V rodném místě

 

 

Norbert Popelec, statní návladní, jel po dlouhé době navštívit zase své rodiště. V jeho obličeji byl nádech sentimentálnosti a na stanicích vypíjel se smutným výrazem sklenky piva podávané do vozu. Jel k Protivínu, kde hodlal vystoupit a podívat se odtud po místech, která měla pro jeho mládí nějaký význam, do Skočíc, Ražic, Vodňan, do Týna nad Vltavou atd.

Představoval si v duchu ty dobré lidi, jež znal v těch místech z mládí, jak si s nimi nyní popovídá, budou-li naživu. Když přijeli do Písku, znal již až k Protivínu podrobnosti z okolí. Heřman se skrývala v zelenu, tam chodil na ořechy jako malý chlapec ke strýci a vracel se přes Ražice, kde měl opět strýce, který hrával v karty.

Náhle si připamatoval i jiné podrobnosti. U Ražic byl rybník a tam jednou zabili pytláci hajného Mrkvu.

Pak ho vyrušil naproti němu sedící pán, který pravil: „Už zrušili rybníky!“ Státní návladní vyhlédl oknem a viděl, že zmizel už i ražický rybník. Jal se hlučně smrkat, aby zakryl své pohnutí.

Až do Protivína užíval stále kapesního šátku, neboť dojmy ho lechtaly v nose. Viděl v duchu tetu Hobzíkovou, jak ho drží na klíně a páchne přitom hnojem, pak si vzpomněl na řezníka Pistolku, jak stahoval tele a zpíval si: „Přijď, ó Duše svatý!“ V Protivíne vylezl z vozu, usedl v nádražní restauraci a přemýšlel, koho půjde navštívit. Konečně si vzpomněl, že se podívá, zdali je živ strýc Kodejš, který bydlil u říčky Blanice. Řekli mu dole v místě, že Kodejšovic mají malý krámek a že je stará Kodejšová slepá. Řekli mu také, kde bydlí, takže za chvíli už mluvil státní návladní se strýcem Kodejšem.

„Vy se na mne nepamatujete?“ - „Ne!“ - „Jsem Norbert Popelec, státní návladní z Prahy.“ - „Pořád, odpusťte, nic nevím.“ - „Jsem Popelec, syn Popelce, co měl za vodou hospodu, a vy jste můj strýček.“

„Popelec - hospodu - už vím ... a copak tady děláš?“

„Jdu se podívat na staré známé, snad naposled je uvidím.“ „Inu, moc dobře nevypadáš,“ řekl starý strýc, „tvůj otec byl jinší chlapík a praštili ho džbánem a bylo po něm. Jó, to tedy budeš zde přes noc. U nás tě však nemáme kam dát. Máme dvě světnice a v jedné spíme. Kdypak jedeš?“

Státní návladní se zahryzl do rtů a neodpověděl.

„Aby ses šel podívat na tetu, to je zbytečná věc. Je slepá, neviděla by tě a třeba by ti vynadala.“

„Tak se tady měj hezky,“ řekl roztrpčeně státní návladní. „Sbohem; já ti ruku nemohu podat, mám ji od povidel. Spadly mně tam s pultu krejcary,“ řekl strýc.

Když státní návladní vyšel ven, bylo mu, jako by ho byl někdo v tom špinavém krámku zpolíčkoval.

Otočil se a přemýšlel, kam by šel nyní. Vzpomněl si, že má zde sestřenici Ovsařku, provdanou za hostinského, právě tam, kde měl hospodu jeho nebožtík otec.

Přešel Blanici a nalevo od silnice vstoupil do jednoduchého domku s nápisem Protivínské pivo.

V lokále poznal hned v silné, statné ženě svou sestřenici; poručil si sklenici piva a přemýšlel, jak by jí řekl, že je její bratranec.

„Vy mne neznáte?“ otázal se po delším přemýšlení.

„Nikdy jsem pána neviděla; možná, že jen jednou v Budějovicích na rynku. Už se pamatuji. Kupoval jste tam balónek?“

„Ba ne. Vy jste přece Ovsářová, rozená Popelcová?“

„To jsem, a nejste vy Rozvodovic písař? Ten se také tak divně kouká.“

„Nejsem; já jsem státní návladní Norbert Popelec, syn Josefa Popelce, gruntovníka, co měl vaši hospodu; jsem váš bratranec.“

„To je škoda, že starý není doma. Jel koupit krávu; ani dnes nevaříme. Vaří se v hořejší hospodě.“

Odešla a nechala státního návladního samotna. Bylo mu jasno, proč to říká. Bojí se, že by ho musela pohostit.

Konečně se opět objevila a povídala, až přijde muž, že musí načít pivo, že už žádné není, a zase odběhla. Za chvíli přišla se škopkem vody, vysoukala si rukávy u blůzy a jala se mýt beze slova podlahu.

Státní návladní zaplatil, a když odcházel, pravila k němu jeho sestřenice:

„V hořejší hospodě jistě dostanete oběd.“

Opět byl na ulici ve svém rodném místě. Bylo to všechno ták chladné, cizí, ošklivé a urážející, že státní návladní tloukl holí do prachu silnice. Potom šel k „hořejší“ hospodě úplně mechanicky, jako z nutnosti.

Nade dveřmi četl: Jan Volešník, hostinský.

Volešník, Volešník, opakoval si státní návladní, Volešník byl už tenkrát dosti starý muž, říkali mu „ulízanec“, poněvadž si česal pěšinku; není možno, že by to byl on.

V rohu seděl starý děda; byl to „ulízanec“, stále ta pěšinka v šedivých vlasech. Je mu alespoň devadesát, pomyslil si státní návladní.

„Jářku, dědečku, pamatujete se na starého Popelce, co jeho syn studoval v Praze?“

„Jakpak bych se na toho lumpa nepamatoval,“ řekl dědeček; „a jeho syn, říkají, že má pořád co dělat se soudy. To bylo pěkné kvítko! S Mařenou Grossovou, s tou židovkou z Heřmane, měl kluka. Teď je kluk u strýce Léwyho v Písku příručím.“

„No dovolte, kdo vám to všechno řekl, dědečku?“ rozpačitě pravil státní návladní.

„To se povídalo před léty; já vím všechno. Čeňka Mázovic jsem také znal; ten se spustil s jednou paničkou ze zámku. Já vím všechno. Jo, jo, Mázovic byli sešvagřeni s Popelcovými. To byly dvě rodiny. Jeden větší lump než druhý. Starý Popelec měl na mne zlost, že čepuji o tři hektolitry piva víc, tak mne udal, že přechovávám zloděje.

Co se mne ten darebák napomlouval! A ten jeho kluk nedomrlá, co potom studoval v Praze, to byl také pěkný rošťák. Jednou ho viděl, když tam v Praze měl u soudu nějaké řízení, zdejší řezník Kratochvíl. Dva dozorci a uprostřed stál mladý Popelec. Bůh nenechá nic bez odplaty. Bůh je mocný a opatrný.“

Státního návladního polévalo brzo horko, brzo zima; napil se trochu z přineseného piva a měl chuť něco rozbít.

Stařeček však pokračoval: „Celá rodina Popelcovic je taková. Jeden nějaký Popelec, bratranec toho, co byl v Praze, má chalupu tam za hájem. Předevčírem ho právě odvedli četníci, poněvadž kradl v lese dříví. A Kodejš, ten starý flamendr, Popelcovic strýc, kupuje to kradené dříví.“

Kolem sedělo již několik hostů, samí starší lidé, kteří, jak se státnímu návladnímu zdálo, dívali se na něho nějak podezřele.

„Jářku,“ řekl pojednou jeden z nich, „nejste vy ten pražský Popelec?“

„Co vás napadá!“ žvanil pan Norbert Popelec, „já jsem, já jsem kupec Hexa z Budějovic.“ Zaplatil a odešel. . .

„Taky pěknej lump,“ řekl jeden z hostů po jeho odchodu; „to je ten, co před lety padělal peníze a dostal pět let.“

A státní návladní, který si již zatím jistě nevzpomněl, jakého jména užil ze své soudní praxe, kráčel zuřivě blátivými uličkami rodného místa přímo na nádraží, a když ujížděl nazpět k Písku a ku Praze, neměla již jeho tvář výrazu sentimentálního a první sklenku piva, podanou do vozu, mrštil za stanicí směrem k rodnému místu.