|
Bylo to právě v den velkého
církevního postu, kdy měli chovanci polepšovny
za povinnost dole na síni ve svých trestaneckých
šatech klečet a chválit pánaboha, když dozorce
Otčenášek vrazil do jídelny, kde kromě ředitele
a tří učitelů kaplan Kavka cpal do sebe různé
druhy ryb, smažených i s omáčkami, a zapíjel
vínem.
„Pane řediteli,“ vyrazil ze sebe Otčenášek,
„prosím uctivě, že ten kluk uličnická, Koleta,
snědl švába.“
Bylo po obědě. Kaplan hodil zpět do mísy kus
smaženého kapra a ředitel, který si právě bral
omáčku na kapra na sardeli, vylil zoufale tu
omáčku na talíř a odhodil vidličku.
Zpráva ta účinkovala asi tak, jako když na dvoře
krále Ludvíka XIV. při hostině objevili, že
cukroví, které snědli, je otráveno, nebo
demokratičtěji řečeno, když v párku, který jíte,
naleznete kus nehtu, o jehož původu počnete
vymýšlet bezděky hrozné historky.
První se vzpamatoval ředitel: „A jak se chovají
ostatní chovanci?“
„Sázejí se, že ten uličník nespolkne druhého a
Koleta se rve se Svátkem, poněvadž Svátek se
chlubí, že jednou rozžvejkal žábu ve škole.“
Kaplan vstal a pan ředitel vstal též. Ze tří
učitelů jen jeden ještě jedl, ale když slyšel o
rozžvejkané žábě, přestal též jíst a díval se
sentimentálně na kleriku kaplana.
„Račte jim domluvit, pane katecheto,“ vybízel
ředitel kaplana, „vyložte jim jejich
uličnictví,“ a zmizel na chodbě směrem k
záchodkům, kam za ním běželi dva učitelé, kdežto
třetí přistoupil k otevřenému oknu…
Kaplan Kavka sestupoval tedy dolů do síně. Od
pozemských věcí vytržen, vracel by se rád jeho
duch k věcem nadzemským, kdyby dozorce
Otčenášek, provázející ho, nebyl k němu po
schodech mluvil: „Než se ohlédnu, už měl ten
uličník švába v proklaté hubě, důstojný pane.
Přinesl si ho z kuchyně, kde je, důstojný pane,
chytáme na pivo.“
A vida smutnou tvář kaplanovu, pokusil se udělat
vtip: „On se ten darebák ještě tím švábem
opije.“
Kaplan nevyjasnil však svou zasmušilou tvář a se
stejně smutným a tragickým výrazem v obličeji
vstoupil do síně, kde chovanci při jeho vstupu
jali se unisono bručet a mumlat nějakou
modlitbu, stáhnuvše své rozveselené obličeje do
poctivých rysů podle možnosti.
A když byl uprostřed, zvolali: „Pochválen buď
Pán Ježíš Kristus,“ pohlížejíce úkradkem dozadu,
kde Koleta za lavicí klečel na Svátkovi a cosi
mu cpal do úst.
A byl tak zabrán do své manipulace, že jeho
dětský hlas ostře zazněl do Pochválen buď Pán
Ježíš Kristus: „Já ti dám žábu, jeho nechceš
spolknout, potvoro, kluci, podejte mně kus
dřeva, ať mu otevřu zuby.“
„Je zde voholenej,“ rýpl do něho Znamenáček.
Koleta vyskočil, právě když kaplan se k němu
blížil. Svátek vyskočil také a dozorce Otčenášek
chytil oba za límec a držel ve vzpřímené poloze
tváří v tvář proti panu kaplanovi.
Ti lotři dovedli se dívat tak upřímně do očí
kaplanovi a tvářili se tak nevinně…
„Co jste to zde dělali?“
„My jsme se prosím modlili, velebný pane.“
„Pěkně se modlili,“ vpadl do toho dozorce,
„copak to máš, Koleto, v pěsti?“
„Chytil jsem švába,“ pravil nevinně Koleta,
„lezl po Svátkovi.“
Otevřel dlaň a velký černý hmyz, usmrcený tím,
jak ho strkal Svátkovi do úst v tu posvátnou
dobu postní, objevil se zrakům kaplana, jehož
žaludek bojoval v tom okamžiku poslední zápas.
Posadil se na židli a zvolal: „Ó vy zpustlí
hoši! V tento posvátný čas bavíte se tak hnusným
způsobem a v době…“
Všechny jeho myšlenky chtě nechtě počaly se
tvářit kolem toho předmětu… „V době, kdy církev
nařizuje nejpřísnější újmu v jídle a pití, tu
tento ničema Koleta polyká šváby, ó běda,
třikrát běda takovému lotru a běda vám, kteří
místo na modlitbách…“
Myšlenky pana kaplana sestoupily do jeho žaludku
a on pokračoval: „Místo na modlitbách abyste
trvali a rozjímali o tom, jak jste hříšní,
trváte jen na zábavách a to díváte se, jak tento
lotr Koleta ku obveselení, ku ničemnému
obveselení všech vás a ku potupě celého ústavu
polyká šváby. Není vám líto, že právě v takový
čas posvátný, kdy duše mají se povznášet tam
vysoko…“
Ukázal na špinavý strop. „Tam vysoko k těm
krásám rajským, polykáte šváby. Toť smrtelný
hřích, který neodčiníte, vy ho neodčiníte – já
se divím, co na tom máte v té posvátné době…“
Zápasil. „V té posvátné době vidíte pěkného
švába, vždyť je úplná újma v jídle a pití a oni
prasata, čuňata v této době posvátné době žerou
šváby. Není vám špatně, vy lotři, když se na to
díváte, když v této posvátné době, fujtajfl…“
Zbledl ještě víc, ale cítil, že právě o tom musí
mluviti. Bránil se tomu, ale když měl hlavu v
žaludku nešťastný kaplan! „Takový ošklivý hmyz,
což se vám neobrací žaludek, ukřižovaný
Spasitel…“
Nešlo to. „Vy v této posvátné době cpete se
šváby, ó Ježíši nejmilosrdnější… Na kolena!“
„Na kolena!“ vykřikl ještě jednou hrozným hlasem
a uprostřed klečících chovanců počal zvracet.
Zvrátil všechno, ryby všeho druhu, koláčky a
zbytky salámu od dopoledne a vypotácel se ven,
volaje: „Klečet po dvě hodiny!“
Klečeli tedy kolem toho po dvě hodiny. To byl
nejkrásnější a nejveselejší postní den v
polepšovně. |
