Ve stravovně

V oderské stravovně sešli se k večeru čtyři vandráci. Nikdy se neviděli a snad nikdy víc neuvidí, ten půjde tam, ten onam, ale nezabývali se tím nijak. Dostačilo každému z nich, že nebude jíst polévku a černý chléb sám.
Správce stravovací stanice, malý, poloslepý muž, přijal od nich pracovní knížky a vytiskl datum, neprohlížeje si nijak důkladně stránky napředu, zdali mají právo zůstati přes noc ve stravovně.
Neptal se též nikoho, zdali má povolení k cestování, byl spokojen, že bude si moci započítat do účtu za osm večeří, neboť měl zvláštní systém, že počítal dvakrát tolik, co vydal.
Když přišlo pět strávníků, počítal, že jich přišlo deset, když nepřišel nikdo, což se málokdy stávalo, napsal do účtu, který správně odevzdával prvního každého měsíce na obecní úřad, že poskytl stravy třem.
Cestující tovaryši rádi sem chodili, ačkoli strava byla zde bídná a celá stravovna měla pro svou špínu odpuzující ráz. Chodili sem totiž většinou tací, kteří neměli své knížky v pořádku, zhotovovali povolení k cestování z kusu papíru, na který vytiskl správce zdejší stravovny datum pobytu stejně klidně jako na listy pracovní knížky, nacházející se v nejlepším pořádku.
Správce přinesl večeři a rozdal tenké kousky chleba, a bruče cosi o drahotě, odešel.
Polévka za chvíli zmizela a vandráci rozešli se po městě za zaměstnáním, které vystihovala slova, pronášená za dveřmi bytů, ve dveřích krámů: „Chudý vandrovní prosí poníženě,“ nebo „smilujte se nad chudým cestujícím, který jde pěšky po šest měsíců,“ dle toho, jak vyhlížela osoba, která se objevila.
V řeznických krámech říkalo se, že vandrovní jest řeznickým tovaryšem, v hostincích že jest číšníkem, u pekařů pekařem, třebas žadatel byl krejčím.
Podvečer jest nejpříhodnější doba. Každý se obyčejně smiluje. Vandráci mají své taxy. U řezníků dostane se pravidelně krejcar, v hostincích po dvou krejcařích, někdy i sklenka piva, pekaři dávají housku nebo kus chleba a krejcar, mydláři dva krejcary a kožešníci, poněvadž jich není tolik, dávají až pětník, ale nejvíc dostane se u zlatníků. Máte vidět, jakou radost mají zlatníci, kdybyste k nim přišli: „Poníženě prosím, chudý vandrovní, jsem vyučený zlatník.“ Nejméně deset krejcarů, zato však obuvníci dávají po halíři.
Bylo již tma, když se vandráci vrátili do stravovny. „Kolik jsi sebral, kamaráde,“ ptal se starý muž s obvázanou nohou vedle se zouvajícího řeznického pomocníka.
„Třicet krejcarů,“ řekl tázaný, schovávaje si pečlivě peníze do boty, „nestojí to za řeč.“
„Kdepak je čtvrtý?“ tázal se někdo, když již se natáhli pohodlně na špinavé slamníky a přikryli hrubou houní.
„Ach, kamarádi, ten je pod telegrafem,“ řekl starý vandrák, „chytili ho na předměstí, když žebral u pekaře. Byl to hodný kluk. Míň než s korunou nikdy se večer nevrátil.“ „Ty ho znáš?“ ptal se řezník, dokuřuje zbytek cigarety. „Jak bych ho neznal,“ řekl starý, žvýkaje kousek doutníku. „Cestovali jsme spolu až z Uher. Nikdy se nedal chytit. Když si vzpomenu, co kousků vyváděl, a nic mu neudělali. Jednou v Uhrách, bylo to v Komárně, šli jsme kolem četnických kasáren. ,Pojď, starej, něco smlsnem,’ povídá, ,jen chutě dovnitř.’
‚Frantíku,’ já nato, ,což zde nevidíš vorlíčka?’ Jen pojď a nemel,’ povídá dál Frantík. Kluk byl v Uhrách jako doma a maďarsky znal, jako když bičem mrská. Přijdem tedy na chodbu a tam stráži něco povídá. Stráž řekne: ,Dobrá!’ Už jsme v kuchyni. Tam řek něco kuchaři a ke mně: ,Sedni si!’ Já jsem si sed a Frantík počne bourat kamna. Vypůjčí si kladívko, a jak tluče do kachlů, tak tluče. Chyt jsem ho za kabát a šeptám: .Frantíku, pro Krista pána, pamatuj se, dyť jseš krejčí, a ne kamnář.’ Frantík se na mne podíval a řek: ,Tady jsem kamnář
„Kdybys nemluvil,“ ozval se řezník, „věsíš nám bulíka na nos. Budou vás pouštět do kasáren mezi četníky dělat kamnáře. Ten tvůj kamarád je hlupák, když se dá chytit v Odrách.“
„Hleďte, kamarádi,“ řekl starý, „jsem starý a mluvím pravdu, ať se propadnu, když, co jsem povídal, není pravda. Ubohý kluk.“
„Pořád nám nenaříkej,“ bručel řezník, „vy jste se k sobě hodili. Kluk hloupý jako novorozené štěně, dá se chytit v Odrách, a ty, starý dědek, kulhavý, s obvázanou nohou. Vy jste asi pořídili ve světě.“
„Kamarádi, když vám povídám, to byl kluk až jedna radost. Vyžebral korunu denně při nejmenším, a když nešlo vyžebrat, vzali jsme si, co se dalo,“ řekl starý.
„Také se vyznám, kde je o co se opřít,“ řekl třetí, „ale že by takový dědek, jako jsi ty, dovedl něco ukrást. . .“ Třetí se dal do smíchu.
„Jsem sedmdesát let na světě,“ odpověděl muž se zavázanou nohou, „a ...“
„Kdybys byl ještě sedmdesát,“ řekl řezník, „tak ti nevěřím ani slova. Ty jsi asi něco ukrad. Máš nohu jako žok, pořád naříkáš. Kdo chce krást, musí být čipernější. Učil jsem se řezníkem, ale řemeslo nevedu už deset let, deset let vandruji, leccos jsem viděl, ale aby někdo takhle lhal, to jsem neviděl a neuvidím.“
„Spi, dědečku, ať na tebe nevstanu,“ řekl jemným, dobráckým hlasem třetí.
„Nepřej si nás, sice spíš na dvoře,“ dodal druhý, „zavři oči a nemluv!“
Všichni se utišili. Starý muž jen chvílemi naříkal. Zahaleni pod dekou, usínali spokojeně, ačkoliv nevěděli, jak zejtra se jim povede, kde se najedí, kde přespí noc. Ze špinavého dvorku vnikal do světnice rozbitými okny zápach kuchyňských odpadků. Spali. Tři usnuli a dva ráno skoro současně se probudili. První z nich, řezník, rozhlédl se v ranním šeru kolem sebe a viděl třetího, vynořujícího se z houně.
„Kdepak je starý,“ ozval se řezník. „I hrome,“ řekl třetí, „ptáček už je vzhůru, starý dědek, kdo by se nadál, že tak časně vstane.“
„To je zvláštní,“ řekl řezník, seskakuje se slamníku na lavici, kde si včera uložil boty a šaty.
„Kdepak mám boty a kabát?“ vykřikl, když zpozoroval, že boty a kabát zmizely. „Nedals je, kamaráde, někam?“
Třetí se usmál: „Co bych s nimi dělal, podívej se, mám své věci u stolu. I hrome, kam se mně poděly moje shrnovačky a tlumok?“
„Snad je někam schoval ten dědek, ta legrace se mu nevyplatí,“ mluvil rozčileně řezník, „kam šel, jen až přijde.“ Dědek nepřišel.
Starý muž kráčel zatím již po silnici z Fulneku, vykračuje si v řezníkových botách, maje na zádech shrnovačky a v kapse třicet krejcarů, které si řezník schoval do bot, a kromě toho dvacet krejcarů, které stržil prodáním řezníkova kabátu v kořalně v Jestřábí.