|
„Nu, vidíte, vidíte,“ řekl
dobromyslně soudní adjunkt Mařík v kanceláři
Adamcové, která právě si odbyla čtrnáctidenní
vězení pro potulku, „vidíte, Adamcová, kam byste
to dopracovala, kdybyste se stále s tím Rachem
toulala po světě. Zde máte výkaz, že jste si
trest odbyla. Jste ještě mladá a můžete se
napravit. A nyní mně řekněte, v jakém poměru
stojí k vám ten Rach?“
„Rach, milostpane, je můj milý,“ odpověděla
Adamcová.
„Váš milý? Nu, Adamcová, rozvažte si to dobře,“
pravil vážně pan adjunkt, „uvažujte, kam to
povede. On si vás nevezme. Je mladší než vy, Vám
je třicet a jemu je čtyřiadvacet. A pak považte,
jaký je to člověk. Jednou už seděl dva roky pro
krádež. Věřte, že by to nebyla pro vás žádná
budoucnost. Na vás vzal jsem ohled. Byla jste
sice trestána již třikrát pro potulku, ale říkám
vám, že ještě není nic ztraceno. Rozhodně není
nic ztraceno. S Rachem je zcela jinak. A také na
něho jsem žádný ohled nevzal. Víte to, Adamcová,
sama dobře. Přivedli vás oba stejně. Vy jste
dostala čtrnáct dní a Rach dostal tři neděle.
Tak vidíte, že jsem vzal na vás ohled. A to vám
povídám, s Rachem nemějte nic. Pracujte,
Adamcová, přičiňujte se, práce jen člověka
šlechtí. Teď je hodně práce na poli, lidí všude
třeba, najdete snadno obživu a pak pamatujte si,
že člověk stále stárne, a kdybyste sestárla,
přijdete na obtíž své domovské obci, a jak se
pak budou na vás dívat. Rozvážila jste si to
dobře?“
„Děkuji poníženě, milostpane, za všechno,“
odvětila Adamcová.
„Nu, vidíte,“ pravil pan adjunkt, „všechno ještě
není ztraceno, pracujte, službu dostanete, vy
jste přece ze vsi.“ „Z Miletic, milostpane.“
„Vidíte, znáte tedy dobře všechny domácí práce
na venkově, jako třebas i pást, za nic se člověk
nemusí stydět. Ze se potulujete, je sice velká
chyba, je to jakási vášeň, ale, Adamcová,
pamatujte, že pevná vůle přemůže všechno a že
chtít pracovat, znamená jako pracovat, poněvadž
kdo práci hledá, ten ji nalezne, a vy přece,
silná ženská, můžete snadno najít práci. A jak
povídám, Adamcová, práce šlechtí a při ní člověk
zapomíná na svou bídu. A tak při práci
zapomenete snadno, že kdysi byly časy, kdy jste
se jen potulovala, a řeknete si: Vida, co jsem
to tenkrát vyváděla. Nemám pravdu?“
„Svatá pravda, milostpane,“ kývala hlavou
Adamcová.
„Nu, dobře, dobře,“ řekl pan adjunkt, „jsem rád,
že dnes nemám tolik práce a mohu vám promluvit
do duše, neboť pamatujte si, Adamcová, že
domluva často víc pomůže než sebe přísnější
zakročení. Myslím s vámi upřímně. Nemyslete si,
že spokojím se, jako jiní soudní úředníci, tím,
že diktuji pouze trest. To nikoliv. Vycházím z
té zásady, že trest jest sice napravujícím
prostředkem, ale že vlídná domluva doplní ten
napravující prostředek. Kdybych, kupříkladu jako
dnes, vůbec si vás nedal zavolat a řekl k sobě:
,Nu, dobře, trest je odbyt a víc nemám zde co
dělat,’ tu jednal bych nesprávně. Hleďte,
Adamcová, podívejte se na svůj celý život. Dnes
odcházíte ze soudu po vytrpěném trestu a před
vámi rozkládá se nový život, kde práce, ten
pravý úkol života, jest sloupem, o který se musí
rozbít každá špatná myšlénka. Co by bylo z vás,
Adamcová, kdybyste stále chodila s tím Rachem?
Rach by jednoho dne mohl vás svést ku krádeži,
považte si, Adamcová, že přišla jste sem s
takovým člověkem, který pro krádež seděl už dva
roky. Chodíte s ním a on svede vás ke krádeži. A
rozvažte si ty následky, Adamcová. Tu nesedíte
víc než čtrnáct dní, ale pak byste seděla po
případě léta. A vyjdete ven z vězení, tu
neodoláte, abyste se nedotkla cizího majetku,
neboť ve vězení se nic dobrého nenaučíte. Vím to
ze zkušenosti. Pochopujete, že ten Rach by
jednoho dne byl vaším zlým démonem. A na druhé
straně, Adamcová, vyjdete z vězení, budete
pracovat, štěstí, kterého jste dosud nepoznala,
naleznete v poctivé práci. Jak vás to bude
těšit, až prácí svých rukou vyděláte si chléb,
nikdo nebude vámi opovrhovat, každý bude se na
vás dívat s úctou, minulost vaše jako by nebyla,
ta jako by byla smazána. Možná, že naleznete
muže, poctivého člověka, vydělávajícího si,
podobně jako vy, chléb prací svých rukou, který
bude ochoten dát vám své jméno a ruku. A až
dospějete k takovému cíli, tu zajisté řeknete:
,Ten pan adjunkt měl pravdu.’ A bude vás těšit
celý život, kdežto takhle s tím Rachem
potulujete se, musíte žebrat, spát třebas někde
v lese, vyhýbati se četníkům a mít strach před
soudy. A proto radím vám ještě jednou, Adamcová,
nemějte nic s tím Rachem. Jste dnes propuštěna a
Rach bude zde sedět ještě týden. Radím vám,
zapomeňte na Rachá, myslete si, že to byl jen
škaredý sen, a vesele, s nadějí na šťastnější
život opusťte soudní budovu a pracujte, ano,
pamatujte na latinské přísloví: ,Ora et labora,’
to jest česky ,modli se a pracuj’. A pak nechť
váš bývalý život nikdy se neobnoví, zrovna tak
jako tato soudní akta ať se nikdy nerozšíří o
nějaký spis, kterým byste byla poznovu žalována.
Jsem přesvědčen, že bude vás všechno těšit a na
pracující lidi, na které se nyní nemůžete dívat,
budete hledět jako na své druhy. Rozuměla jste
mně dobře?“
„Ano, milostpane,“ odpověděla Adamcová.
„Nu, vidíte,“ pravil pan adjunkt, „mne těší,
když vidím pochopení. Jste propuštěna, pracujte,
a budu vskutku rád, když uvidím, že mé domluvy
nebyly marný. Máte-li ke mně nějakou prosbu, jen
se svěřte, neboť nyní nestojí před vámi
vyšetřující soudce. Jen směle řekněte, tažte se
o radu. Vždyť sám jsem rád, když vidím, že mně
někdo důvěřuje.“
„Prosila bych poníženě, milostpane,“ ozvala se
Adamcová.
„Jen řekněte, bude-li to možno, vyplním vše
rád,“ dodával jí odvahy dobrý pan adjunkt.
„Milostpane, prosím jich, nehněvají se,“ prosila
Adamcová, „kdyby ráčili dovolit a mě jako
nechali ještě na týden zavřít, abych vyšla ven
zároveň s Rachem, my jsme si slíbili, že se
nevopustíme, ale nehněvají se, milostpane ...“ |
