|
V indické básni Swanwága pěje
neznámý básník staré Indie: „Přišel dobrý
Bhagadad do dolního poříčí Gangu a přitom tloukl
paličkami na deset malých kovových bubínků a
přišel zdráv a slavný do chrámu Višni u dolního
poříčí Gangu a za ním táhlo, za hudbou jeho
bubínků kovových, osm tygrů, s kterými se setkal
daleko v lesích, z nichž bohyně Kali tygry
vysílá a z nichž se nikdo nevrací, s kým setkaly
se zelené oči tygrů.“
Ve školních čítankách býval před léty zařazen
podivuhodný příběh jednoho venkovského
houslisty, který vraceje se z posvícení spadl do
vlčí jámy, kde ku své hrůze zpozoroval, že není
sám. Zlověstně dívaly se na něho dva páry
žhavých očí vlků. Neztratil duchapřítomnost a
počal hrát na housle. Hrál neúnavně až do rána,
kdy přišli lidé a z nepříjemné situace ho
vysvobodili. Vlci po celou dobu, co hrál, tiše
naslouchali.
Podobně stalo se bodrému houslistovi Jindřichu
Boehmovi, který dostal se někde v Haliči do
neméně nepříjemné situace. V hlubokém lese v
noci byl pronásledován vlky. Ve strachu usedl na
zem a hrál na své slavné housle. Byl velmi
překvapen, když vlci položili se kolem něho a
tiše naslouchali jeho hudbě. Hrál valčíky,
polky, hrál za svůj život po celou noc až do
rána, kdy přišla pomoc. Měl bílé vlasy, ale
složil svůj slavný Vlčí valčík.
Ať to byl tedy staroindický Bhagadad nebo
Jindřich Boehm, tolik jest jisto, že hudba je
zachránila, říše tónů, ve které smysly dravců
viděly něco tajemného, lichotného a velkého, co
jejich dravý pud zatlačilo do pozadí.
Když pak vzpomeneme na známou pohádku o krysaři
z Hameln, který svou píšťalkou vyvedl myši za
město, tu vidíme, že již středověk všímal si
vlivu hudby na zvířata a že v té pohádce jest
mnoho pravdy.
To dokazuje případ jistého Gregoria, který asi
před dvaceti léty vzbudil mnoho senzace.
Veselému pánovi nedala spát sláva středověkého
krysaře z Hameln, i postavil se do průchodu
starého domu v Quartier Latin a počal hrát na
píšťalku. Za chvíli shromáždilo se kolem něho na
sta krys a myší, které panáčkovaly a prováděly
různé skoky, jako nadšené hudbou. Jistý cellista
pořádal ve svém bytě ve starém domě noční
koncerty. Co bylo nepříjemné lidem, zdálo se být
příjemné krysám, které přicházely ze všech koutů
a poslouchaly, pokud hrál pomalu. Při allegru
zmizely. (Fáma sice vykládala, že se to stalo,
když vzal falešné tóny.)
Podobně v Karlině v jednom domě stalo se, že
když hráli na piano, vylezla z díry pod podlahou
myš, stavěla se na zadní nožičky, pak přiběhla
druhá a třetí. Silnější zvuk je zahnal.
Věc je vážná, jak dokazují pokusy německého
přírodozpytce Schelleho. Tento pán, který vydal
pět knih o hlodavcích, zajímal se velice o myši.
Tyto byly jeho miláčky. Kvůli prozkoumání, jaký
vliv má hudba na myši, uspořádal pro ně koncert.
Bylo těch myší posluchačů šest. Tři z nich
dokonce reagovaly na hudbu a doprovázely ji
zvuky. „Zpívaly“ - a zaznamenáno šest
melodických tónů, podobných jemnému hvízdání
ptáků.
Již jednou v listě mluvili jsme o zvláštním
druhu myší, žijících v Číně, které chovají
Číňané kvůli jich „zpěvu“ a říkají jim
sing-sang-song, zpívající zvonečky.1
O hudbymilovných myších měl smutnou zkušenost
italský básník a vlastenec Silvio Pellico
(zemřel roku 1854 v Turíně). V době, kdy Itálie
toužila po osvobození z cizí nadvlády, byl
zatčen v Benátkách a jako spiklenec uvězněn ve
vězení Santa Margheritta, kde byl odsouzen 21.
února 1822 k trestu smrti, kterýž trest mu byl
později proměněn v patnáctiletý žalář na
pevnosti Špilberku v Brně. Tam urobil si
píšťalku v ponurých zdech vězení a myši
přicházely a naslouchaly jeho pískání. Jednoho
dne dozorce je spatřil a pobil, poněvadž
hudbymilovné myši ukracovaly dlouhou chvíli
slavného Pellica. Proti myším v jiných žalářních
celách jistě ničeho nenamítal.
Když promlouváme o myších, musíme také promluvit
o hadech fakírů indických. Hadi dají se zvuky
píšťaly právě tak přilákat jako myši.
Přitom jeví jejich tělo křečovité záchvěvy. O
těchto hadech bylo toho psáno již tolik, že jest
jistě každému znám vliv hudby na ně.
Často se stává, že hudba působí na zvířata tak,
jako vojenská kapela na unavené mužstvo pluku
při pochodu.
Hudba je osvěžuje. Vezměme si jen za příklad
domácí skot, zapražený do pluhu. V krajinách,
kde pracují s voly na polích, možno pozorovat,
jak se volům zpěv líbí, takže u pluhu, když si
oráč zpívá píseň, pracují mnohem živěji.
Na koně naproti tomu působí hudba tišivě. Lord
Napier of Magdala měl nervózního, bujného koně,
velmi divokého; tohoto tišil vždy tím, že
vyluzoval na flétně při jízdě melodické tóny.
Při vysokých tónech kůň zmírnil vždy tempo a
kráčel potom krokem.
Stejně jako na skot, působí zpěv na velbloudy
vzpružujícím způsobem. Arabové zpívají svým
velbloudům po dobu svých dlouhých cest pouští.
Ještěrkám velmi se líbí hvízdání. Některé druhy
ještěrek dají se hvízdáním přilákat. Pověstné
jsou ještěrky z východních vrchů Tenesských,
ještěrky zpěvavé.
Zoolog Waterton konstatuje faktum, že v
krajinách Essekwibo v jižní Africe lákají
domorodci varana písečného pískáním. A varani
dávají pro hudbu život v pravém slova smyslu,
neboť přilákané varany domorodci chytají,
pobíjejí a pekou.
Pokud se týká ptáků, mají tito smysl pro hudbu,
jsouce sami zpěváky. Jsou však ptáci nezpěvaví,
jako například papoušek, nezpěvaví vzhledem k
našemu slavíku, kterému jistě nikdo neupře
hudební sluch, stejně jako kanárům.
Můj strýc měl papouška, který miloval hru na
piano. Papoušek ten pobíhal volně. Jakmile
zasedli k pianu, již tu byl papoušek, posadil se
na piano a podával „pac“, natahoval totiž nohu
na výraz spokojenosti. Nejraději naslouchal
áriím ze Smetanovy Hubičky.
Holubi milují také hudbu. V Benátkách byl znám
jeden muž, který zvuky svých dud svolal všechny
holuby z celých Benátek.
Zajímavo je pozorovat účinek hudby na slony.
Sloni mají velmi rádi hudbu. Sloni nacházející
se v pařížské Jardin des Plantes byli velmi
citliví vůči změnám v rytmu a pohybu. Když před
nimi hráli karmaňolu a zpívali „ça ira“, tu byly
jich pohyby zrychleny. Vnímali tempo hudby a
klátili se do taktu.
Velmi trapnou zmínku sluší činit u medvědů. Zde
hudba jest pro ně mučením. Aby se naučili
medvědi tančit, musí stát na rozpálených
plotnách, jsou biti, a to vše ve jménu hudby.
Zoolog Waterton popírá, že by medvědi měli
nějaký vyvinutý hudební sluch. Kousky, které
provozují, jsou jen čistě naučenými za ukrutných
bolestí. Strach před bolestí zastupuje tu lásku
k hudbě.
Ve Stellingách u Hamburku byly konány pokusy,
jak působí hudba na lvy. V tomto Hagenbeckově
„ráji zvířat“ pořádán koncert pro lvy. Odděleni
jen širokým příkopem, přiblížili se hudebníci
pokud možno nejblíže ke lvům. Zjištěno, že
vysoké a střední tóny přijímají lvi klidně, při
hlubokých řvali s sebou. Kočky, když se hvízdá,
v mnohých případech trou se kolem člověka.
Slavný italský hudební skladatel Scarlatti měl
kočku, která se zálibou procházela se po
klaviatuře a některé tóny vyluzovala se zvláštní
zálibou. Skladatel použil těchto tónů jako
základní myšlenky ku jedné ze svých skladeb. Tak
vznikla Kočičí skladba.
Kdo chce konati vážná psychologická studia v
tomto oboru, jaký vliv má totiž hudba na
zvířata, nechť všimne si chování psů. Někteří
psi štěkají, jiní vrtí ocasem, jiní vyjí.
Nejvíce však vyjí. Není to však nenávist k
hudbě. Jest cosi neznámého, co nutí psa, aby
vyl.
Pokud se týče opic, mluví Darwin o lidoopici
gibbonu, která vyzpívala celou oktávu. O černých
šimpanzech je známo, že se shromaždují v tlupy
po 30 - 50 a tvoří tak pěvecké sbory.
Studování vlivu hudby na zvířata jest pro
rozluštění psychologie zvířat nepostradatelným a
mělo by se jistě pěstovati soustavněji, než se
dosud dělo. |
