svůj
zámeček v Bregu Zamurowaném, miloval zahradu s
třešňovými stromy, trávníky poseté sedmikrásami
a černý tichý les, obklopující kolem dokola jeho
sídlo. V zimě zdržoval se ve velkých městech,
rozhazuje peníze, probíjeje tak svá tři panství
jedno po druhém a jsa ve společnosti považován
za cynika.
Ale na jaře vracel se vždy do Bregu
Zamurowaného, těše se z kvetoucích třešní, když
tak chodil zahradou zelenou a krásnou, po
stezkách posypaných třešňovými květy. A byl vždy
poeticky naladěn, jako celé okolí dýchalo
poezií, počínaje v zámečku a konče malým
rybníkem v lese. A následující zimu objevil se
opět v městech ciziny, rozhazuje peníze a mluvě
cynické řeči.
Tak shledal jednoho dne, že mu zbývá jen jeho
oblíbený zámeček, nepatrné panství, zahrada a
les, které zbožňoval... Též příslušenství k
tomuto poslednímu panství, totiž šafář pan Bówa,
s nosem červeným, o kterém říkal, že jest
oznobený.
Dále byl zde sluha Wojciech se ženou, lidé velmi
zbožní, kteří okrádali pana Cykaniewicze, aby
mohli jednou za rok vykonat pouť ke svaté Panně
„na Kalwarji“, odkud se vraceli zbaveni výčitek
svědomí.
Šafář, sluha zámecký a jeho žena bydlili v
zámečku. Ostatní služebnictvo panství,
čeledínové Stanislav, Kazimír a panský oráč
Józef bydlili ve dvoru, který stál ve vsi čtvrt
hodiny od zámečku naproti kostelu, jemuž byl pan
Cykaniewicz patronem. Podivuhodnou náhodou, jak
říkali, byla naproti jizbě, kde spali, obecní
krčma.
Zvykli si na ten pohled časem tou měrou, že
celou mzdu propíjeli naproti, vymlouvajíce se
první léta, že pijí na zdraví mladého pána.
Křičeli, sedíce za dřevěným stolem: „Czolem,
Cykaniewicz, czolem!“ Později nekřičeli již
„czolem“, ale propíjeli stejně svou mzdu do
posledního krejcaru, chodíce si pro zálohy k
šafářovi do zámečku, který nadával říkaje jim,
že přijdou po smrti do pekla. Což se nestydí
stále pít? A jeho nos zářil přitom tak
výstražně.
Konečně se vždy obměkčil a povolil jim zálohy,
smlouvaje s nimi o jakousi provizi. Obyčejně
propil s nimi jejich „zálohu“ a musili ho
odvádět domů. Tu objímal jednoho po druhém
volaje: „Děti moje, dětičky, tlučte mne, bijte
mne, jsem tělesný myslivec jeho urozenosti!“ Po
takovém dni navštěvoval vždy zámeckého sluhu a
jeho ženu a zpíval s nimi svaté písně. Tak žili
všichni ve vzájemné shodě, leccos na sebe věděli
a proto jeden druhého si vážil.
Nejhorší den pro pana Bówu byl, když měl panu
Cykaniewiczovi předkládat účty svého
hospodářství. Tu se vyzpovídal napřed panu
plebánovi, šel ku přijímání a očištěn od hříchů
zaklepal na dveře pracovny urozeného, pod paždí
nesl závitek bílých nepopsaných papírů,
obalených archem, který pokryt byl číslicemi.
„Přičinil jsem se všemožně, vaše urozenosti,“
pravil, přistupuje k panu Cykaniewiczovi,
„ačkoliv časy byly špatné.“
„Kolik vyneslo hospodářství, milý Bówo?“
„Přičinil jsem se všemožně, aby vyneslo tolik,
co předcházející léta, kromě...“
Zašermoval papíry a povzdechl: „Stoh slámy nám
shořel a pachatel unikl spravedlnosti, odrazím
tedy 200 zlatých. Jednu krávu byli jsme nuceni
zabít, skočila na plot a napíchla se, tratíme 80
zlatých, vaše blahorodí. Potom ztratilo se
několik sáhů dříví, račte povážit, že se ztrácí
každý rok, neb co sedlák v Bregu Zamurowaném, to
zloděj. Při dříví přišli jsme o 120 rýnských.
Potom přišly také lijáky a seno dole odplavily.
Naštěstí ztráta nebyla velká, neboť měli jsme
již doma většinu kupek. Zabolela mne takhle kuří
oka k večeru a povídám: Hoši, dnes musíme dělat
do noci, zítra bude pršet: A opravdu, liják
přišel, bouřka přišla a co jsme domů nedostali,
odplavila. Byl to těžký rok, vaše urozenosti.
Náš hajný v Ratówce také si stěžoval. Zvěř
nevynesla tolik. Otec nebeský se hněvá. Vlci
roztrhali mnoho zvěře i dobytka. Přišli až do
vsi...“
Pan Cykaniewicz obyčejně zíval při hlášení této
celoroční bilance a na všechno pokyvoval
souhlasně hlavou. „Zde,“ končíval pan Bówa,
„nesu záznamy, vše pečlivě sepsáno,“ a opět
zašermoval papíry. Věděl dobře, co na to odpoví
pan Cykaniewicz: „Jděte s tím k čertu, milý
Bówo, věřím vám na slovo!“
„Račte si jen prohlédnout...“
„Dejte mně svatý pokoj!“
Ano klid a pokoj, ten chtěl mít pan Cykaniewicz
na svém milém zámečku. Zhnusil se mu již ten
ruch velkých měst přes zimu, ten neklid, stálé
pachtění po zábavách, orgie všeho druhu, karty,
divadla, šantány, kde vystupovaly polonahé ženy.
Zde žil tak spokojeně, zahrada se zelenala,
třešně kvetly a voněly, les šuměl, příroda se
smála a teď přijde ten protivný Bówa skládat
jako obyčejně na jaře účty.
Když pak mu zbylo jen toto malé panství, poznal
teprve, jak přirostlo mu k srdci a zůstal zde i
přes zimu, vzpomínaje s odporem na velká města
ciziny, kde jako velká řada jiných polských
šlechticů utrácel spousty peněz a podpisoval
směnky...
Celé okolí divilo se této změně a sám pan plebán
šel jednoho zimního dne navštívit patrona
kostela, přeptat se co a jak.
Pan Cykaniewicz díval se právě oknem na
zasněžené lesy, na vesnici Breg Zamurowany tam
dole, zasněženou a bílou, když Wojciech ohlásil
návštěvu plebánovu.
Pan Cykaniewicz se usmál a šel hostu vstříc. Dal
zapálit samovar a uvedl hosta k starobylému
stolu. Plebán se omlouval, že snad urozeného
pána ruší, řekl na omluvu jakousi latinskou větu
a konečně pravil: „Zima jest u nás také krásná,
vaše urozenosti.“
„Nádherná, pane faráři!“
„A zůstane,“ ptal se opatrně plebán, „urozený
pán u nás přes celou zimu?“
„Jsem hotov,“ odpověděl upřímně pan Cykaniewicz,
„utratil jsem mnoho peněz, prohýřil dvě panství
a nakonec zbylo mně jen tohle. Nelituji toho,
poněvadž naučil jsem se cenit tento poslední
zbytek bývalé slávy svých předků a přišel jsem,
abych zde umřel...“
Samovar bublal a šuměl. „Jest zde rozkošně, pane
faráři, starý zámeček, příjemné okolí, příroda,
klid, co si více přát? Vy nepamatujete mého
nebožtíka otce?“
„Nikoliv, nebyl jsem zde ještě.“
„Ten také měl rád tento zámeček. Ano,“ povzdechl
pan Cykaniewicz, pohřížen do vzpomínek, „umřel
zde, pamatuji se na to, jako by to bylo dnes.“
„Když třešně kvetly a sypaly své bílé květy na
žlutým pískem posypané cesty v zahradě, tu můj
otec, takhle k večeru ve středu, podíval se
naposled z tohoto okna na kvetoucí zahradu, na
sedmikrásy na trávníku a ve čtvrtek se mu již
přitížilo, v pátek se mu zdánlivě polevilo a v
sobotu umřel, ačkoliv pan Komian, lékař ze
sousedního městečka, nám řekl v pátek, že můj
otec vyjde lehce ze své nemoci. Měl částečnou
pravdu, neb můj otec umřel lehce, bez všech
bolestných zápasů. Usnul a již se neprobudil.
Když mu měli dávat medicínu a budili ho,
zabručel cosi, což vyznívalo v ten smysl, že
jest pan Komian osel, pak se natáhl a zůstal v
té poloze, i když ho kladli do rakve. Pak byl
pohřeb... Sjeli se všichni statkáři a
šlechticové z okolí, váš předchůdce dílem
litoval, dílem byl rád tomuto případu, neb si
koupil za pohřební obřady nový kožich, pošitý
kůžemi z divokých koček, který byl již dávno
jeho ideálem, starosta se při pohřební slavnosti
trochu opil, pamatuji se, jak mne líbal a jak
píchaly jeho štětinaté vousy. Moji příbuzní
mluvili truchlivé řeči, které nikoho nepotěšily,
učitel dostal 10 rýnských za pohřební řeč a
jednoho kapouna, zvoník měl na celý týden na
vodku, truhlář a zhotovitel rakve v sousedním
městečku vydělal asi 50 zlatých, hrobař pil
týden a kostelník, poněvadž byl střídmý člověk,
měl na čtrnáct dní zač pít a všichni byli, jak
jsem zpozoroval, spokojeni. A já, pane faráři,
já šel do zahrady, objímal jednu třešni po
druhé, plakal a sliboval jim, že je budu míti
tak rád jako můj nebožtík otec... Odjel jsem
potom s matkou do města a každý rok o
prázdninách vracel jsem se sem, radostně dojat,
že vidím opět staré známé, zahradu, zámeček a
lesy... Och! Dětství jest krásné. Tak prchala
léta, matka mně umřela a já byl sám. Žil jsem
zde jen do zimy a v zimě byl obyčejně v cizině.
Hýřil... Ale při tom všem, v elegantní
společnosti, v ruchu, světle nádherných síní,
vzpomínal jsem na toto zákoutí, těšil jsem se,
až zas uvidím svou zahradu, na chodbách
zaprášené podobizny předků, z oken vrcholky
borovic a vše, co miloval můj otec a co i já mám
rád z dětských dob.“
Pan plebán šel k oknu, podíval se do zahrady a
pravil: „Velká, pěkná zahrada,“ pak se opět
posadil a srkaje čaj z malé číšky zapíjel jemnou
vodkou a hovořil živěji, usmívaje se: „Tak tedy,
urozený pán zůstane stále u nás! Pěkné, velmi
pěkné.“ Pan plebán rád by byl slyšel vyprávět o
zábavách velkých měst, o životě šlechty, o
dámách z polosvěta a o podobných věcech, které
ho lákaly a činily zvědavým.
Konečně, když pan Cykaniewicz mluvil stále o
věcech všedních a starých, o přírodě, o poezii,
což nikterak nebylo panu plebánovi po chuti, tu
rozpálen jemnou vodkou a čajem pravil: „Užil
jste tam mnoho, urozený pane?“
„Všechno a nic.“
„A což ženy, urozený pane?“ otázal se plebán,
svítě očima.
„Stály mne mnoho peněz, pane faráři,“ odvětil
nevrle pan Cykaniewicz vstávaje od stolu.
Plebán pochopil a koktaje cosi, což bylo omluvou
a poděkováním, odešel. A když byl před zámečkem,
pravil k sobě: „Jaký to podivný člověk! Holčičky
mu vlezly na mozek. Napřed orgie a potom
příroda.“
A pan Cykaniewicz pomyslil si: „Jaký je
protivný!“
A od té doby přicházely návštěvy. Statkáři,
šlechtici z okolí, kteří přijížděli sem na
starodávných vozech s vysokými koly a dupali po
dřevěném schodišti starého zámečku.
Byl to předně starý Szeszyríski, muž s šedivým
dlouhým vousem, který první přišel navštívit
pana Cykaniewicze pravě, že jakmile se dověděl,
že jemu zbývá jen Breg Zamurowany, cítí prý k
němu sympatie, neboť on také probil dvě panství.
„A nyní piju,“ vykládal, „vodka mne zabije.“
Pak přišel pan Rzeszacki, který byl po celé dva
dny na zámečku a opil se den co den, přičemž
monotónně si bručel stále píseň „Mala ja jednogo
hlopca wojskowego, ten juž do mnie niechodzi.“
A nakonec přišel pan Gebski, který nadával na
celý svět, proklínal sedláky a hulákal: „Nežeň
se, brachu, nežeň!“
A všichni ti hosté, kteří odjížděli odtud,
mluvili o panu Cykaniewiczovi jako o podivínu,
rozhlašujíce dokonce, že v jeho hlavě není
všechno v pořádku. Proč nevypravuje o veselých
radovánkách v cizině, o bujarém veselí
velkoměst, proč stále mluví o své zahradě, o
třešních, o sedmikráskách a lesích?
V chování pana Cykaniewicze bylo vskutku cosi
podivného. Vydržel celé hodiny dívat se na svou
zahradu, chodit po zámečku, obdivoval se každému
kusu starého nábytku, starým krojům na rodinných
podobiznách, vydržel celé hodiny bloudit lesem,
kde trhal květiny...
A jednoho dne po celém kraji rozlétla se zpráva,
že urozený pan Cykaniewicz se zbláznil. Objímá
stromy na zahradě, pláče a křičí: „Přírodo,
přírodo!“
A na jaře, když všechno kvetlo, květiny, stromy
voněly, tráva se zelenala, pan Cykaniewicz
opustil navždy svůj zámeček v Bregu Zamurowaném,
opustil zahradu s třešňovými stromy, trávníky
poseté sedmikrásami, pochovali ho do rodinné
hrobky v kostele, jehož byl patronem. A zámeček
v Bregu Zamurowaném koupil žid. Láska k přírodě
nebyla u pana Cykaniewicze ničím jiným než
progresivní paralýzou. |
