|
Pan profesor Ctibor se o
politiku vůbec nestaral a nevěděl ani, kolik je
politických stran v Čechách. Programy stran mu
byly úplně cizí. A kdyby se někdo domníval, že
pan profesor někdy o politice přemýšlel, tu by
musil připustit, že stejně každý druhý člověk,
který tluče štěrk na silnici, přemýšlí někdy,
jak se píše chemická značka
monometylparamidometacresolu.
Pan profesor Ctibor měl však ženu, a to,
románově pěkně řečeno, démonickou ženu.
Ženy takové vyskytují se již u Schillera a
házejí rukavičky do jámy, kde se protahují lvi a
kavalíři tam skáčí.
Démonická paní profesorová jednoho dne chytla
pana profesora za kabát a řekla: „Budeš
kandidovat!“
Podíval se na ni svýma klidnýma modrýma očima, a
odstrkuje archy se svým pojednáním o zbytcích
sanskrtu v staré češtině, otázal se prostě: „Co
to je?“
Řekla mu vše. Od osmé hodiny večerní do jedné
hodiny noční mluvila o sociálních demokratech,
mladočeších, staročeších, národních
socialistech, státoprávníkách, o
katolicko-národní straně, o realistech, mluvila
o živnostenské politice, o otázkách sociálních,
hospodářských, národních, mluvila o
ctižádostivosti, o společenském postavení.
Stavěla před duševní jeho obzor nové světy od
osmi do jedné.
Tak vystoupil jako samostatný kandidát. Jako
kandidát proti stranám, které se dohodly i které
se nedohodly a proti stranám, které odmítly
dohodu a které šly beznadějně do boje.
Listy se na něho vrhly s chutí. Byla to od něho
smělost. Vpadl spojeným stranám zákeřně vzad.
Jiný orgán psal, že profesor Ctibor je známý
záletník a že má 165 nemanželských dětí, mezi
nimi slepá a hluchá šesterčata.
Opět v jiném časopise stálo, že je známý
zhovadilec a že po maturitě okradl harmonikáře u
Pelhřimova.
Zájem celého kraje obracel se na profesora
Ctibora. Lidé mu škodolibě říkali: „Co říkáte
článku v Nezávislých listech?“
Odpovídal vážně: „Hlavní vadou u velké části
článku jest, že pisatel, nemaje hlubší známosti
jazyka lepšího staročeského, jakéž lze nabýti
pilným toliko čtením spisů starších a jsa uvyklý
mysliti nepředložené, při všem svém vynasnažení
nemohl uvarovati se germanismů a jiných poklesků
proti správnosti mluvnické...“
Bylo přirozeno, že s velkým napětím byla
očekávána voličská schůze, na které kromě
kandidáta dohodových stran měl vystoupiti též
samostatný kandidát profesor Ctibor.
Sál, v němž se schůze konala, byl nabit a vedle
předsednického stolku bylo vidět u jednoho stolu
sedět profesora Ctibora, který naslouchaje
vývodům hlavního kandidáta pilně činil si
poznámky a když po skončení řeči dozněl sálem
potlesk, vystoupil na tribunu pan profesor
Ctibor za všeobecného očekávání, jak odůvodní
svou kandidaturu a jaký rozvine program
hospodářský, sociální a národní a jaké má
stanovisko proti Vídni, vládě atd. atd.
„Ctění pánové,“ počal klidným hlasem mluvit pan
profesor, „dovoluji si vás upozorniti na některé
body z řeči svého protikandidáta. Můj
protikandidát pravil mezi jiným, abych přiznal
barvu, ke které politické straně patřím. Nemá se
však říkati ,barvu přiznati‘, nýbrž ,barvu
vynášeti a malovati‘, či ,s barvou ven chtíti‘.
Velice často špatně užívá se slova barva ve
spojení větném. V Komenského spisech nalezneme
však pravé perly, jako ,barvami potahovati‘.
Daniel Adam z Veleslavína užívá krásně: ‚Dal
tomu barvičku‘.
Ještě trapněji však než mylná a chybná věta,
abych barvu přiznal, dotkla se mne hrubá
gramatická frazeologická chyba, zdali nemám
bázeň před fiaskem. Má se říci správně ,báti se
čeho‘, tedy ,báti se fiaska‘. Krásný příklad
čteme, ctění přátelé, v Letopisech trojanských:
,Boje se škodnější příhody, křičel na své, aby
se sběhli.‘ Veleslavín pak píše: ,Stínu svého,
každého chřestu se báti,‘ a v příslovích stojí:
,Kdo se prachu bojí, do mlejna se nehodí.‘ A
tedy nikoliv ,Bojím se před fiaskem‘, nýbrž
,Bojím se fiaska‘. Prosím dále, ctěné
shromáždění, o to, aby můj protikandidát ve své
řeči užíval krásně ,aby‘ ve větách podmínkových
místo ,kdyby‘. Bratrská biblí podává o tom
krásný příklad: ‚Ježto, aby jen ruky své
pozdvihl, mohli bychom ochráněni býti.‘
Podotýkám dále, že jest můj protikandidát velice
na omylu, když pravil, že mne jistě rozumné
voličstvo nebude bráti v úvahu. Správně měl říci
,na úvahu‘, jak již píše Veleslavín: ,Bráti na
úvahu, bráti na rozmysl,‘ také pravím, že jsem
nešel, jak řekl můj předřečník, dohodě stran
přes cestu, nýbrž jak jediné jest správné, že
jsem v cestu vešel, nebo dle Komenského: ,V
cestu vstoupil.‘ Chybno je dále, že má
kandidatura cíle nemá, nýbrž správně má zníti,
že cíl mé kandidatury není položen, neboť v
Hájkově Kronice jest psáno: ,Položil jest Pán
Bůh cíl životu mému, kteréhož já pominouti
nemohu.‘ Podotýkám dále, že můj předřečník mohl
též užíti místo věty, že mně toho mého
vystoupení veřejnost nedaruje, zcela správně, že
mne, tedy akusativ, nedaruje veřejnost čím, dle
Cyropaedie Abr. z Günterodu: ,ó, bych tebe
neméně mohl zase darovati, jakž ty mne nyní
daruješ,‘ či dle Štítného: ,Dary, jimiž nás jest
ze své veliké dobroty daroval Bůh.‘ Správné jest
však, že třeba mne nařknouti z nerozumu. Mohl
však pan předřečník užíti též ,naříkati co‘ nebo
,naříkati koho v čem‘, dle knihy práv městských:
,Leč by koho světle v čem chtěl nařknouti.‘
Končím, pánové, své výtky tím, že mne, dle slov
mého protikandidáta, nenutkala k mé kandidatuře
ctižádostivost, nýbrž že měl správně říci
,nutkati v co‘. Dle Haranta z Polžic: ,Nemá ho v
úřady nutkati.‘ A ještě jednu věc musím vám,
pánové, vytknouti a to se týká výkřiku, který
byl adresován na mne ze shromáždění: ‚Jste
velbloud!‘ V Hájkově kronice stojí: ,Velmbloudem
jsi! Nejsem tedy velbloud, nýbrž správně zníti
mělo, že jsem velmbloudem...“
Po těch slovech vzal pan profesor klobouk a
odešel z této schůze, jeho první a poslední, kde
tak krásně rozvinul program své samostatné
kandidatury.
Démonická žena upustila od jeho kandidatury. |
