|
Zloděj Šejba dal se na noc
zavřít v domě č. 15. Byl specialistou na
vykrádání půd a dneškem hodlal započíti svou
činnost v této bohatší čtvrti. Předtím pracoval
v chudé čtvrti, což mu vyneslo jen dvě zástěry,
tři spodničky a od molů rozkousaný šátek na
hlavu. Soudní cena toho všeho byla by asi šest
měsíců a žid mu dal za všechno to korunu.
Šejba stál opřen ve sklepě o dvéře a naslouchal,
jak domovnice, když stáhla světlo a zavřela dům,
odchází. Byla podle všeho mladá, neboť si
zpívala potichu, jak kráčela ode dveří ke svému
bytu.
Šejba považoval to za dobré znamení. Pak potkal
dnes odpoledne vůz se senem. Nové dobré znamení.
Viděl kominíka a poslal mu hubičku. To přináší
štěstí. Vytáhl z kapsy láhev obyčejného rumu a
napil se. Ten obyčejný rum, to byla ta chudá
čtvrť. Zde bude něco jiného. Dopoledne obhlédl
si nové působiště a shledal, že do prvního patra
je koberec. Podle všeho bydlí zde zámožnější
třída, která bude mít něco na půdě. Řekněme
peřiny, šaty.
Tento sen o štěstí zapil pořádným douškem rumu a
sedl si na schod u sklepa. Byl unaven, neboť
dnes ho ve čtvrti u řeky chytali strážníci.
Jednalo se o ruční vozík bez firmy, který stál
bez dohledu na ulici. Sotva s ním popojel
několik kroků, musil utíkat bez vozíku. Utekl,
zaplaťpánbůh za to, ale je jako rozlámaný. Není
spravedlnosti ve světě. Na venku tě chytá četník
a v městě strážník. Šejba se poznovu napil a
vzdychl si.
V domě panoval klid a tma. Zde u sklepa nebylo
ani teplo, ani chlad, ale Šejba, když uslyšel,
jak jeho vzdech nese se nočním tichem až kamsi
do třetího patra, zatřásl se zimou a na mysl mu
přišlo, jak co bude, až ho chytí. Kdyby ho aspoň
chytli až na zimu. Prodělal již několik zim ve
vězení. V některých trestnicích mají již
zavedeno ústřední topení. Je ti teplo, najíš se
dosyta, jen kořalka ti schází. Kouření už někde
seženeš.
Ve sklepě ozvala se kočka. Šejba měl na jazyku:
„Čiči!“, ale pak si to rozmyslil. Nač se
zbytečně uvádět do nebezpečí.
V domě jistě teď ještě všechno nespí, třebas by
ho slyšela domovnice a byl by konec. Možná že by
mu natloukli.
Naslouchal, jak za dveřmi chodí kočka a mňouká,
jak někde vlezla do uhlí, které hřmotně sype se
z hromady. Mizerná kočka! Udělá hřmot a ještě
budou myslit lidé na ulici, že je zloděj ve
sklepě.
Šejbovi připadlo odporným, že by mohli lidé
myslit, že se chtěl vloupat do sklepa. Sklep
vykrásti, to by dovedl každý, ale vykrást půdu!
Pohnul se nevolí a paklíče mu zachrastily v
kapse. Kočka za dveřmi se lekla, Šejba slyšel,
jak utíká a poráží nějaký těžký předmět. Rána
tím pádem způsobená rozlehla se po domě.
Přikrčil se a poslouchal. Hučelo to po domě a
pomalu zanikalo. V domě se neozval ani hlas.
Upokojil se a napil z láhve. Kdyby ho nešťastnou
náhodou chytli, ať je láhev prázdná. Dopít by mu
ji nenechali. V domě ozval se zvonek.
„Zvoní na domovnici,“ pomyslil si Šejba a zase
se přikrčil, jako by nechtěl ničeho vidět kolem
sebe.
Z bytu domovníkova vycházelo světlo a ozvalo se
klepání trepek a šustění sukně. Domovnice šla
otevřít.
Šejba neodvažoval se dýchat, aby snad na sebe
neupozornil.
Pruh světla lámal se o zábradlí v přízemí a
padal až dolů naproti Šejbovi.
„Slyšel jsem ve sklepě rámus,“ řekl nějaký hlas
na chodbě, „tak mně připadá, jako by tam byli
zloději.“
„To jsou kočky, pane rado,“ odpověděla
domovnice, „každý den dělají hluk ve sklepě. A
což teprve na půdě. Tam štrachají, jako by se
čerti ženili.“
Šejbovi spadl kámen ze srdce. Slyšel, jak
domovnice jde do svého bytu a jak v druhém patře
rachotí klíč ve dveřích. Hluku povstalého užil,
že se protáhl a napil rumu.
Světlo zmizelo a panovala úplná tma. Šejba
uvažoval o své výpravě. Až bude pozdě, odplíží
se na půdu, otevře si ji, sebere, co bude stát
za to, počká tam a ráno, hned po otevření domu,
vyrazí ven. Policejní hlídky v tu dobu málo
procházejí ulicemi. Ostatní už přijde samo
sebou. Za stržené peníze zaplatí byt a stravu,
za kterou dluhuje už týden. Jsou to chudí lidé a
vědí leccos na něho, co by mu mohlo škodit. Na
zimu by jim to odpustil, ale teď chce ještě býti
venku. Je to zvláštní, že když je všechno
zelené, člověk se nedá rád zavříti.
Šejba byl jaksi měkce naladěn a když uslyšel ve
sklepě poznovu kočku mňoukat, neopanoval se a
zvolal tiše: „Čiči!“ klíčovou dírkou ve dveřích.
Kočka běžela ke dveřím a zamňoukala. Šejba
slyšel, jak škrábe a jak si sedá u dveří a
přede. Patrně se sama ve sklepě nudila a nyní
byla ráda, že má společnost, třebas oddělenou
nepřekonatelnou překážkou.
„Což abych se napil na její zdraví,“ myslí si
Šejba a uvádí tu příjemnou myšlenku ve skutek.
Cítí se náhle bezpečnějším a natahuje nohy, což
způsobuje nepatrný hřmot. Aby snad nezapomněl,
zouvá si boty.
Podařilo se mu to beze všeho ruchu. Nadšen
úspěchem loká rum. Hladí láhev láskyplně.
Provázela ho již kolikrát na jeho výpravách. A
když za zisk z nich dával si do ní nalévat rum,
tu mu připadalo, že dělí se s ní o úspěchy. Je
jediným jeho společníkem, se kterým lze si
pohovořit za těch čekání neskonale nudných v
cizích domech, kdy člověk neví, co přinese
nejbližší chvíle.
Drží láhev u úst a pozoruje podle bublání, že
jest v ní již asi jen na čtvrt rumu. Až z ní ani
kapky nevysaje, pak půjde nahoru a zítra ji
naplní zas a řekne: „Hodná jsi byla, dušinko!“
Rum hřeje Šejbu příjemně a unáší ho v myšlenkách
na půdu. Zámožný dům, zámožná půda. Vzpomínal si
na půdy v chudé čtvrti a odplivl na dvéře. Dvě
zástěry, tři spodničky a od molů rozkousaný
šátek na hlavu! Ba, je to bída! Poměry jsou čím
dál tím horší. Ještě přirazí na kořalku a pak
aby se šel člověk oběsit.
Napil se a vracela se mu opět dobrá nálada.
Možná že zde nahoře budou peřiny. Dnes má ještě
peří cenu. Jsou jen dvě věci, při kterých člověk
obratnost svou jen tak zbůhdarma nezahodí.
Telegrafní drát a peřiny. Nemusí se toho co do
množství ukrást mnoho a přece přijdeš před
porotu. Co bys musil ukrást zástěr, spodniček a
od molů vykousaných šátků! A porota bývá lepší,
než senát. Kolikrát byl už před senátem! Přijít
před porotu jest vždy čestnější. Kamarádi aspoň
řeknou: „Je to chlapík, má porotu na krku!“
„Napiji se na zdraví poroty,“ myslí si Šejba a
dopíjí zbytek v láhvi. Teď si ještě chvilku
odpočine a pak půjde nahoru. Pomalinku,
potichounku. Nesmí jít hřmotně. Hezky boty v
ruce a bos. Proč se vlastně na sebe zlobí? Tiše
půjde. Jen ještě chvilku počká a uváží. A proč
by se nepomodlil otčenáš? Pomodlí se a pak
půjde.
Šejba plíží se do prvního patra. Drží v ruce
boty a zastavuje se na každém schodu. Opatrnosti
nikdy nezbývá. Plíží se pomalu jako kočka,
tichounce. Již jest v prvním patře. Hmatá po
zábradlí a nahmatal nějaké dvéře. Aha, zábradlí
jest nalevo. Hmatá a zas nahmátl dvéře. Ozval se
zvonek. Není pochyby, stiskl knoflík.
Nohy mu zdřevěněly a nemůže se hnout z místa. A
dvéře se otvírají a nějaká ruka chápe ho za
límec a vtahuje do bytu. Do příšerné tmy.
Šejba slyší hrozný ženský hlas: „Dýchni na mne!“
Šejba dýchá a hrozná ruka drží ho přitom stále
za límec. „Ty piješ dokonce rum!“ slyší hlas
hrozný a řezavý.
„Ano,“ odpovídá Šejba, „nemám na nic jiného.“
„A to musíš všechno propít a nakonec pak pít jen
rum, ty, předsedo prvního senátu Dorne.“
Ruka strašné žen pohladila ho po tváři.
„Aha,“ myslí si Šejba, „má mne za předsedu
senátu Dorna. Ten mne nedávno soudil.“
„Prosím vás, rozsvěťte,“ prosí Šejba.
„Já že mám rozsvítit, aby služka viděla, jak
chodí domů předseda senátu,“ křičí žena, „vida!
A ty mně vykáš, zlosyne, své vlastní ženě, která
nespí a čeká na tebe od dvanácti hodin. Co to
máš v ruce?“
„Boty, milostpaní,“ jektá Šejba.
Strašná ruka hladí ho poznovu po tváři.
„On mně říká milostpaní, má mne za blázna a
oholit si dal, ničema, svoje dlouhé vousy.“
Šejba cítí ruku pod nosem.
„Brrr. Jako kriminálník je holený, matičko
Kristova, já ho zmlátím. Proto tedy chtěl, abych
rozsvítila. Myslil, ničema, že se leknu, padnu
do mdlob a on se zamkne v pokoji.“
Šejba cítí, jak mu do zad bijí pěsti.
„Hle, předseda senátu a vypadá jako trestanec.
Co to máš na hlavě?“
„Čepici.“
„Můj bože, tak se opije, až nechá někde cylindr
a koupí si čepici. Možná že ji někomu vzal.“
„Vzal jsem,“ dí Šejba kajícně.
Nová rána přes ucho a žena křičí, vystrkujíc
Šejbu ze dveří. „Do rána zůstaneš na chodbě. Ať
celý dům vidí, co to je za ničemu, předseda
senátu Dorn.“ Strčí do něho, až upadne a narazí
si nos a zamkne za ním.
„Zaplaťpánbůh,“ myslí si Šejba, stoupaje nahoru
po schodech, „dopadlo to dobře. Jen boty si tam
nechala.“ Zdá se mu, že jeho bosé nohy nějak
trochu svítí mu na cestu.
Plíží se tiše do druhého patra. Zaplaťpánbůh, už
je beze šramotu u prvních dveří ve druhém patře,
když tu najednou chopí ho nějaká ruka za límec a
vtáhne do těch prvních dveří.
Šejba je ve tmě ještě příšernější než v prvním
patře a beze všeho úvodu dostane pohlavek a
slyší ženský hlas: „Polib mně ruku!“
Líbá ruku a hlas se dále táže: „Kde máš boty?“
Šejba mlčí. Cítí, jak ta teplá ruka, kterou před
chvílí políbil, sahá mu na jeho bosé nohy. Cítí
takovou ránu na zádech, až se mu zajiskří v
očích, a slyší:
„Tak tedy, vyšetřující soudce doktor Peláš
nestydí se přijít bos a opilý ke své ženě domů.
Kde máš, lotře, punčochy?“
Šejba mlčí a přemýšlí. Vyšetřující soudce doktor
Peláš vedl s ním posledně vyšetřování.
„Kde máš, lotře, punčochy?“ slyší poznovu
otázku.
„Nikdy jsem jich nenosil,“ odpovídá.
„Ha, měníš hlas, lotře a nevíš, co mluvíš.“
Třese s ním a Šejbovi padají paklíče z kapsy.
„Co je to?“
„Klíče od půdy,“ odpovídá Šejba zničeně.
Sotva to dořekne, je vyhozen na chodbu, paklíče
letí za ním a slyší: „Zpil se pod obraz boží!“
Chce je zvednout, ale někdo mu drží ruce, strká
do něho a křičí: „Ne, to je hrozné, on tady
pobouří celý dům, opije se a leze do vedlejších
dveří. Co si paní doktorová o tobě pomyslí?“ A
nějaká ženská ruka táhne ho naproti do dveří,
vleče do předsíně a odtud do pokoje, kde smýkne
s ním na pohovku, zamyká vedle v místnosti za
sebou dvéře a volá: „Fuj, tak tě vidět pan
ředitel. To by si pomyslil, že má pěkného
pokladníka. Budeš spát dnes na divanu.“
Za čtvrt hodiny otevřel si zloděj Šejba dvéře a
jako by mu hlava hořela, utíkal z nešťastného
domu a dodnes neví, zdali se mu to všechno
zdálo, nebo zdali to byla skutečná událost.
Noviny také nečte, aby se dověděl, ve kterém
čísle našli jeho boty, paklíče a prázdnou láhev
od rumu. |
