|
Ačkoliv se o panu Pavlouskovi,
respicientu finanční stráže ve výslužbě, mluvilo
všelijak, přece měl on zdravý rozum jako
kdokoliv jiný v městečku, který nebláznil.
Patřil mezi těch 1260 obyvatelů, jichž rozum byl
tak jasný a čistý jako obecní pokladna, když
zavedli do městečka vodovod.
A přece o něm rozšiřovaly se divné zprávy celé
ty tři roky, kdy dlel zde na penzi. Ty zprávy o
jeho zvláštní činnosti byly tak zvláštní, že
narodit se o několik set let dříve, kdy městečko
mělo ještě právo hrdelní a skutečný „šibeniční
vrch“, byl by upálen, čtvrcen, koňmi roztrhán či
jinak libě usmrcen jako čarodějník spiklý s
nečistými silami á la Belzebub a podobně.
V nynější pokročilé době neříkalo se o něm, že
by byl čarodějem, černokněžníkem, mluvilo se o
něm jako o vynálezci.
A význam toho podstatného jména kryl se úplně s
podstatným jménem blázen.
A přece nebylo žádnou utopií, na čem pracoval
respicient v. v. On nevynalézal ani létací
stroj, ani nepřemýšlel, jak lze spojit matku
Zemi s cizími planetami, ani nepracoval na novém
chemickém objevu, neboť pan Pavloušek dávno již
nevěděl z lučby, že voda má značku H2O, z
astronomie byl přesvědčen jedině o tom, co viděl
a pozoroval od dávných dob, kdy ještě chodil po
pivovarech, že se totiž Země točí a pokud se
týče létacího stroje, považoval to za utopii,
dokládaje, že nejlepším létacím strojem je
člověk. Když spí, zdá se mu, že lítá a jinak v
životě může letět z úřadu, z hospody a podobně.
A přece věc, na které pracoval po celé tři roky,
měla nesmírnou důležitost pro lidstvo všech
zemí, kde pěstuje se tabák a kde lidé ten tabák
kouří.
Pan Pavloušek vynalézal novou dýmku... Měl to
být vynález, kterým by rázem bylo odpomoženo
všem nedostatkům, které mají dýmky.
Pomyslete si, že někdo čte noviny a zapálí si
dýmku. Dobře! Čte zajímavé věci. Kupříkladu, že
nedostaneme jen druhou universitu, ale že
dostaneme najednou tři, že je vydán plukovní
rozkaz, aby se vojínům nespílalo jinak, než v
jejich rodném jazyku a najednou mu dýmka
přestane hořet. Čtenář musí odložit ty zajímavé
zprávy a rozmrzele znovu si zapálit. A nehoří
zas, není nacpáno. Musí nacpat znova a než si
nacpe a zapálí, popel vyklepe, dávno již přejde
mu chuť číst noviny.
A s tím vyklepáváním popele co je mrzutostí,
nejvíc ovšem zkouší ženatí mužové. A co je s
nacpáváním starostí! Tabák se trousí. Napřed
nacpat málo, slabě, pak víc a přitlačit. A což
to zapalování?
A to vše odpadne vynálezem respicienta v. v.
Nová dýmka bude se sama nacpávat, zapalovat a
sama vyklepávat. Ale tohle nemohl nikdo v
městečku uvěřit, když kdysi zavedl na to řeč.
„Nevěříte tomu, pane berní?“
„Nevěřím, pane respiciente!“
„A což Edison, pane berní?“
„Edison je chlapík, pane respiciente.“
„Nu a vidíte, také se mu napřed smáli, pane
berní.“
V jeho bytu u pekaře Krištofa byla věc, která
poutala všeobecnou pozornost posluhovačky. Byla
to skříňka, pokrytá sametem, stojící na zemi.
Mohla to být zvláštní židle, mohlo to být nízké
umývadlo, mohl to být turecký kávový stolek,
perský stoleček na hraní šachu a nebylo to ani
jedno, ani druhé, ani třetí, ani čtvrté, byla to
dýmka pana Pavlouška.
Ta skřínka obsahovala na pravé straně různé
knoflíky, zasazené do dřeva. A uvnitř byl tak
obdivuhodný mechanismus, že někdy sám vynálezce
ztrácel hlavu, když otevřel svrchní část skříňky
a podíval se dovnitř na ty různé přihrádky,
které obsahovaly: nádobku porcelánovou, kam padá
mechanismem tabák z druhé přihrádky, stlačovaný
jakousi cívkou, přihrádku se sirkami, které se
zapálí samočinně mechanismem pérovým a zapálí
tabák v nádobce porcelánové, z které vede ven
skříňkou točitý troubel z kovových šupinek jako
u turecké vodní dýmky „nargilé“. Skříňka byla na
kolečkách. Zařízení velmi důmyslné. Člověk dá si
troubel točitý do úst, přitáhne k pohovce
skříňku, stiskne knoflík první, dýmka se nacpe,
stiskne druhý, dýmka se zapálí a když chce dýmku
vyklepat, stiskne třetí, dýmka se převrátí,
pérové zařízení popel vybere do dolejší schránky
a močka odteče do skleněné nádobky.
Tři roky pracoval na tom pan Pavloušek, jen
ještě něco opravit, maličkost - a byl by
respicient v. v. překvapil celý svět dýmkou,
která se sama vyklepává, nacpává a zapaluje a
přitom je to úhledný kousek nábytku.
Jednoho dne, když pan Pavloušek odpůldne z dálky
prohlížel a díval se na svůj vynález, zaklepáno
bylo na dvéře a do pokoje vstoupil mladý muž,
který se prudce vrhl respicientovi v. v. do
náručí.
„To je překvapení, Pepíčku,“ divil se pan
Pavloušek objímaje ho.
„Už jsem chtěl kolikrát tebe navštívit, strýčku,
až konečně šťastná náhoda mne sem přivedla.
Cestuji nyní o prázdninách a vracím se domů na
Moravu ze Šumavy. Nemám už ani krejcaru a proto
budeš tak laskav, půjčíš mně pětku. Také mám
hlad a žízeň. Jsem rád, že jsem tě našel.“
„To se rozumí, Pepíčku, že ti dám na cestu,
počkej jen chvilku, já dojdu ke Koruně, aby sem
poslali něco k jídlu a nějakou láhev piva.“
Pan respicient vyběhl ven, bruče si: „A jak ten
Pepa vyrostl a jak si hned vypůjčuje...“
Synovec osaměl a prohlížel si byt. Jeho
pozornost upoutal vynález strýčkův, ta podivná
skříňka na kolečkách, pokrytá sametem.
„No, pohodlně se na tom asi nesedí,“ řekl,
sedaje si na strýčkův vynález.
Sotva se posadil, ozval se strašný praskot a
ubohý synovec propadal se do skříňky a nakonec
ležel mezi troskami dříví, porcelánů, drátů,
plechů a kousků sametu, právě když pan
respicient otvíral dveře volaje: „Mají tam...“
Co měli ještě k obědu u Koruny, nedozvěděl se
nešťastný synovec nikdy, zato však rychle
městečkem rozletěla se zpráva, že pan respicient
se zbláznil.
Přišel ke Koruně, objednal vepřovou pečeni a dvě
láhve piva, pravě, že přišel k němu synovec. Pak
za chvíli přiběhl ke Koruně znovu a řekl, že ten
jeho synovec už nepotřebuje ani vepřové pečeně,
ani těch dvou láhví piva. A na otázku proč,
pravil prý hrozným, strašlivým hlasem: „Poněvadž
jsem ho darebáka okamžitě vyhnal z domu...“
A nešťastný synovec vrací se domů bez peněz,
chodí po farách a učitelích, prose za nocleh a
vykládaje při večeři, že má strýčka, který má
takový divný stoleček, který když si člověk naň
sedne, stoleček pod ním praskne a strýček pak
toho člověka hned ale vyhodí ze dveří a za ním
křičí: „Vždyť jsi se posadil, lotře, na mou
dýmku.“
A tak, kudy jde, šíří se podivným způsobem
zpráva o vynálezu pana Pavlouška, respicienta ve
výslužbě, - který má přesto zdravý rozum jako
všech 1260 obyvatelů onoho městečka. |
