Ve stohu |
Z cyklu Otrhanci |
|
Poněvadž Berka nečinil nejlepšího dojmu, odepřeli mu v hospodě nocleh. Byl bos a rozbité šaty visely mu na těle. Když v hospodě propil v kořalce všechny vyžebrané peníze, vyhodili ho ven. Ten drzý starý tulák odvážil se říci, že pánbůh jim jednou oplatí, když starého žebráka nepřijmou na nocleh. Jaká to odvaha! Což hospodský nebyl již tak dost velký dobrák, když mu nalil a dovolil, aby si dal ještě jednou nalít a ještě jednou, aby si poseděl na lavici ve svých špinavých, záplatovaných šatech, aby počkal, až přejde podzimní dešť, který činí chůzi nemožnou? A teď je večer. Ať jde kam chce! Někde snad najde stoh nebo něco podobného, ale dovolit, aby přespal ve stáji nebo dokonce v teplém seně na půdě, to nikdy! Tak se stalo, že starý Berka vyšel za podzimního večera ze vsi do polí. Byl zvyklý na podobné zacházení. „Nu, jakáž pomoc,“ bručel si, „někde přece přespím.“ Bosou nohou kráčel po chladné trávě, na níž déšť zanechal krůpěje, a díval se na obzor, splývající v temno večera. Pruhy par točily a válely se po polích s ostrými hroty strnisek. Krajina tichá. Pole prorvaná jen místy černými pruhy mezí, porostlých křovím. Nablízku nikde netyčil se stoh. Až tam v dáli objevil se v mlze jeden, vysoký a do kruhu stavěný. Pleskot bosých noh ozýval se po blátivé cestě v rychlejším tempu. Nač myslit? Na nic, jen na to, zdali někde nejde četník nablízku obchůzkou do okolí, a na to, aby již co nejdříve dosáhl cíle svého, onoho kulatého stohu. Zastavil a rozhlédl se kolem. Nic! Všude ticho. Znovu vykročil a klusal v měkké, hlinité cestě.
Vesnice již úplně zmizela v šeru večera. V dáli
napravo černal se tichý les, zamlklý jako celá
pláň a jen zdaleka, kde planinu prorývalo údolí,
neslo se sem šumění potoka, tekoucího mlýnským
korytem. Pak zase nalevo po úzké cestě, kde trní plazících se ostružin píchalo ho do nohy. Jen dále kupředu! Všechny jeho myšlenky byly soustředěny dosáhnouti stohu, vlézt dovnitř a spát. To bylo nejpříjemnější z jeho nynějšího života. Člověk spí. Nemyslí na nic po takových denních toulkách, které den za dnem se opakují beze změny. Od stavení ke stavení. Žebrat a vyhýbat se četníkům. Je to také živobytí. Zapamatoval si dobře ten bod, mizící v šeru. Není to ponejprv, co za večera vyhledává stoh k odpočinku. Teplo je v něm a měkce se leží ve vymlácené slámě. Zas napravo po mezi, kde chladila tráva, mokrá deštěm, jeho zapálené nohy. Zrychlil krok a nalevo po druhé mezi. Stoh! Byl již u stohu. Žlutá sláma prozařovala v temnu večera. Berka si oddychl, rozhrnul slámu, rychle vyházel a vytrhal ze stohu mokrou na pokraji, obratně utvořil jakousi chodbu dovnitř a ovanuly ho příjemné teplo a vůně slámy. Teplo, zadržené slámou od doby, kdy slunce pražilo na lidi, když vymlácenou slámu točili a skládali v kulatý stoh. Nohou shrnul slámu vyházenou a uzavřel úplně vyhrabanou skrýš, takže nikdo by nepoznal, že zde člověk odpočívá. Natáhl se pohodlně a upravoval ve tmě slámu pod hlavou, aby ho nepíchala. Šustil slámou a náhle utichl. Ze stohu uvnitř ozvalo se tlumeně: „Kdopak to tam je?“ Byl to mužský hlas. Berka se vzpamatoval ze svého překvapení a odpověděl: „Také, kamaráde, jdu sem na noc. V Čilicích mně nedal hospodský nocleh a vyhodil mne ven.“ „Že jsi se ho prosil,“ ozval se druhý, „toho darebáka znají všichni kamarádi. Mne také vyhnal. Nu, ve stohu se lépe přespí než ve stáji!“ Berka byl rád, že si může pohovořit s člověkem jako on. „Už jsem byl ale unavený,“ řekl, „tak jsem tam chtěl zůstat na nocleh. Dnes jsem zlítal od rána Kvasice, Bráč, Kopiny, Maloušoves ...“ „V Maloušovsi byl jsem předevčírem,“ poznamenal druhý, „od kováře vyžebral jsem pětník.“ „Taky jsem dostal pětník,“ prohodil Berka. „Kolikpak je ti let?“ otázal se druhý. „Pětašedesát,“ odpověděl Berka. „Tak? Mně je dvaašedesát. A že jsi se, kamaráde, dostal sem. Odkud jsi?“ „E, darmo povídat,“ řekl Berka, „to už jsem toho zkusil. V Malešicích měl jsem statek. Hezký statek, dobře jsem se oženil. Měl jsem přítele Klouzka. Ten chodil za mou ženou.“ Berka vzdychl a řekl: „Je to hloupost, nač to povídat. Nechceš už spát?“ „Ale kdepak,“ odvětil druhý, „jen povídej.“ „Ten Klouzek chodil tedy za mou ženou,“ pokračoval starý vandrák, „já to věděl, věděl to každý ve vsi. Nikdy jsem nikomu neublížil a můj přítel mně tohle vyváděl. Myslíš, že měl na tom dost? Chtěl mne vyhnat ze vsi. Tak se počal se mnou soudit o kus zahrady. Snad to znáš, jak bývá mezi sedláky.“ „Ba, že znám,“ řekl druhý. „No, vidíš,“ mluvil dál Berka, „soudí se, soudí a trvalo to deset let. Jeden chtěl dělat většího pána před druhým. Rozhazovaly se peníze. Víš, ten darebák Klouzek měl větší statek než já, tak to vydržel. Statek mně přišel na buben a jako žebrák odešel jsem ze vsi. Má žena přestěhovala se k němu. Chtěl jsem toho lumpa zabít, ale neměl jsem k tomu dost síly. Jednou, myslil jsem si, snad se uvidíme a pak, ať se těší. Podělkoval jsem po vsích a nakonec chytil jsem se kořalky. Co měl člověk dělat. Pak to šlo se mnou dolej a dolej. A teď, kamaráde, od vsi ke vsi, žebrám, žebrám, é, nač to povídat, ty to snad znáš?“ ,,Baže,“ odpověděl druhý, ,,bodejť bych to neznal. Víš, kamaráde, že Klouzka jsem taky znal? S tím to dopadlo špatně. Aby vydržel ty soudy, vydlužil si peníze. Přišly kroupy, obilí mu zničily a konec. Také mu prodali statek, ta tvoje mu utekla a Klouzek žebrá jako ty po vsích.“ „A chudák stará,“ povzdechl náhle Berka, ,,a nevíš, kamaráde, když taky chodíš světem, kde je teď?“ „Vedle tebe ve stohu, Berko,“ ozval se lítostivě druhý, „já jsem, kamaráde, ten darebák Klouzek ...“ Panovalo chvíli ticho, pak zašustila sláma a Berka řekl pohnutým hlasem, natahuje ruku s lahví vrstvou slámy, tam, kde ležel Klouzek: „Napij se, Klouzku, tu máš láhev, je tam ještě trochu kořalky ...“ *A když ráno oba otrhanci vylézali ze stohu, měli oči rudé od pláče ... |
 |
|
|