Vojenský pamětní peníz |
Humoreska |
|
Jest mu dnes 65 let, ale přitom jest podivuhodně čilý a rozum jeho jest tak bystrý a jasný, jako třicetiletého muže. Jest postavy zavalité, vousů ještě nezcela šedivých a jmenuje se Alois Příhoda. Od Bohnic až do Čimic, od Čimic až do Veltěže jest postrachem všech syslů. Tento muž rád jídá totiž nevinné sysly. Střílívá je za svých večerních obchůzek obecním prachem, z obecní ručnice, neboť tento muž jest čimickým obecním strážníkem. Uniforma jeho skládá se jedině z čepice, na které jest obecní znak, šavle nenosí, za jedinou zbraň mu slouží hůl a večer na obchůzce nosívá někdy ručnici. Kvůli komu, již víme. Ale ještě jednou věcí jest proslulý, která uvrhne úplně do pozadí jeho vražednou a labužnickou choutku na roztomilé syslíky. Ta věc je jeho vojenská medaile, peníz, který dostal pro své zásluhy, že roku 1866 někde za Jičínem zajal ... Koho zajal, jest záhadou. Při třetí sklenici piva vypravuje, že to byl jeden pruský hulán, při šesté sklenici objeví se za prvním hulánem asi o osm Prušáků víc. Počet jich stoupá, s počtem čárek na tácku roste stále víc a skončí jenerálním štábem. „Jakmile mluví o jenerálním štábu, vím, že má právě dost,“ říká hostinský, „co jen má s tou medailí!“
A pak, jak se leskla, když kráčel v neděli polem. Slunce vrhalo své paprsky a ona se třpytila a zářila, jako by byla ze zlata. Ostatně ji také leštil celý týden, neboť ji nosil jen v neděli. Byla to jeho pýcha, jeho chlouba. Způsobovala však strach hostům v obecním hostinci, neboť historie její byla neobyčejně složitá a vypravování o tom, jak mu ji major připjal na kabát, bylo tak zajímavě dlouhé, že panu učiteli se jednou při tom zatočila hlava. Horší bylo ještě, vypravoval-li o tom, jak první den s ní chodil vojenským táborem, co kdo mu říkal, co zas on komu odpověděl, zkrátka, historie tohoto pamětního peníze byla tak obsáhlá, že každý měl strach zmiňovat se, slovem se dotknout jeho milé medaile. Pro tuto medaili zapomínal časem i na svou milou pochoutku, sysly, a vyšel-li si někdy na ně, usínal na mezi a ve snu prodělával všechny ty obdivuhodné příhody, před kterými, totiž před jich vypravováním, měli usedlíci čimičtí takový strach. Ba pro tuto medaili zapomínal poslední dobou i na své úřední povinnosti, hlídat obecní třešně, dávat pozor na žebrající syčáky, kteří zejména v neděli, kdy chodí výletníci z Prahy do čimického háje, zaplavili všechny stezky a silnici z Bohnic do Čimic. V neděli bude zatýkat syčáky, v neděli, kdy leskne se na jeho kabátě jeho bronzová medaile! V neděli má dávat pozor na obecní třešňovou alej, v neděli má, ozdoben pamětním penízem za své válečné hrdinství, shánět husy s obecních polí a brát pasákům klobouky a čepice do zástavy! Není-liž to zlehčení, strašná profanace všech vojenských řádů. A on, jako vysloužilý, odměněný kaprál, má propůjčit ruky, aby jeho medaile takovým způsobem byla zlehčována. Ten nový pan čimický starosta jistě neví, co jest to vojenská medaile, jistě neví, že on, Alois Příhoda, vlastní rukou zajal ... Že mu pan major, který mluvil ještě ke všemu německy, tu medaili sám vlastnoručně přišpendlil na prsa, že při tom se volalo „Sláva!“, hrála hudba, skláněl prapor! To vše jistě neví nový pan čimický starosta, jinak by byl předešle si ho nezavolal do úřadovny a neřekl k němu: „Poslouchají, Příhodo, jdou stížnosti stran nich. V neděli všude žebrá u nás plno syčáků. A vědí, co je povinností obecního úřadu? Podporovat četníky v jejich službě. A podívají se. Oni to nedělají. V neděli se procházejí se svým ,medálem’ po okolí, vypravují v hostinci komedie, a syčáky nechají žebrat a obtěžovat lidi!“ „Pane starosto!“ „Povídám jim, netitulujou mne a raději hledějí v neděli někoho sebrat. Podívají se a rozumějí. My jsme pozadu. V Klecanech zatknou v neděli vždy někoho, ve Veltrusích taky, ve Vodolce taky, jen u nás nikoho. Syčáků plno, a nic. Pak řeknou v okolí: ,Copak Čimice - tam mají Aloise Příhodu.’ Pochopují, kam se poděje potom respekt před nima? Či mají tak dobré srdce? Jako policajt ...“ „Nemám! Povinnost je povinnost!“ „Nu dobrá! V neděli tedy ať někoho seberou. Mohou si ze syčáku vybrat. Nesmíme zůstat pozadu. Vy jako starý voják! ...“ Vždy se Alois Příhoda těšil na neděli, kdy objeví se před výletníky ozdoben třpytící se medailí, ale na tuto neděli se netěšil. Má zatknout, ozdoben jí, žebrajícího syčáka! Ale zatkl jednoho přece! Odpoledne číhal dobré dvě hodiny před vchodem do vsi, na cestě do Čimického háje, až spatřil staršího muže žebrati na kolemjdoucích výletnících. „Radši si to nyní odbudu,“ myslil si, „nač si vybírat.“ Přeskočil přes příkop, za kterým, chráněn plotem, pozoroval situaci, a žebrajícího muže zatkl. Kam teď s ním? Nepovede ho přece dnes ve svátek do Bohnic na četnickou stanici. Ale v Čimicích nemají dosud obecního vězení. „Zkrátka,“ myslil si Příhoda, „chlapíka zavru u mne doma, mříže u okna jsou, dám ho pěkně do komory, neuteče mně.“ Jak si umínil, tak i provedl. V obecní hospodě tu noc podrobovali se hosté duševním mukám, neboť Příhoda, rozradostněn dnešní starostovou pochvalou, pobíjel v příšerných větách úplně proti mezinárodnímu právu celý zajatý pruský jenerální štáb, který zajal, a proto ta jeho medaile ... Dnes mu jeho medaili připínal také proti všemu zvyku ne major, ale vrchní nadmaršálek ... A později vypravoval hostům, že dnes má doma v komoře zajatého majora pruských hulánů. Po této větě mu již více hostinský nenalil a hrdinný Příhoda byl nucen odejít domů. „Vstávej, darebáku,“ budil, když přišel domů, svého zajatce, „ty jsi -!“ Nedopověděl, škytl. Pokračoval dále, skytaje: „Ty jsi, lotře, zajatej major prušáckej!“ Svlékl si kabát se slavnou medailí a hledal cosi u dveří. Byla to puška, kterou střílel sysly. „Vidíš pušku,“ mluvil dále k ospalému vězni, „vidíš pušku, já tě hlí-hlí-dám a já tě - e - e ...“ * * *
Opilý hrdina svalil se na podlahu. |
 |
|
|