I
Nočním tichem ozývalo se budovou
policejního komisařství příšerné vytí psa, který
náležel starému brusiči Horákovi a seděl u
malého vozíku, zatím co jeho pán, zabalený do
houně, ležel na pryčně ve společnosti několika
jiných, které policie, stejně jako jeho, dnes
zatkla.
,,To je můj pes Nero,“ vypravoval Horák, ,,je
mu, chudákovi, smutno.“
„Pročpak tě zatkli?“ ptal se někdo.
„Žebral jsem,“ odpověděl Horák, „měl jsem hlad,
pes také. Postavil jsem se na ulici a žebral.“
„Byl jsi už někdy pro žebrotu trestán?“ ptal se
znovu někdo.
„Byl, brachu, a pro krádež také. Chléb jsem vzal
z hladu a dostal za to 14 dní. A věřte, lidi, od
té doby jako když to na mne padne. Tu šest dní,
pět, týden, zkrátka dnes vyjdu a pozítří znovu
sedím. A někdo říká: pracujte. To se lehce říká.
Táta byl brusič, a matka ... Jak říkám, je to v
krvi. Jako mladík někdy jsem přemýšlel. Proč se
touláš? Lidé se ti vyhýbají, řeknou: brusič,
darebák; práce se štítí. Přemítal jsem o tom, a
konec konců byl, že znovu jsem s tatíkem chodil
po světě. A nyní? Dnes vyjdu a dají mně najíst,
psu dají také, a zítra nějak se protluču a
pozítří bude také nějak.“
Horák se zamlčel. Pes vyl stále táhle a smutně.
„Ta bestie nám nedá spát,“ zabručel hněvivý hlas
na pryčně.
Starý Horák vzdychl a špinavým rukávem utřel si
slzu, která náhle mu vytryskla. „Nadávají mému
psu! A kdyby věděli,“ myslil si, ,,to dobré,
věrné zvíře, jak má mne rádo. Kdyby nás tak
viděli, jak za vsí dělím se se starým Nerou.
Jedno sousto já, jedno on. A Nero upírá na mne
důvěrně velké oči. Snáší se mnou hlad, zimu.“
„Jest to dobrý pes,“ řekl hlasitě třesoucím
hlasem, „má mne rád.“
„Neměl by nás budit,“ již mírnějším hlasem řekl
muž na pryčně.
„Což mu někdo může zakázat,“ pravil Horák,
„vyje, je mu smutno.“
Nikdo již nepromluvil slova. Usínali na
skřípajících prknech, jen Horák nespal.
Naslouchal vytí psa, bylo mu smutno, ale v jeho
hrubé, nevzdělané duši probouzela se při tom
neurčitá radost, že přece jest někdo, kdo na
něho vzpomíná ...
A když později usnul, plynulo mu ze rtů: „Nero,
Nero ...“ II
O číslo dále v menší zamřížované
jizbě naslouchala mladá žena vytí psa a plakala.
,,U, hú, ú, hú.“ Připadalo jí to jako výsměch.
A zase: „U, hú, ú, hú.“ Zdálo sejí, že tam za
těmi zamřížovanými okny někdo se jí směje, že se
směje jejímu pláči, právě tak, jako se jí smály
ostatní ženy, s kterými byla zavřena po šest
měsíců ve vězení soudu.
Od soudu ji dopravili na policejní komisařství a
zítra půjde postrkem do rodné vsi mezi
křivoklátskými lesy.
Ta hanba! Vida, zlodějku, budou říkat. Mladá
žena přimhouřila oči. Viděla velký závod se
střižným zbožím, kde byla zaměstnána, viděla se
v duchu, jak vynáší ze skladiště kusy látek, jak
je zastavuje a peníze dává svému Stáňovi, aby
Stána, než najde zaměstnání, mohl být dobře živ.
Je to z mých úspor, lhala mu a kradla. Kradla,
že ho měla ráda, že nechtěla, aby Stána trpěl
nouzi ... Její Stána, který potom, když vyšlo
vše najevo, první jí řekl: „Zlodějko!“
„Pořád neplačte,“ ozval se hlas na železné
posteli, „myslíte, že pořád něco vypláčete,
kradla jste zrovna tak jako já.“
„Milá paní,“ vzlykala mladá žena, „kdybyste
věděla, jak jsem ho měla ráda ...“
„Ráda, no,“ zazněl hlas staré ženy, mírný a
smutný, „měla jsem také ráda. A opustil mne,
udělal ze mne poběhlici. Dobrou noc!“
Pes dole na dvoře nepřestával výt.
III
V tu dobu probudil se vedle v
jizbě mladý muž. Delší chvíli to trvalo, nežli
se upamatoval, kde se nachází. „Ach, vím, kde
jsem,“ řekl si po chvíli. „Jsem zde pro rušení
úředního výkonu a urážku stráže.“
Jeho případ zběhl se takto: Šel dnes po
promenádě, když viděl strážníka, zatýkajícího
starou žebračku.
„Proč ji zatýkáte, že žebrá? Co má, chuděra,
dělat,“ řekl. „Považuji to od vás za hloupost,
vy, tak silný člověk, používáte ...“
„Ve jménu zákona, půjdete také se mnou.“
Mladý muž poslouchal psí vytí. „Hú, ú, huhú.“
Usmál se. „Také protestuje,“ myslil si, „jenže
mu nerozumí.“
„Připadá mně to jako občanská svoboda,“ řekl si
s úsměvem a lehl si na pryčnu.
Policejní budovou ozývalo se stále táhlé vytí
... IV
Stará žebrácká Šimková, které se
mladý muž zastal, probuzena ze spánku vytím,
usedla na pryčnu a vzdychala. Vzpomínala na
svého malého vnoučka Jozífka, který dnes spí na
slámě v opuštěné cihelně za Šárkou sám. Má,
chudák, hlad a babičku mu zavřeli.
„Jozífku, Jozífku,“ plakala Šimková, „nyní jsi
malý, ale až budeš větší, co bude s tebou, co se
s tebou stane. Tatínka neznáš, matka, kdo ví,
kde ta se světem toulá.“
Vytí psa způsobilo v její duši náhle smutek.
Bylo jí tak smutně a celý zoufalý zápas o
živobytí, na který dosud se neodvážila myslet,
postavil se ostře před jejím zrakem a psí vytí
zdálo sejí, že se náhle změnilo v křik: „Chleba,
chleba!“ V
Toto psí vytí působilo příšerným
dojmem na žebráka Mlánka, který na druhé straně
dvoru byl zavřen sám v cele.
Celý Mlánkův zničený život, plný útrap, ukončilo
toto strašné, smutné vytí.
Působilo na Mlánkovu mysl tak, že Mlánek odepjal
řemen, uvázal na mříže, udělal oko, vystoupil na
špičky, vsunul hlavu do oka a ...
VI
Druhého dne v policejním raportu
stálo: „V separaci číslo 6 spáchal častěji
trestaný žebrák Mlánek sebevraždu. Oběsil se na
řemenu. Přivolaný policejní lékař mohl
konstatovat jen smrt.“ |
