V detektivním ústavě

Se soukromým detektivním ústavem „U paprsku X“ dopadalo to bledě.

Nebyly naprosto žádné obchody. Před dvěma měsíci jeden pořádný otec dal střežit svou dceru po pěti korunách denně a od té doby zcela nic.

Ředitel detektivního ústavu krájel si v té bídné době kousek slaniny a zapíjel ji slivovicí, poslední to vzpomínkou na dobrého tatíka, který když bylo vyšetřeno, že jeho dcera nechodí do ateliéru za podezřelým jedním malířem, k pětikorunám přidal tři láhve slivovice a v návalu radosti velký kus slaniny ze svého obchodu se zbožím koloniálním.

Ředitel detektivního ústavu Patočka rozmrzele dokrajoval poslední zbytky slaniny a zavřel okno, aby neslyšel, jak naproti nepříjemný tenor zpívá stále jeden a týž refrén:

„Ach byl to blažený čas ...“

Pan Patočka dokrájel slaninu a pustil se zas do opisování adres.

Ano, tak daleko to už jeho ústav „U paprsku X“ dopracoval, že se musí živit psaním adres pro jednu továrnu.

Ozvalo se zaklepání. Pan Patočka neodpověděl, neboť to byl jeho zvyk, že nechal vždy dlouho stát návštěvníky před dveřmi.

Zatím shrnul adresy, přikryl je novinami, nakroutil si vousy a velké obočí a řekl suše: „Volno!“

Do pracovny vpadl mladý, elegantně oděný muž, který nedbaje na vybídnutí, sedl si na židli a zaklepal koleny.

„Odpusťte,“ řekl, „jsem rozčilený.“ A dal se do pláče.

„Pane,“ pravil pohnutě, „mne žena klame, má vlastní žena čili manželka. Prosím vás o radu, o pomoc.“ - „Povídejte,“ řekl suše pan ředitel, dívaje se se zalíbením na nešťastného mladého muže.

„Mám v Praze dvě továrny,“ začal vyprávět své hoře; „jedna továrna je ve Vysočanech, druhá až v Břevnově. Následkem toho musím jezdit z Vysočan do Břevnova a z Břevnova do Vysočan.“

Mladý muž opět se dal do pláče a rozhlédl se smutně kolem. Když se vzpamatoval, pokračoval: „Poněvadž tedy musím jezdit z Vysočan do Břevnova a naopak, abych dohlédl v továrnách, ztrávím tím mnoho času, takže svou manželku nevidím po celý den. Má manželka, ach, kde jsou ty časy, kdy jsem ji tak nazvat mohl, to jsem ještě jezdíval z Vysočan do Břevnova a z Břevnova do Vysočan. Pak jsem vystavěl ještě jednu továrnu, a to v Hodkovičkách. To jsem viděl svou ženu Otylii ještě méně, poněvadž jsem jezdil z Vysočan do Hodkoviček a z Hodkoviček do Břevnova a z Břevnova do Vysočan. Chtěl jsem si zařídit ještě jednu továrnu v Radlicích, a tu bych byl měl jistě ještě míň času a nebyl bych přišel na to, že mne klame.

Povím vám, jak jsem na to přišel. Prodal jsem továrnu v Břevnově a jel jsem smlouvu o prodeji uložit domů do své pokladny. Přijdu domů, služka mně nějak dlouho nejde otevřít, slyším za dveřmi nějaké šuškání, povídání, konečně mně otevře, vejdu do salonu, a kdo tam nesedí, jako moje manželka úplně sama. Nedám na sobě nic znát, odejdu do ložnice, podívám se pod postel, a on tam není nikdo. Jdu do předsíně, prohlédnu si věšáky. Na nich nevisí žádný cizí kabát, žádný cizí mužský klobouk. Věříte, že jsem nenašel nikoho ani v klosetu? Ve skříních také nebyl, za záclonami také nebyl a ta zmije, ta ničemnice, při tom všem tvářila se tak klidně napřed a potom teprve, když jsem počal řvát: ,Kde je, kde je?’, dala se do pláče a tázala se, co se mně stalo. Samo sebou se rozumí, že jsem nedal na sobě ničeho znát a že jsem řekl, že hledám zápalky.

Pak jsem musel si lehnouti do postele, dávali mně na hlavu studené obklady a žena mně říkala, abych usnul. Rozhodně jsem tušil, že v tom něco vězí, že někoho očekává, a tak jsem nespal, ale dával dobrý pozor.

Ona musela sedět u mne po celý den a pozoroval jsem, že byla jako na trní. Ten den se jí to tedy nepovedlo.

Potom za nějaký čas pronajal jsem továrnu v Hodkovičkách, a když jsem dopoledne jel s pronajímací smlouvou domů, abych ji uložil do pokladny, po celé cestě byl jsem takový netrpělivý a takový nešťastný, tušil jsem, že se něco stane. Zas mně nepřišla služka otevřít hned na mé zvonění a za dveřmi slyšel jsem takové šuškání a hovoření. Vrazím do salonu a věříte, že se mne má manželka lekla? Vrazím do ložnice, podívám se pod postel, a on tam zas nikdo nebyl. Neblahá předtucha se mne zmocnila a podíval jsem se do skříní, za záclony, a on tam nikdo nebyl. Jen žena celá uplakaná podávala mně krabičku zápalek a říkala; ,Tady jsou, viď, že je hledáš?’ Nedal jsem opět ničeho na sobě znát a jen jsem řekl: ,Hledám zapalovač.’ A víte, jak jsem přišel na všechno .. .?“

Mladý muž se dal do pláče. „To vám poví můj bratr, který čeká dole. Buďte sbohem, já ho pošlu nahoru, aby vám to dopověděl, neboť mne to přespříliš rozčiluje.“

Mladý muž s pláčem vrhl se řediteli detektivního ústavu „U paprsku X“ kolem krku, objal ho pln zoufalství a odešel ...

Když bratr nešťastníkův nešel čtvrt hodiny, půl hodiny, v rozpacích strčil ředitel detektivního ústavu „U paprsku X“ prsty do kapsy u vesty a shledal ku své hrůze, že se mu z vesty ztratily zlaté hodinky, jediná cenná věc, kterou chtěl jít dnes zastavit.

A ředitel detektivního ústavu běžel na policii.