|
Když vyšel četník Satler na
obchůzku do pohraničních lesů, dole v údolí ve
vesnici rozsvěcovali v jizbách světla. Satler
zapálil si krátkou dýmku a podíval se dolů na ty
červené body, které jako by z jednoho okna
přeskakovaly do druhého. Vynikaly za
prosincového večera ostře pod bílými doškovými
střechami.
Satler neslyšel sice ničeho, ale vyciťoval ten
šumot a ruch, který panuje tam dole při
přípravách na Štědrý večer. Jako by sem nahoru
do toho klidu vysokého lesa zaznívalo ono veselé
švitoření drobotiny, která těšila se na
rozsvícení vánočních stromků. Viděl v duchu, jak
v každé té chaloupce všichni ti drobní lidé
dívají se kolem sebe tak šťastně, že přišel opět
svátek všeobecné radosti, vracející se rok co
rok za třeskutých mrazů a přece však s takovým
hřejivým teplem pro všechny, kterým jest dopřáno
zúčastnit se onoho velkého svátku lásky.
Četník Satler dal se nahoru do lesa, po zamrzlé
cestě a právě v dnešní den pociťoval tím trpčeji
opuštěnost. Měl, pravda, na sobě uniformu a přes
rameno manlicherovku s bodákem, ale pod jeho
služebním pláštěm bilo lidské srdce.
Jak se díval do tmavého lesa, když přimhouřil
oči, tu viděl opět ty zasněžené chaloupky s
probleskávajícími světly, drobnými světelnými
body a bylo mu smutno v tom tichu zmlklé lesní
samoty, do které občas ozval se zvuk sněhu,
který skřípal pod jeho kroky.
A stoupal výš a výše, až přišel na silnici,
umrzlou a tvrdou jako mlat. Nahoře na ní
objevila se záře svítilen, zadupali koně a
zazvonily rolničky. Kolem přeletěly sáně. Poznal
v nich důchodního se ženou, kteří jeli na
štědrovečerní večeři ku správci panství, který
byl strýčkem důchodního.
Satler znal všechny rodinné poměry v místě a
okolí a když uviděl důchodního v kožešině
zabaleného sedět v saních, cosi ho nejasně
zamrzelo. Nebylo to snad to, že zatímco ve
vytopené jídelně u správců rozvane se vůně
štědrovečerní večeře, že on, opuštěn na
obchůzce, bude procházet krajem.
Vědomí povinnosti bylo silné. Šel zcela
mechanicky, ale zamrzela ho taková opuštěnost za
dnešního večera. Sám a sám, jediný snad v celém
kraji, kterého nevítá nálada svatvečera.
Nahoře na konci byl les vykácen a silnice se
svažovala dolů, kde v údolí opět v jiné vesnici
svítila v oknech světla.
„Nemýlím-li se,“ řekl k sobě Satler, „budou tam
již rozsvěcovat vánoční stromky.“ A počal
vzpomínat, jak stejně vzpomínal každého roku, na
to, co zašlo a co se nevrátí, na otce, matku a
bratra. Viděl před sebou ty drahé obličeje,
jejichž rysy si vždy v takové chvíli obnovoval
ve vzpomínkách. A pak mu bylo smutno na opuštěné
silnici uprostřed té lesní samoty. Chápal teď,
jak byl šťasten za takového večera v záři
laciných svíček vánočního stromku, u těch
laciných krejcarových hraček, jakých sta u
chudých rodin se rozdává v ten den.
Kráčel dál v myšlenkách a vzpomněl si i na jiné
večery Štědrého dne a viděl před sebou ještě pár
hnědých očí, do kterých se tenkrát po celý ten
Štědrý večer díval. I ty hnědé oči ho opustily
dávno a dnes společníky mu dělají jen ty lesy,
jen ty borovice a duby bez listí, smutné a
smutné.
Satler mávl rukou, jako by chtěl říci: „Co ty,
Satlere, proč se dáváš tak najednou ovládat
citem, nedívej se na ty chaloupky, ve kterých
září světla! Co na tom, že ti připomínají
takovou malou chaloupku z mládí.“
A Satler pevněji vykročil do noci, která přišla
se zářícími bílými body hvězd na zimním nebi.
Nahoře na horách zpozoroval podivnou postavu,
která přešla přes silnici a zmizela v lese. Dal
se též do lesa a na stezce počkal na neznámého
chodce. Když vystoupil, tu lekl se ten chodec,
malý, shrbený muž a počal koktat, že propašoval
přes hranice jen dva kilogramy cukru a kilogram
kávy, že to je na svátky a u nás že je to tak
drahé, že doma na něho čekají. Jmenoval tu malou
vesničku pod vrchem, nad kterou před hodinou
vzpomínal Satler na to, co minulo a co se
nevrátí.
„Pojďte s sebou,“ řekl drsně.
„Pro smilování boží,“ zaprosil shrbený mužík.
Satler neodpověděl. Pokynul, aby šel před ním.
Přidali do kroku. Octli se v lese, zbaveném
listí. Měsíc svítil mezi stromy.
Mužík se náhle zastavil a ukazuje před sebe do
koruny stromů, zbavených listí, zašeptal:
„Prosím podívejte, jak tu sedí a spí bažanti.“
Na větvi seděli dva bažanti a vedle třetí,
spali. A s vyčítavou filosofií venkovského
prostého člověka dodal: „A všichni jsou dnes
pěkně pospolu.“
Satler se zastavil, podíval se na bažanty na
větvích a pak na shrbeného mužíka a ukazuje dolů
do údolí řekl: „Táhněte ke všem čertům!“
Zatímco mužík mizel na lesní cestě, stoupal
Satler opačným směrem, bruče si: „Podruhé se to
už nestane, ale dneska...“
Máchl rukou, zavzdychal a kráčel zas dál tichou
vánoční nocí... |
