Vděčnost

Měl velikou usedlost nablízku trestnice. Často na procházce vídal trestance, kteří, sledováni bystrým zrakem dozorce s nasazeným bajonetem, váhavě vykonávali polní práce.

Zajímal se o ně. V jeho knihovně totiž byla pěkně vázaná kniha italského učence Lombrosa o zločincích, kterou znal téměř nazpaměť. Jeho koníčkem následkem toho bylo, že usilovně pátral po zločineckých rysech v tvářích trestanců.

Jednoho dne upoutal jeho pozornost trestanec, kterého předtím nikdy neviděl. Byl malé postavy, ale ramenatý. Jsa sehnut okopával řepu. Zaslechnuv kroky vztýčil se. Pan Motyčka, neboť tak se statkář jmenoval, vyvalil na něho oči, otevřel ústa dokořán a vzkřikl s úžasem: „L'huomo de Lombroso!“ A šeptal si: nízké čelo, ježatá hlava, vysedlé lícní kosti, silné čelisti, odstávající uši. Divže nezavýskal.

Trestanec myslil, že se ten člověk zbláznil.

„Co na mě koukaj jako vyjevenej, radši mi daj toho špačka, co maj v ruce!“

Pan Motyčka mechanicky mu hodil doutník, který trestanec obratně zachytil.

„No, je dobrej,“ řekl, udělav několik bafů, „a teď můžou na mě koukat, jak budou chtít!“ Dal se znovu do práce.

„L'huomo Lombroso,“ šeptal si pan Motyčka radostně na cestě k domovu. Našel, co tak dlouho hledal. U nikoho dosud neviděl tak krásně vyvinutý zločinecký typ. Od té doby stal se trestanec jeho miláčkem. Vyhledával ho, kde jen mohl. Jeho radost se ještě stupňovala, když uslyšel od dozorce, ze je to nepolepšitelný zloděj a lupič. Nosil mu doutníky, jídlo, všelijaké pamlsky, vlídně s ním hovořil, jako by to byl jeho přítel. Dozorce přimhuřoval nad tím obě oči. Nemohl však nijak pochopiti sympatie pana Motyčky k takovému lumpovi. Téměř pochyboval o jeho zdravém rozumu.

Trestanec přijímal posléze dary pana Motyčky s jakousi blahosklonností, jako by se to vše rozumělo samo sebou.

„Je to dobrej chlap,“ říkal o něm ke svým druhům, „ale má asi švába na mozku.“ Shodoval se tudíž v tom směru úplně s dozorcem.

Trestanci rozmary páně Motyčkovy svědčily. Spravoval se vůčihledě, takže lícní kosti již mu tak nevyvstávaly. „Voni jsou hodnej pán, já jim budu nadosmrti vděčnej,“ prohodil k panu Motyčkovi, když mu jednou přinesl veliký kus pečené. A dotvrdil svá slova výmluvným pohledem. Panu Motyčkovi zvlhl pohnutím zrak. „Vida, je to zločinec, a přece má dobré srdce,“ řekl si a málem byl by pozbyl víry v Lombrosovu zločineckou teorii. „Je to snad výjimka,“ upokojil posléze své pochybnosti.-

„Ten chlap včera večer utek,“ lakonicky řekl jednoho dne dozorce panu Motyčkovi.

„Utek?!“ vyrazil ze sebe pan Motyčka, všecek poděšen. „To mně neměl dělat,“ dodal truchlivým hlasem.

„Inu, svoboda je svoboda,“ prohodil dozorce, „už se mu tady holt stejskale. Dozorce, co s ním šel, divže neutlouk. A když už ležel napolo v mrákotách, řekl mu, že všechny pozdravuje a vás prej zvlášť. Je to kus lumpa!“

Pan Motyčka byl zdrcen. Zvykl si již na trestance tolik, takže mu stále něco chybělo, když ho nevídal. „Taková výrazná tvář, škoda, škoda,“ opakoval si stále, „kdybych se s ním aspoň ještě jednou setkal!“

A setkal se. Byl vlahý jarní večer, když pan Motyčka vracel se z procházky domů. S potěšením vdechoval do sebe osvěžující lesní vzduch. Jeho potěšení bylo tím větší, ježto ten les byl jeho majetkem. Bylo už hezky pozdě.

Vtom zaslechl za sebou kroky. Neměl ani času ohlédnouti se, neboť ho kdosi uchopil zezadu za ruce a jiný chlap mu ucpal rukou ústa. Z křoví vylezl třetí chlap a postavil se před něho.

„Milostpane, voni jsou jistě prachovej, musej nám vypomoct, časy jsou holt teď zlý!“

S těmi slovy vytahoval mu z kapsy tobolku a z vesty hodinky se zlatým řetízkem.

Pan Motyčka neodporoval. Náhle však pohledl lupiči do obličeje a divže nezajásal. Poznal svého starého známého trestance. Trestanec ho také poznal.

„A to jsou voni, to mě těší,“ řekl blahosklonně, „hoši, pusťte toho pána, ten se nebude bránit.“

Tuláci pustili pana Motyčku, který si zhluboka oddechl. „Děkuju vám, děkuju,“ vyrážel ze sebe.

„I neděkujou, nemaj zač, sednou si tady na ten pařez a svlečou se. To vědí, voni maj pěknej áncug, ten my budem potřebovat.“

Pan Motyčka stál všecek strnulý.

„Jen se nevostýchaj, košili jim necháme, voni byli ke mně moc hodnej.“

Pan Motyčka uposlechl. A když stál v košili na lesní cestě, lítostně si povzdychl.

„Tohle je podivná vděčnost,“ řekl si.

„Ale Lombrosova teorie je tímto dokázána,“ dodal se zadostučiněním a kráčel volným krokem po pěšině k domovu.