|
Seznámil jsem se s ním ve
švábském městě Neuburgu. Jmenoval se Kuligowski,
pocházel odněkud z Poznaňská a oba šli jsme
žádat na městský úřad o podporu na cestu. Seděl
v chodbě radnice na lavici, a když mne spatřil,
povzdechl: ,,Jest to život, kamaráde!“
„Nu, jak jest,“ tázal jsem se, „pouštějí již
dovnitř pro poukázky na nocleh?“
„Za chvíli, hochu, pustí nás dovnitř, předložíme
průkazy a dostáném.“
Z policejní strážnice v chodbě ozvalo se jakési
jódlování.
„Jsou veselí,“ poznamenal Kuligowski, „jest
neděle, pijí, jedí, jako všude v tu dobu po
světě. A my čekáme.“
Z kapsy záplatovaného kabátu vyňal kousek
doutníku, dal do úst a počal žvýkati, vykládaje:
„Tak se touláme po světě, pozorujeme, eh, nikdy
člověk není dost moudrý.“
Pokrčil rameny a odplivl si: „Bohatí, chudí,
všechno jedno, všichni tam budem po smrti
zajedno, rovni spolu, a ty třeba na cestě do
nebe potkáš se s chlapíkem, který na cestách
odepřel ti almužnu, a vidíš, že najednou tvá
cesta s ním se dělí. Ty pluješ, letíš nahoru a
on dolů. Ty do nebe a on do pekla. Náš pan
plebán říkával: ‚Hlupáci, většího zápachu a
smradu nenajdete než v pekle, a proto žijte v
pořádku.’ A vidíš, odpíral dávat chudým
pocestným almužny a nyní žije v pekelném
zápachu. Přemýšlím někdy, uvažuji po cestě: Což
kdybys ty měl peníze, brachu! - Kdybych peníze
měl, tu pocestným bych přál, přemýšlím. Potkal
by mne pocestný, tulák a poprosil. ,Tu máš
zlatku,’ řekl bych, ,a napij, najez se na mé
zdraví.’ A ještě bych ho pohostil. Ale lidi, co
ti dají? Když dostaneš desetifenik, tu nevíš,
zda nemáš dát devět nazpátek. ,Máte drobné?’
‚Nemám, milostivá.’ ‚Nechte si tedy těch deset
feniků.’ - Och, těžce se stluče po fenikách,
abys se najed a napil. Nu, pravda, jídlo leckdes
dostaneš, ale zde sedláci myslí, bůhvíco ti
nedali, a pořád se tě táží: ‚Schmeckťs, du
sakradi?’ ,Schmeckt,’ odpovídáš. Za chvíli třeba
selka k tobě přijde, taková tlustá, volatá a zas
se ptá: ,Schmeckťs, du sakradi?’ ‚Schmeckt,
Frau.’ A pak pro žert, když se najíš, abys
vytrávil, poštvou psa na tebe, ty běháš po
dvoře, pes za tebou ... Kopneš psa, a sedlák tě
s čeledíny vyhodí a třebas ti nabije. A takoví
lidé budou žít po smrti v smradu pekelném.“
Zatáhl za své šedivé vousy a mhouře oči dodával:
„Tak to bude, odplata přijde, za každý špatný
pohled, ránu, tisíce let budou plavat v
rozpuštěném olovu a síře, říkával náš pan
plebán. Nu, pojďme dovnitř ...“
V místnosti seděl policejní strážmistr s jedním
strážníkem a zpívali: „Já a můj otec, můj otec a
já, je darebák můj otec, a lump jsem také já.“
„Ničemové,“ spustil policejní strážmistr opilým
hlasem, když jsme vstoupili, „proč touláte se
světem, nemůžete sedět na jednom místě jako já?“
Chtěl se zvednout se židle, ale nohy mu
vypověděly službu, uznal tedy, že musí zůstat
sedět, aby před vandráky neztratil vážnost, i
klátil se na židli opatrně, aby nespadl, a
křičel: „Cikáni jste, od města k městu se
potulujete, zavřít vás, dokumenty sem, nebo
sedíte ... To jsou dokumenty, čert aby tomu
rozuměl, zatracenci ... Leopolde,“ obrátil se na
strážníka, který žvýkal černou řetkev,
„prohlédni dokumenty, a když jim neporozumíš,
dáme oba hned zavřít. Ani v neděli nedají pokoj.
Klid člověk nemá. Jsou dokumenty, Leopolde, v
pořádku?“
„V pořádku, pane strážmistře!“ „Vaše štěstí,
darebáci, že papíry jsou jak se sluší a patří.
Zde máte poukázky. Leopolde, dej každému
poukázku! Půjdete s tou poukázkou do hostince
,,U vítězného Bavora“, za most napravo,
ničemové, tam dostanete talíř polévky, kus
chleba, máz piva a nocleh, ráno nic. Zavřít vás
raději, než ještě krmit, lotři cikánští. Jděte
...“
Vyšli jsme ven a za námi strážník Leopold.
,,Hoši,“ řekl na chodbě, „daleko máte domů?“ -
„Ach daleko, velmi daleko!“
„Také jsem kdysi šel z Mnichova na Řezno,“
pravil táhlým hlasem Leopold, „cestou jsem
prosil, je to hořká cesta. Zde máte půlmarku,
víc nemohu ...“
Dal nám padesát feniků a vracel se do radnice.
Kolem nás hučel život nedělního pozdního
odpůldne. Lidé se procházeli, smáli, z hostinců
ozýval se zpěv a veselé volání.
Šli jsme mlčky, bylo nám každému teskno v tom
veselí a jásotu bezstarostných lidí.
Když jsme došli k mostu, řekl Kuligowski: „Tak,
tak, někdo trpí, jiný dobře žije. A konce? Umře,
zazpívají, pomodlí se u hrobu a dej ti bůh věčné
odpočinutí ... Co myslíš, odpustí bůh i vrahům?“
„Odpustí.“ Kuligowski mlčel a díval se s mostu
do vody.
„Jak myslíš, že jsem stár?“ tázal se.
„Šedesát.“
„Padesát, hochu, padesát, a za tu dobu vytrpěl
jsem, mnoho vytrpěl. A někdo řekne: Osud. Sami
si svůj osud připravujem, hochu, sami.“
Sedli jsme si za mostem k řece do trávy.
„Osud,“ pravil Kuligowski, ukazuje na řeku,
„podívej se na ryby. Ryba také si svůj osud
připraví svou žravostí. Chytí, polkne červíčka a
již se třepá na udici. A tak i člověk. Ve všem
jest žravost.“
Slunce zapadalo a okna neuburského hradu
zahořela rudě.
„Zapadá,“ vzdychl Kuligowski, „zas jeden den
pryč, a až vyjde, bude stejně ten den hořký,
dny, týdny, měsíce a léta, pak někde na cestě
padnu, zahynu a zahrabou mne.“
„Což třebas najít práci?“ namítl jsem.
Zatřásl hlavou. „Mám myšlenku, a ta myšlenka
přijde do nohou a nohy jdou samy po cestách. -
Pojďme k večeři ...“
Když jedli jsme polévku, položil lžíci na stůl a
řekl: „Takhle polskou ,boršč’, polévku s
kapustou, ach, doma jest krásně! Vesnice, kde
rozumíš všemu, co lidé povídají, tvou řečí mluví
... A přece domů nesmím ... Háj jest u vsi,
modříny, kde zde máš modříny, nikde ...“
Když jsme snědli polévku a vypili pivo, přišel
hostinský, tlustý Bavorák, a poučoval nás: „Ráno
budete za večeři a nocleh po dvě hodiny štípat
dříví. Ale dobře musíte štípat!“
„Dříví štípat,“ vykoktal Kuligowski, když odešel
hostinský, „bože, jakou zkoušku jsi na mne
seslal!“
„Což nejsi dosti silný?“
„Silný jsem, ale sekyru vzít do ruky, bože svatý
...“ Šli jsme spat nahoru na seno. Kuligowski se
dlouho modlil.
Přišla k nám nahoru veliká černá kočka. Sedla si
k nám za hlavy a předla, při čemž jí ve tmě
svítily oči jako uhlíky.
„Má pocestné lidi ráda,“ řekl v seně Kuligowski,
„přede a jest spokojena. Černá kočka rodí se prý
z čarodějných bab. Nevěříval jsem tomu, a teď k
stáří tomu věřím, eh, věřím již všemu ...“
Pak jsme usnuli ... *
Ráno dovedli nás na dvůr, kde
bylo již připraveno dříví, které jsme měli
rozštípat.
U špalku stály dvě sekyry, lesklé, na kterých
ranní slunce všemi paprsky hrálo a se třpytilo.
Kuligowski hleděl na mne, jak beru sekyru do
ruky a začínám štípat.
Počal se třást na celém těle.
„Štípej, starý,“ vybídl jsem ho. Kuligowski vzal
sekyru a pak ji odhodil doprostřed dvora.
„Nemohu,“ zavzlykal a dal se do pláče. „Ach,
bože svatý, nemohu, tak se leskne ...“
„Kuligowski, neblázni!“
„Neblázním, hochu, nemohu ji vzít do ruky.
Takovou sekyrou zabil jsem před dvaceti léty
svou ženu Štefku ...“
Plakal, bil se do prsou a mluvil: „S mým bratrem
měla hříšný poměr. Ráno slunce svítilo, sekyra
se leskla. Nu, a sekyrou jsem zabil svou ženu.
Hlavu jsem jí rozsekl. Jsem hříšný člověk,
štípej za mne, bůh ti to oplatí ... Patnáct let
jsem byl za to ve vězení a pět let chodím po
světě. Také leccos člověk vidí. Ale to jest ta
myšlenka, která přijde do nohou a nohy jdou samy
...“
Štípal jsem za něho dříví, zatím co on plakal.
Za tři hodiny bylo dříví rozštípáno a my vyšli.
„Kam nyní, Kuligowski?“
„Na Augsburg, a ty?“
„Na Ingolstadt a Řezno.“
Šli jsme spolu až na křižovatku, kde se silnice
dělily.
„Děkuji ti,“ řekl, podávaje mně ruku, „že jsi
štípal za mne dříví. Jsi hodný, jiný by se mně
vysmál. Přeju ti šťastnou cestu, a když budeš
moci, k moři se podívej, tam něco uvidíš. U
Swinemünde na takových malých koníčkách se
projíždějí a koníčkové běhají do moře ...“
„Sbohem, Kuligowski, šťastnou cestu ...“
Kráčel jsem po silnici, když vtom slyším za
sebou volání.
To běžel za mnou Kuligowski.
„Zde máš pětadvacet feniků,“ křičel, „přece jsme
včera dostali padesát, a já je vzal k sobě.
Málem bychom byli zapomněli. - As tou sekyrou
jsem si dělal legraci, já nerad pracuji.“
Podal mně pětadvacet feniků a odcházel směrem k
Augsburku po dlouhé, nekonečné silnici mezi
smutnými poli jako jeho život, když nechce
pracovat ... |
