|
Pan Kalousek se strašně
rozzlobil a výsledek toho byl, že se svou
ctihodnou paní manželkou a dceruškou, slečnou
Vilmou, odjel do mořských lázní.
Měl ovšem příčinu se rozzlobit, neboť v
posledních lázeňských sezónách nevycházel z
hněvu. Byli v Karlových Varech, jeden rok v
Teplicích, jeden rok v Bílině, jeden rok někde
za Prachaticemi, zkrátka poslední dobu byli
všude tam, kde od majitele lázní až po vrchního
číšníka rozumí každý z češtiny jen slovu platit!
V Teplicích řekli někde panu Kalouskovi příjemní
obyvatelé, že je český pes, v Bílině vyjádřili
se o něm, že mu jeho pitomou svatováclavskou
lebku napraví á la Mommsen . . .
A proč nejezdil do českých lázní? Bože, nikdo
neví, jak pan Kalousek rád mluvil německy a jak
slečna Vilma cítila se býti povznesenou, když
kolem nich hučela a pleskala slova v těch
obdivuhodných dialektech, které zní jak prasklý
zvon . . .
A pak ta jejich vzpomínka na pobyt před lety v
českých lázních byla příliš smutnou pro ně, než
aby zapomněli na to, jak tenkrát mladý, hezký a
zámožný pán po celou lázeňskou sezónu dvořil se
slečně Vilmě, jak byl jejich společníkem, jak
popletl hlavu dvacetileté Vilmy tak, že pan
Kalousek uznal za dobré jednoho dne promluviti s
oním pánem . . .
„Dal jsem mu to po lopatě,“ řekl pan Kalousek,
vrátiv se od onoho pána, „že jako Vilmička a on
. . . A on řekl: ,Pane Kalousku, vážím si vás
velice, ale podotýkám, že proto jsem jel do
lázní, abych se zotavil, ale nikoliv proto,
abych byl ztracen pro celý život.’ “
Od té doby žádné české lázně neviděly rodinu
pana Kalouska, bylo to deset let bludné pouti po
německých lázních, deset let, kdy úplně již
vzdali se naděje, že slečna Vilma někdy upotřebí
výbavy koupené před deseti lety, a nebýt toho,
že mu v Bílině řekli o jeho lebce „pitomá
svatováclavská“, že mu ji chtěli rozbít, jeli by
tam zas, ale pan Kalousek hrdě prohlásiv, že je
Čech a že nepotřebuje si dát líbit od Němců
podobného jednání, odjel s rodinou do mořských
lázní u moře Baltického a tu ponejprv viděli
moře v životě, které znali jenom z jedné povídky
v Gartenlaube a z vypravování jednoho jejich
strýce, který vrátiv se z Ostende prohlásil, že
moře je největší komplex vody na souši.
Dále věděli, že v moři jsou ryby, z kterých
slaneček je užitečný tvor a žralok škodlivý, že
v Praze u Čadila se prodávají mořské ryby, dno
moře že je mělké i nedozírné hloubky, moře že je
klidné i bouřlivé, mořská voda že je slaná,
jízda na moři že předpokládá mořskou nemoc, lidé
na moři že mají titul námořníci a lidé u moře
bydlící mořští rybáři.
Dále z poslední války rusko-japonské věděli, že
jsou i bitvy námořní, které jsou mnohem horší
než na souši, a ku cti pana Kalouska
konstatujeme rádi, že nevěřil v existenci
mořských hadů, bludných Holanďanů1 a podobných
potvor.
Věřil jen v příliv a odliv, aniž by ovšem
vědecky rozbíral ty zjevy, věřil s rodinou v
mořské bouře a měl z nich nehorázný strach,
který však brzo zmizel, když uviděli moře tiché
a klidné, písčité břehy, ztrácející se v
zelenavých jemných vlnkách.
Mořské lázně! Slaný vzduch, škeble na břehu,
lastury, rybky, písek, promenáda, boudy, plátěné
stany, obličeje osmahlé sluncem, kabiny na
kolech, v moři malí koníci, na kterých se za
velký poplatek každý může projeti, toalety
pestré, kapely, koupací obleky dam, které
vyrýsují tvary, a proto se nosí.
Na to poslední se starý pán nedíval, poněvadž v
podobném případě poručila mu paní Kalouskova,
aby se podíval na nebe, zdali nepřijde bouřka,
anebo aby sbíral lastury, kterých měli již plný
kufr, ačkoliv zde byli jen pět dní.
Celkem panu Kalouskovi bylo to jedno, neboť se
trochu nudil.
On si celkem představoval mořské lázně jinak.
Jak, to sám nevěděl.
Předně nemohl si zvyknouti na jídla upravená z
mořských ryb a různých ráčků, chovaje utkvělou
představu, že mu to všechno v žaludku jednoho
dne obživne, že přijde den zmrtvýchvstání.
Proto topil ta zvířátka mizerným vínem a ještě
mizernějším pivem, nezmiňuje se nikomu o své
strašlivé myšlence, která ho pronásledovala dnem
i nocí, na procházce, na pobřežní promenádě, na
verandě pod kapelou i v té době, kdy šel se
koupat.
A přitom ho lákaly ty různé rybí saláty a pečené
rybky hadovitě zkroucené, kterým říkal „žížaly“.
Nakonec topil to všechno v koňaku ve společnosti
jednoho švédského lékaře, s kterým se seznámil v
bufetu a kterého se tázal, zdali četl román z
Pražských úředních novin Švédové v Praze.
Švédský lékař slyše, že je Čech, velmi se divil,
jak je to možné, aby existoval národ tak
zvláštního jména, načež loajálně prohlásil pan
Kalousek, že jsme vlastně druh Rakušanů. Ty
švédský lékař znal, stejně jako pan Kalousek
Švédy z románu Švédové v Praze. Pili koňak.
A paní Kalouskova a slečna Vilma? Ty procházely
se zatím vždy po promenádě a pomlouvaly dámy v
plovacích oblecích, které vycházely z kabin.
Považovaly to za nemravnost, zejména slečna
Vilma, která byla kdysi v horažďovickém klášteře
na vychování a se závistí dívala se na vnady
dam.
Potom mluvívaly pohrdlivě o pánech, kteří
všímali si každé dámy, jen Vilmu ignorovali, na
každou dámu se smáli, jen na Vilmu se ušklíbali.
A jednoho dne nechala paní Kalouskova Vilmu
samotnu sedět ve stanu na břehu a sama odešla
podívat se, co dělá manžel, neboť v poslední
době pití koňaku proměnilo se u pana Kalouska ve
zbožňování tohoto destilátu.
Slečna Vilma dívala se snivě na pobřeží a tichým
hlasem zpívala si píseň: „Ich weiss nicht, was
soll es bedeuten, dass ich so traurig bin, ein
Märchen ...“
Umlkla, neboť jakýsi pán podíval se dovnitř a
vzápětí již vstoupil, hluboce se ukláněje. Pak
si sedl vedle a nepromluvil ani slova, jen díval
se stále na slečnu Vilmu a vzdychal.
Za půl hodiny odešel hluboce se ukláněje, prose
za dovolení, zdali by zítra opět v tu dobu mohl
přijít... Za chvíli se vrátil a klaněl se opět,
ale beze slova, až k zemi, a odešel. Za pět
minut byl zde opět, a opět hluboce se ukláněl a
políbil uctivě ruku slečny Vilmy, která náhle si
při svých třiceti letech počala vzpomínat na
pána, kterého před deseti lety milovala a který
nebyl ani z polovice tak hezký jako tento dvorný
host z mořských lázní. . .
Paní Kalouskova byla příjemně překvapena a
slečna Vilma dostavila se přesně do onoho stanu
druhého dne ráno.
Pán přišel a opět se ukláněl, políbil slečně
ruku, chvíli seděl vedle ní, povstávaje občas,
aby se uklonil, což zdálo se Vilmě tak roztomilé
a slastné, že cítila v duši, jak neznámý jí není
lhostejným.
Dlouhou dobu mlčel, až konečně přimhuřuje
střídavě oči řekl:
„Když milostivá dovolí, jsem hrabě Van Graze.“
Nato políbil Vilmě ruku a opakoval: „Van Graze.
Van Graze ...“
Ukláněl se chvíli a pravil odcházeje pozpátku ze
stanu, že těší se, když slečnu uvidí odpůldne na
promenádě. Opakoval totéž, co včera, a vracel se
a klonil až k zemi.
Slečna Vilma umínila si, že představí pana
hraběte odpůldne své matce . . .
*
Promenáda. Paní Kalouskova,
slečna Vilma. Hrabě Van Graze přichází a jde se
smeknutým kloboukem, ukláněje se hluboce po
cestě dámám vstříc.
Přijde a vyhodí klobouk do výšky. Dámy jsou
překvapeny.
Hrabě Van Graze klekne si do písku před nimi a
počne cosi hvízdat, pak se zvedne a počne kol
slečny Vilmy tančit nějaký divoký tanec.
Obecenstvo kupí se kolem a z dálky běží sem dva
mužové, kteří chopí se pana hraběte za rameno, a
pan hrabě odchází mezi nimi jako beránek. Jeden
z mužů obrací se k obecenstvu a volá s přízvukem
Dolnoněmců: „Zas nám utek.“
„To máte tak,“ vykládá třesoucí se paní
Kalouskové a slečně Vilmě nějaký starší pán ze
smějících se hostů, „hrabě Van Graze je blázen,
ale neškodný. Jen časem kompromituje starší
dámy, poněvadž je považuje za své nevěsty. On
prý se někde zamiloval na svých cestách do
černošky ... a slečnu považoval za svou nevěstu
...“ *
Druhého dne odjížděli Kalouskovi
do Čech. Pan Kalousek s utkvělou představou, že
mu mořské ryby v žaludku obživnou, paní
Kalouskova nemocná z té příhody a slečna Vilma s
představou, že vypadá jako černoška . . . |
