|
Děti z Koroupova věděly z
náboženství jedině tolik, že milý Bůh ve své
neskonalé dobrotě stvořil rákos. Po rákosu pak
katechetu Horáčka. Obě ty věci doplňovaly se
navzájem. Bůh potom lidi naučil dělat z rákosu
rákosky a katechetu Horáčka těchto rákosek
používat s nevšední obratností.
Obyčejně to začínalo tak, že kaplan Horáček,
vstoupiv do třídy, zarmouceně podíval se na
zdrcené tváře svých žáků a řekl: „Vaníčku,
otroku blbá, tak se mně zdá, že neumíš pozpátku
vyjmenovat sedmero hříchů hlavních.“
Katecheta Horáček prováděl totiž pravou
eskamotáž týkající se otázek. Musili vyjmenovat
pozpátku desatero božích přikázání, nebo se
otázal:
„Ludvíku, holomku, řekni rychle, jaké je to
přikázání, od konce třetí, nad tím Nepokradeš!“
Byla to matematika náboženská a končívala
výpraskem jako smutným nábožensko-početním
výsledkem. Bylo tomu vždy tak, že ať to byl
Vaníček nebo Buchar, Ludvík a jiní, šoupali se
pak smutně z lavice a šli před katedru. Šli
zlomení v důvěře v neskonalou dobrotu boží a
přesvědčeni, že to už jinaké nebude a že
náboženské pojmy nejsou v katechismu, ale v té
části kalhot, na které sedí.
Bylo to tak prosté a jisté. Vystrčit zadnici na
ostatní a nyní se dát práskat rákoskou svižnou a
zkušenou rukou katechety.
Obden byly ty scény stejné. S příjemným úsměvem
brával jednoho po druhém přes koleno a pravil k
nim: „Poděkujte, bídní, Bohu, že vás tady řezat
mohu.“
Jednoho dne přinesl Vepřek z vedlejších Kozích
Dvorů zprávu, že prý je dobré namazat rákosku
česnekem. Nejenže prý to tolik nebolí, ale
rákoska po ráně praskne.
Byly to takové zoufalé optimistické myšlenky
sebevzdělání a měli v ten česnek takovou důvěru,
že když natírali rákosku česnekem, tu Kratochvíl
plakal radostí.
Je to možno nazvat zoufalou nadějí koroupovské
školy, smutnou kapitolou o zklamaných touhách.
Katecheta jim to vysvětlil dokonale na
kalhotech.
Měl k nim potom přednášku, že to, co dělali s
tím česnekem, byl podvod, ovšem směšný podvod,
jak se přesvědčili. Trest byl úplně spravedlivý.
Chtěli oklamat Boha. Vylíčil jim, jaké to může
mít zhoubné následky pro ně pro celý život. Byl
to první stupínek k mravní zkáze a záhubě.
Vsadil by se o věčnou blaženost, že ten česnek
ukradli a proto bude je řezat znova. Není
pochyby, už je vidí všechny, až na Venouška pana
správce a Zdeňka (ti nebyli nikdy biti. Otec
Zdeňkův byl v školní radě), viset na šibenici.
Tak smutně ubíhaly dny a nikdy to nepřestávalo.
Zdálo se, že koroupovští chlapci neučiní nic na
svou záchranu a že se to bude dál beznadějně
opakovat. Kulhavý Melhuba přinesl však do celé
této náboženské otázky nový směr.
Vyložil u rybníka význam papíru. Učinil předešle
doma pokus. Vycpal si kalhoty papírem a upustil
krajáč s mlékem. Byl ihned řemenem bit a cítil o
polovičku menší bolest, než za normálních
poměrů. Počali si tedy vážit papíru jako Číňané,
kteří kdekterý papírek sbírají, aby ho uchránili
před zkázou. V tomto případě měl papír chránit
je. Misterka, syn kupce, byl dodavatelem
ochranného prostředku a katecheta zpozoroval, že
známky bolesti jsou nyní méně patrnější v
obličeji těch bídníků.
Přemýšlel o tom a dospěl k tomu názoru, že dle
všeho jim kůže už ztvrdla a že bude třeba
zaopatřit pro náboženskou hodinu rákosku lepší,
neboť milý Bůh dá růst rákosu i silnějšímu,
většího průměru.
Postavil si tedy ty, kteří měli být decimováni,
do řady před stupínek a pravil k nim, že vidí,
jak si zvykli již na tenké rákosky. „Zde máš
peníze,“ řekl k Misterkovi, „a ať tatínek vybere
hodně silnou rákosku.“
Pozoroval, že cosi přeběhlo přes obličeje
delikventů a zamnul si ruce. Zaťal perverzně rty
a seznal, že takové oddalování výprasku působí
mu nový blažený pocit.
Otec Misterkův vybral dokonalou rákosku, která
svou tloušťkou neutralizovala ochranný plášť
papíru. Bylo tedy nutno vynález zdokonalit a
Melhuba jednou u rybníka pronesl jedno slovo:
„papentekl“. Pak to dunělo v náboženské hodině a
katecheta vzdychal: „Můj Bože, ti mají tvrdou
kůži.“
Pravil tedy k Misterkovi, aby šel koupit ještě
silnější rákosku. Byla to nejsilnější, která kdy
přišla do Koroupova. Pod její ranou praskala a
drtila se lepenka!
„Teď nám už nic nepomůže,“ vzdychal Melhuba u
rybníka.
Při příští hodině náboženské dívali se smutně
před sebe v lavicích. Věděli, že každý zápas je
marný, jen Vepřek se trochu usmíval.
Odpovídali tím nejistěji na otázku, kdy Bůh
ponejprv zjevil lidstvu své milosrdenství.
Před katedrou stálo jich patnáct i s Vepřkem.
Deset bylo jich už řezáno a řvalo, což působilo
rozkošně na katechetu a na řadu přišel Vepřek.
Byl již přehnut přes koleno, tlustá rákoska
zasvištěla vzduchem a bác! Ozvala se velká rána,
jako když udeří se do činel plnou silou, jako
když uhodí se palicí na velký tamtam.
Katecheta pustil Vepřka usmívajícího se a
zařval: „Kalhoty dolů!“
Vepřek přestal se usmívat, spustil kalhoty a
podal katechetovi plechovou tabulku, kterou vzal
včera v kostele. A katecheta na ní četl zdrceně:
Darujte příspěvky na výzdobu chrámu Páně. |
