V přírodovědeckém časopise

 

Sezóna mořských hadů trvá v denních listech jen několik neděl, já však jako redaktor časopisu Svět zvířat měl jsem tu sezónu pořád. Během let vytloukli redaktoři Světa zvířat kdejaký materiál o zvířatech a když jsem po nich převzal redakci, seznal jsem, že není zvířete, o kterém by se již v časopise nebylo psalo.

Byl jsem tedy nucen vymýšlet si zvířata, což mně dalo menší práci, než psát o zvířatech dávno již objevených.

Prvním mým dílem bylo objevení se hltouna strašlivého, zvaného domorodci na ostrovech Blažených „ajaroro“, zvířete žijícího v moři od desáté hodiny ranní do čtyř hodin odpůldne. Zbytek dne tráví pak na ostrovech Blažených polykáním dětí. Psal jsem:

„Zvíře toto není veliké, ale při své strašlivosti mohutné. Přírodozpytec dr. Everich, známý přítel našeho listu, zaslal nám ze San Franciska toto popsání hltouna strašného: Patří dle prozkoumání kostry mezi ještěry. Domnívám se, že jest to jediný druh, který zachoval se na naše časy z dob velkých ještěrů ichtyosaurů a jiných obrovských předpotopních zvířat.

Na břišní straně krunýře nacházejí se krovky, které tře o sebe, je-li rozčilen, čímž povstává lomoz slyšitelný na dvě anglické míle. Podařilo se mně lapit na domorodého hocha jeden exemplář tohoto netvora. Dán do velké bambusové klece, snědl přes noc celou klec a půl chatrče, ve které se klec nacházela a utekl do vnitrozemí, kdež byl konečně zastřelen strojní puškou. V jeho žaludku nacházel se major domobrany. Ubožák zemřel hlady obklopen koženými stěnami žaludku, na které napsal tužkou: Vyřiďte poslední pozdravení mé ubohé ženě.

Zajímavé jest, že se maso toho netvora těší velké oblibě u domorodců. Prvně okusil jsem toho masa na ostrově Kalalo. Chuť jeho podobá se vepřovému. Maso upečené jest barvy růžové.

Oči má veliké. Mozková dutina vyplněna mozkem. Jakým způsobem se rozmnožuje, nepodařilo se mně zjistit. Současně zasílám fotografii.

Potud zpráva přítele našeho listu. Fotografii reprodukujeme na jiném místě našeho listu.“ (Dal jsem zhotovit reprodukci ichtyosaura.)

Tím jsem zahájil krásně svou činnost. Dva učitelé se ihned předplatili na dva roky a já jsem se vložil s plnou chutí do zvířat.

Předně v nejbližším čísle, poněvadž jest jisto, že jest velice těžko vymýšlet si stále nová a nová zvířata, vrhl jsem se na velryby. Objevil jsem velrybu sírobřichou, potloukající se v mořích kolem Nového Grónska, abych pak napsal ještě něco zvláštnějšího, jal jsem se uveřejňovat několik zvláštních zajímavostí ze života zvířat.

Napsal jsem, že hroši mají rádi, když jim domorodci foukají do nozder a že mravenci dají se přilákat na Traviatu. Současně uveřejnil jsem velký článek, jak zabránit bzíkání u buvolů tím, že ovády natřeme terpentýnem.

Jinou zajímavostí ze života zvířat jest, že hlemýždi rozeznávají světové strany a když fouká západní vítr, že lezou na východ. Termiti staví si svoje hnízda tak, že ostrou hranou obrácena jsou proti pasátním větrům, čímž rozrážejí větry, takže jest to dobrodiním pro celou severní Austrálii.

Tyto zajímavosti líbily se jednomu profesorovi přírodopisu tak, že se předplatil na Svět zvířat a provázel toto vědecké rozhodnutí nadšeným přípisem, že bude všude rozšiřovat časopis, poněvadž objevují se mu nové světy zvířecí.

Povzbuzen tímto úspěchem napsal jsem do příštího čísla velmi poutavý článek o racionelním pěstění vlkodlaků. Psal jsem, že v prvém měsíci třeba vlkodlaky živit volskou krví a pokračovat tak až do šestého měsíce, kdy volskou krev nutno zaměnit mlátem.

Vlkodlaci rozmnožují se v měsíci červnu vždy ob jeden rok. V době, kdy se páří čili vlkodlačí, jest třeba se jim vyhnout, nechceme-li být od nich postříkáni tekutinou, která smíšena v náležitém poměru s čistým lihem 1:25 vyznačuje se pižmovou vůní. Vlkodlaci jsou velice přítulní, věrní, dobří průvodčí a ostražití hlídači, takže nahradí v každém směru psy, nad které vynikají svou neobyčejnou inteligencí a ovládáním sebe sama.

Rozeznáváme vlkodlaka sibiřského a vlkodlaka mandžurského. První má srst stříbřitou a druhý srst do zlatova zabarvenou.

Článek ten měl velký úspěch. Asi za týden objevila se v redakci černě oděná dáma, která si přála, abychom jí zaopatřili párek mladých sibiřských vlkodlaků.

Nebyl jsem přítomen, tak ji odkázali na administraci. Účetní (kdepak ten věděl, co jsou to vlkodlaci) šel s ní k sluhovi. Prodávali jsme totiž zvířata všeho druhu a sluha, který o vlkodlacích měl stejné ponětí, jako pan účetní, řekl: „Prosím, milostivá paní, můžete dostat překrásný párek. Nemáme ho zde, poněvadž zde máme jen psy, ale máme je na venkově na vychování. Jsou asi čtyřměsíční.“

Pravila, že by si přála šestiměsíční vlkodlaky. „Ovšem, milostpaní,“ řekl ochotný sluha, „máme také šestiměsíční vlkodlaky, ještě hezčí, než jsou ti čtyřměsíční.“

„Jsou sibiřští?“

„Jenom sibiřští.“

„Nekoušou?“

„Kdepak, milostpaní, naši vlkodlaci jsou úplně krotcí, jsou jako děti a běhají jako pejskové za svým pánem. Je to něco neobyčejného.“

„Dobře,“ pravila dáma v smutku, „velice mě zajímal váš článek v listě, neboť mám ráda zvířata. Můj pětiletý Karlíček, když jsem o tom mluvila se svým otcem, nechce nic jiného, než vlkodlaka a každý den ráno křičí: Mami, já chci vlkodlaka. Vážila jsem cestu z Olomouce do Prahy.“

„Jakmile, milostpaní, bude příznivější počasí, zašleme vám vlkodlaky na ukázku,“ řekl ochotný sluha, „račte nám dát svou adresu.“

Uplynulo čtrnácte dní, když objevil se v redakci pán s dlouhým bílým vousem. „Jdu v záležitosti těch vlkodlaků,“ pravil přísně, „má dcera si je objednala a doposud jste nám je nezaslali. Všichni známí se velice na ně těší. Já je chci vidět hned.“

„Není možno je zaslat,“ řekl jsem vlídně, „rakouská vláda zakázala dovoz vlkodlaků, poněvadž doposud není obnovena obchodní smlouva s Rakouskem a Ruskem, jejíž jeden odstavec jest věnován vývozu vlkodlaků ze Sibiře. Jakmile bude obnovena smlouva, dáme vám vědět.“

Po nějakém čase procházel jsem se olomouckým sadem. Na lavičku vedle mne posadila se černě oděná dáma, která měla na klíně hezkého chlapečka, který strašlivě plakal. Činilo mne to nervózním a když jsem odcházel, uslyšel jsem, jak s pláčem praví chlapeček k matince: „Mami, já chci toho vlkodlaka, kdypak přijde ten vlkodlak?“

Spěšně jsem odešel, maje v kapse dopis od jednoho hospodáře z Čech, který psal, že natíral ovády terpentýnem, kde na ně přišel, jak bylo raděno ve Světě zvířat, ale že krávy přece bzíkaly a proto že přijde nás navštívit do redakce.

V kapse měl jsem více takových dopisů, mezi nimi ten, ve kterém jeden učitel píše, že pozoroval po čtrnáct dní, zdali hlemýždi rozeznávají strany světové a že tedy přijde nás též laskavě navštívit, informovat se, jaký druh hlemýžďů to je.

Poněvadž jsem se setkal s hošíkem, který chtěl vlkodlaky v Olomouci, jest jisto, že jsem před těmito znalci přírody utekl na Moravu, kde hodlám založit nový přírodovědecký časopis, ve kterém budu psát o duševních schopnostech stonožek.