|
Redaktoři sociálně
demokratického deníku skládali Volební provolání
u přítomnosti vydavatele listu.
Sedělo jich osm v redakci a tvářili se
krvežíznivě.
Tlustý jeden redaktor poznamenal: „Jest třeba
veřejnost omráčit.“
„Ovšem,“ řekl hubenější, „víc ohně musí být v
provolání.“
„Jedná se v prvé řadě o finanční zájmy listu,“
prohodil snivě vydavatel.
„Zajisté,“ pravil tlustý redaktor a počal malému
muži diktovat: „Sto tisíc nás stojí v
organizacích!“
„Napiš,“ řekl prosebně vydavatel, „raději pět
set tisíc.“
„Šest set tisíc,“ navrhoval hubený
spoluredaktor.
„Tak tedy: Šest set tisíc nás stojí v
organizacích!“
„Buď a nebo,“ vykřikl vydavatel, „dejte,
soudruzi, do toho nějaký hrom a klacek.“
„Rozbíjení lebek,“ podotkl hubený, tahaje si
dlouhou bradu.
„A je to také dogmatismus,“ poznamenal redaktor,
filosof.
„Naši soudruzi přijmou bez jakékoliv zkoušky
zkušenost protivy mezi vlastním já a světem
ostatním.“
„Musíme nyní před volbami ostře vystupovat.“
„Musíme být hulváty. Bijte, zabijte, nikoho
neživte,“ zazpíval dlouhý redaktor.
„Mně v zabíjení vadí tloušťka,“ pokusil se
udělat vtip tlustý.
„Břicho tvoje povstává odpředu,“ pravil filosof,
„toť jest transcedentální idealismus.“
„Nechte žertů, děti,“ řekl vydavatel. Tituloval
je dětmi vždy, kdykoliv byl v dobré náladě. „Nač
teď se smát, počkejme až po volbách.“
„O mandáty se rozdělíte,“ pravil tlustý, „škoda,
že mně ještě není třicet let, bral bych také
zlatý peníz denně.“
Mluvili nyní o tom, jak to bude pěkné, až se jim
bude říkat „soudruhu poslanče“.
„Tyto boty,“ pravil vydavatel, „šil mně jeden
náš soudruh. Boty jsou dobré a trvanlivé.
Zásobuje již deset let naši rodinu botami. Jest
to hlava otevřená, neboť na letních střevících
dovede skládat barvy, aby tvořily harmonický
celek. Šedivé plátno a černé lakované proužky.
Uděláme ho poslancem.“
Rokovali nyní, komu dají mandáty.
Tlustý redaktor přimlouval se, aby udělali
poslancem jednoho soudruha, s kterým hrává
taroky. On obehrál krále tarokářů Kurtse! A až
budou mít dlouhou chvíli soudruzi poslanci v
parlamentě, naučil by je několika výborným
kouskům s kartami, kouskům takovým, že kdyby teď
o nich povídal, zdálo by se to redaktorskou
kachnou. Kromě toho je břichomluvcem a v
parlamentě by tohoto umění mohl užít na
zastrašení protivníků. Zčistajasna by se
kupříkladu zdálo, že politický protivník při své
řeči chrochtá. Zatím by on mluvil břichem. Nebo
by při hlasování pletl nepřátelské poslance. Což
kdyby kupříkladu udělal, že by poslanci mysleli
vážně, že ministerský předseda kvičí? Tím by
otřásl velmocenské postavení říše.
Hubený redaktor vytasil se také s jedním
výborným člověkem. Zná ho již delší dobu osobně
a není soudruha čelnějšího, od kterého by si ten
znamenitý muž nevypůjčil peníze. Toho budou
volit už kvůli tomu, aby přišli k svým penězům,
neboť zlatý peníz denně diety je jakousi zárukou
pro ně. Jinak jest to muž ryzí povahy. Politické
protivníky škrtí v hospodě a tvrdí o sobě, že
jest idealistou. Stejně jako Marx tvrdí, že na
vývoj dějinný mají vliv jenom materiální poměry.
Proto hledá bohatou nevěstu. Jako poslanec ji
najde spíš a poněvadž je to dobrý soudruh a jeho
osobní přítel, bylo by žádoucno, aby byl
poslancem. Třeba ho kandidovat.
Malý redaktor prohlásil, že zná jednoho atleta
soudruha, že by bylo žádoucno udělat ho
poslancem, poněvadž zdvihá 150 kg leže. Zná se
výborně v řeckořímském zápase, umí boxovat
výtečně po anglickém, irském i bretaňském
způsobu. „Třeba nám silných mužů,“ prohlásil ve
své řeči, „mužů, kteří by popřípadě dovedli
rozbít křesla v parlamentě. Atletický zjev jeho
nažene vládě strachu. Na tvrdý suk třeba tvrdého
klínu a palice. A tím klínem a palicí je ten
soudruh. Získal dvě ceny v atletice. Jednoho
černocha obra přemohl v mezinárodních zápasech a
ještě ke všemu udělal z něho sociálního
demokrata. Poražený černoch, který ztratil
mistrovství, odbírá dodneška sociálně
demokratické listy.“
Černovlasý redaktor pravil, že zná také jednoho
výborného soudruha, kterého by bylo hříchem
nekandidovat. Sedává s ním v kavárně a je to
sečtělý člověk. Napsal knihu o vychování dětí v
budoucím sociálně demokratickém státě. Navrhuje,
aby na Prvního máje nejlepší žáci sociálně
demokratičtí byli strojeni za andělíčky a
stavěni před redakce sociálně demokratických
listů, kde by se jim za odměny dávaly knížky v
rudé vazbě a červené kravaty. Jest to vzdělaný
soudruh. Hodlá nyní napsat pojednání o rozkazu
jako vychovávacím prostředku sociálně
demokratickém. Jest měkkého srdce a říká, že ani
sociální demokraté nejsou dosud lidmi dokonalými
a že k dokonalosti schází jim jen malý stupínek,
a to mít své vlastní ministry.
Rozdávaly se mandáty. Byl to jenerální štáb,
který se radil, koho udělat poslancem.
Nezapomenuto na osobní přátely a na soudruhy,
kterým byli zavázáni díky za různé služby.
A koho k čertu ještě udělat poslancem? Jednu
chvíli se zdálo, že už nenajde se kandidát, aby
všechny jisté okresy byly obsazeny.
Redaktoři svěsili hlavy, konečně vstal vydavatel
listu. „Soudruzi,“ řekl, „uděláme poslancem
našeho sluhu z redakce Garna. Garn jest dobrá
duše. Nedávno chtěl, aby se mu zvýšil plat a
takhle to bude lepší. Bude mít diety. Jest to
poctivec. Můžeme ho poslat kdykoliv pro uzené
maso a nikdy nás neokrade a přinese přesně dle
přání. Chceš libové, přinese libové, chceš
prorostlé, uposlechne. Piva nám, když ho pošlém,
na cestě neupíjí. Socialismu mnoho sice
nerozumí, ale má dobrou hlavu. Napíšeme mu
kandidátní řeč, on se jí naučí nazpaměť, přidá
něco svého, dají mu hlasy a bude poslancem. Může
před parlamentem a v parlamentě prodávat okovy a
rudé karafiáty. Také může prodávat párky kolegům
soudruhům poslancům: ,Libo páreček s křenem,
soudruzi?‘ Bude se hodit k obchůzkám, naučíme ho
šermovat a když nás někdo z nepřátelského bloku
v parlamentě urazí, pošleme ho, aby ho vyzval na
souboj. Řečnit nebude, bude jen s námi hlasovat.
Též, poněvadž má silný hlas, může pronášet různé
výkřiky protivládní, aby se zdálo, že chceme
stát rozbít na cucky.“
Vydavatel šel k telefonu a telefonoval dolů do
administrace: „Pošlete sem okamžitě Garna!“
Když Garn přišel, seděli vážně všichni a
vydavatel řekl: „Milý Garne, výkonný výbor
strany sociálně demokratické usnesl se
kandidovat tebe za poslance.“
Garn zbledl. „Pane soudruhu,“ pravil, „já jsem
hlupák.“
„To nevadí, to, co víš, to ti docela stačí na
poslance. Dáme ti takový okres, že musíš vyhrát.
Na schůzích voličů můžeš mluvit, co chceš.
Ostatně ti řeč nápisem. Víš, co jest to
kolektivismus?“
„Nevím, pane soudruhu…“
„Nu, jak bych ti to řekl? Zkrátka můžeš na
schůzích říkat, že v našem budoucím sociálně
demokratickém státě bude to tak zařízeno, že
kupříkladu člověk přijde do krámu a řekne: Dejte
mně pět syrečků za čtvrt hodiny práce...“
„A zač šest syrečků?“
Redaktoři se dali do smíchu. „To ti všechno
řeknem. Za pět minut práce sklenice piva a
podobně. Na schůzích můžeš mluvit, co chceš,
jako že se přičiníme, že koňské maso bude
zadarmo...“
„Tahle volební sezóna bude veselá,“ prohodil po
jeho odchodu tlustý redaktor. „Pravím ještě
jednou, že je to báječná škoda, že mně není
třicet. Vycpal bych si ještě břicho polštáři a
dělal bych dojem i na kapitalisty.“
„Pravé muže na pravé místo,“ pravil redaktor
filosof, „za legraci vždy praví mužové stojí.“
„Šest set tisíc nás stojí v organizacích,“ počal
znovu diktovat volební provolání tlustý
redaktor.
Vydavatel kýchl. „Zaplaťpánbůh, že je to
pravda,“ pravil hubený redaktor a všichni po
řadě dali se do smíchu. |
