I
Jsem povaha velmi citlivá a
myslím, že mne nikdo nemiluje. Mládí mé bylo
neveselé. Lidé říkali, že mám nevlastní matku a
nevlastního otce. Nepátral jsem po tom, ale
dodnes mně to nejde do hlavy.
Vychovával mne strýc, lesník v šumavských
horách, který byl na mne horší než hajný Vavruch
na pytláky v knize pana Klostermanna Ze světa
lesních samot. Týral mne nelidsky.
Vzpomněl si kupříkladu, že musím být otužilý
jako horské duby. A tu jsem dostával třikráte
týdně k obědu turín s hrachem, na kterém jsem
vždy před vařením musel klečet dvě hodiny, aby
změkl.
Jindy mne brával s sebou do lesa a učil střílet
z takových ručnic, které po ráně mnou udeřily o
zem.
Jednou jsem mu při té příležitosti postřelil
mládence, jenž měl nešťastnou náhodou na sobě
kalhoty pana lesníka.
Strýc říkal, že mne zabije, potom si to však
rozmyslil a dal mne do klášterního gymnasia k
páterům piaristům v Příbrami.
Tam jsem se stal ještě citlivějším. Modlívali
jsme se denně deset hodin. Pět hodin latinsky,
tři hodiny česky a dvě hodiny německy. Pater
noster, qui es . . . Otče náš, jenž jsi . . .
Vater unser, der du bist . . . Kázání byla tak
dojemná, že jsem plakal. Naučil jsem se mít s
každým soucit. Když v kázání důstojný páter
líčil, jak pohanští darebáci smažili sv.
Vavřince v oleji, bylo mně horko. Když vykládal,
jak se sv. Benedikt utábořil se . svými druhy ve
sněhu na hoře Monte Rosso, bylo mně zima.
Když jsem se dostal do septimy, potkala mne
veliká událost: Můj surový strýc zemřel a
odkázal mně (ubohý nebožtík) celé své jmění:
deset tisíc zlatých.
Poručenský úřad ustanovil mně za poručníka
přítele nebožtíkova, jenž byl správcem pošty v
pošumavském městečku.
Prvním činem jeho bylo, že mne vyzdvihl od
piaristů a dal mne do Klatov, abych zde dokončil
gymnasiální studia.
Nikdy předtím jsem onoho pána neviděl a pojednou
mne ten člověk objímal, líbal a v Klatovech mne
hostil velkou paprikou a šesti sklenicemi piva.
Dosud jsem nikdy nekouřil, a když mně po j;dle
nabídl viržinku, kterou jsem do polovičky
vykouřil, musel jsem jít náhle ven a tam venku
pojal jsem podezření, že se mne chce zbavit, aby
mohl těch deset tisíc zlatých sám mít pro sebe.
Ano, vidíte! Tak nevesele plynulo mé mládí.
Prázdniny trávil jsem u svého poručníka. Nemíval
jsem se zle, ale dobře jsem cítil, že mne nikdo
nemiluje nezištně. Odbyv studia gymnasiální,
studoval jsem češtinu a němčinu.
V té době počal jsem psáti básně. Stal jsem se
stoupencem katolické moderny. Kromě básní
moderně náboženských psal jsem citové básně do
katolických listů.
Při první státní zkoušce jsem propadl.
Když se to jistý katolický list dověděl, učinil
mně nabídku, abych vstoupil do jeho redakce.
Nabídnutí to jsem přijal. Psal jsem proti
socialistům, realistům, pokrokářům a
anarchistům.
Jeden můj článek způsobil rozruch. Napsal jsem,
že redaktoři socialistických listů koupají si
nohy v šampaňském, že oblékají na sebe hedvábné
košile přímo z Paříže objednávané, že parkety
svých místností dávají natírati pouze čistým
včelím voskem a že po každé schůzi lidu jedí
ústřice, kapouny, šneky, plíčky ze selátek s
citrónem, kuřata v rosolu a brunšvický salám.
Ze všech stran mně bylo k tomuto článku
gratulováno. Ťal jsem do živého. Socialisté na
můj článek neodpověděli. Styděli se.
Šéfredaktor mne objímal a dal si ode mne
vyložiti celý můj dosavadní život.
Jako zde jsem nelhal, tak i jemu vyložil jsem
celý svůj běh života od a až do z.
„Nuže,“ řekl jsem, „nyní chápete, proč jsem tak
citlivým člověkem.
„Chápu, chápu, úplně chápu, zcela chápu, jako že
je pánbůh nade mnou, chápu to! Příští rok vydáme
kalendář pro katolický lid. Milý pane kolego, vy
nám tam napíšete práci, která bude mluvit do
duše, práci, která rozpláče. Napíšete povídku
,Vánoce opuštěných'.“
Poděkoval jsem mu za tu důvěru a slíbil, že za
tím účelem budu konat o Štědrý den studia.
Vánoce opuštěných! Ta dvě dojemná slova!
„Co je vám, kolego?“ tázal se mne šéfredaktor na
odchodu.
„Slzím,“ odvětil jsem a kroky odcházejícího
přehlušil můj pláč . . . II
Vy drahé, dojemné vánoční
povídky! Za posledních deset let bylo jich v
Čechách vytištěno přes pět tisíc. A jak
smutných! Jak dojemných, jak něžných,
cituplných!
Třistakrát zmrzli v nich dráteníčkové na bludné
pouti o Štědrý den. Pětsetkrát hledal sirotek
svou matku a šest set sirotků z těch pěti tisíc
vánočních povídek zmrzlo na hrobě matčině. Jsou
to strašlivé katastrofy.
Přes dvě stě otců zmrzlo za těch deset let v
Čechách před prahem chaloupky, nesouce dětem
vánoční dárky.
Přes tři sta chudých pradlen, které nesly
vánoční stromky svým dětem, bylo přepadeno
vichřicí a bouří sněhovou a zahynulo bídně ve
vánici.
A kolik neštěstí, tolik opět dobročinných
skutků. Těch pět tisíc vánočních povídek
vypravuje nám, že za těch deset let přijalo na
Štědrý den za vlastní ubohé sirotky nějakých pět
set zámožných rodin.
Přes šedesát chudobných děvčátek nalezlo na
Štědrý den peněženky s obrovskými sumami peněz a
vrátilo je šlechetně majitelům. A šedesát boháčů
postaralo se, aby šedesát churavých matek oněch
šedesáti poctivých nálezkyň bylo uzdraveno
jejich tělesnými lékaři.
Jeden předstihuje v konání dobrodiní druhého.
Jak nevyzpytatelné jsou cesty Páně! Devadesát
starců přejíždí na Štědrý den povozy šlechticů,
ale všichni přejetí stařečkové nejenže jsou bez
pohromy vytaženi z pod kopyt koní, ale tak
bohatě obdařeni, že mohou dát své nadané, chudě
oblečené vnuky studovat.
Třicet chudých dětí dá drobty chleba o Štědrý
den vrabečkům, a hle! Pozorují je zámožné paní a
o děti je postaráno.
Ó poetická dobo vánoční! Má povídka „Vánoce
opuštěných“ bude vzata ze skutečnosti. Půjdu
hledat v Praze opuštěné.
Pohovořím si s nimi. Polituji je. Potěším. Jaké
to pole působnosti pro citlivého člověka!
Vánoce opuštěných! Celý týden před Štědrým
večerem připravoval jsem se pláčem k svému
studiu. III
Celé dopoledne Štědrého dne
trávil jsem přemítáním, kde možno nalézt
opuštěnce.
Voják, který stojí o Štědrý večer na stráži, je
rozhodně opuštěný člověk, ale s takovým člověkem
nejsou žádné žerty. A kdybych mu nabízel kousek
kapra v rosolu, hned by mne zatkli jako
vyzvědače, třeba by to bylo na vyšehradských
hradbách.
Ani těšit vojáka na stráži není dovoleno. A
litovati ho - zavřeli by mne, že dělám revoluční
propagandu mezi vojskem. Musím tedy hledat
jiného opuštěného.
Opuštění jsou v ten den policejní hlídky. Dobrá!
Půjdu k nim a řeknu: „Pánové, dnes je Štědrý
den.“
A co by mně tak na to odpověděli? Rozkřikli by
se: „Jestli jim to není recht, tak půjdou s námi
na komisařství.“
Zbyly mně tudíž jen asyly opuštěných, hospody.
Kolik románů, pomyslel jsem si, se asi odehrálo,
než takový opuštěný nešťastník rozhodl se
strávit Štědrý večer v hostinci. A jak mu asi
před očima rozvinují se luzné obrazy šťastně
stráveného mládí. Vánoční stromek, svíčky,
houpací koně . . .
Tyto úvahy vynutily mně slzy a s těmi slzami
vstoupil jsem do nejbližší restaurace.
V místnosti nebylo viděti nikoho na prvý pohled,
když však jsem se lépe rozhlédl, zpozoroval jsem
na konci sálu nějakého muže, který byl opřen o
stěnu.
Posadil jsem se naproti němu a sympaticky hleděl
na něho.
Muž srkal černé pivo a kouřil z malé dýmky.
Pojednou se otočil a zahulákal: „Copak na mně,
prosím vás, vidíte, že si mne tak stále
prohlížíte, he?“
„Vánoce opuštěných,“ pravil jsem tiše k němu,
„lituji vás, že tak sám trávíte svatvečer.“
„Jaký svatvečer, co je mně do svatvečeru! Já
jsem, milý pane, mohamedán. Jediný Čech v Praze
mohamedánského vyznání ...“ Odplivl si a zadíval
se na Auerův hořák.
Zaplatil jsem a odešel.
Naproti byla vinárna. Šel jsem tedy tam.
U stolu seděl můj šéfredaktor a plakal. Jakmile
mne poznal, přerývaně zahovořil: „Vánoce
opuštěných - já, já vám dám syžet. Tak, milý
pane kolego, já tu sedím celé odpoledne. Víno
mně zachutnalo, piji litr, druhý litr a teď už
dokončuji třetí. Hodiny ubíhají a já,
nešťastník, zapomněl jsem přijít domů k
štědrovečerní večeři. Žena pláče, děti pláčí,
víno mně chutná, zblázním se z toho . . . Vánoce
opuštěných, mně je hrozně ...“
Dodnes jsem nenapsal dojemné vánoční povídky do
onoho kalendáře. Každý Štědrý večer bloudím
Prahou, chodím z hospody na půlnoční a z
půlnoční do hospod. Hledám opuštěnce. A našel
jsem jen jednoho, a to jsem našel sebe . . . |
