|
Nedlouho před cestou mocnáře po
zemích okupovaných byl vyslán z oddělení
politické policie při zemské vládě bosenské
úředník Vojovič, aby vypátral smýšlení
opozičního starosty v Šibaku na trati Bosenský
Brod Mostar.
Vojovič oblékl si selský kroj a vyptav se, kam
chodí starosta Božetič na víno, odebral se tam.
Usedl naproti Božetičovi a když vypil půl litru
vína, dal se do hovoru, požádav starostu o
trochu tabáku.
„Říká se, že císař Franz Josef pojede do
Hercegoviny,“ pravil pomalu.
„Ano,“ odpověděl starosta Božetič, „říkal o tom
bej Ismailič, když jsme spolu pili kávu u
Govariva, Turka. Bůh mu dej zdraví,“ řekl
Vojovič.
„Bůh ho zachovej,“ pravil Božetič, „jest prý už
šedivý, náš car.“
„Nu zešedivěl. Měli jsme před válkou,“ hovořil
Vojovič, „víš, máme bratry v Srbsku...“
„Ech, to se mýlíš, já žádné bratry v Srbsku
nemám, v Srbsku má bratry Jovanovič, sedlář ze
Šibaku. Jeden jest v Kragujevaci také sedlářem a
druhý v Bělehradě dělá cukroví.“
Vojovič zahryzl se do rtů. „Ne, já myslel rodné
bratry, téže řeči...“
Božetič máchl rukou: „Nemám, ještě jednou ti
povídám, v celém Srbském království žádných
bratrů. Mám tam jen bratrance od mé nevlastní
tety. Sávu Miletiče, ten hoch šilhá na jedno oko
a v Bělehradě slouží v hotelu u jednoho Švába.“
Vojovič na chvíli umlkl. „Ale, prý říkají, že my
u nás v Hercegovině i Bosně jedno tělo a duše,
jedna řeč se Srbjáky.“
„Jakápak jedna řeč,“ odpovídá Božetič. „Srbjáci
neříkají čo, ča, ale šta nebo što a pak mají dž
místo d. Ty jsi hlupák. Našimi bratry jsou
Švábi. Vystavěli nám železnice, zavedli sem
kozy.“
Vojovič nevzdával se naděje. „Ale daně nám také
zavedli.“
„Jaképak daně, hlupče? Ty rád zaplatím, jen když
jsem pod pořádnou vládou,“ mluvil Božetič, „i
když mně nezbude nic, podívám se na své ruce a
pomyslím si, že bůh mně popřeje přec jen tolik
síly, abych vydělal si na daně. A kdybych měl
umřít hlady, umřu rád, jen když budu mít
zaplaceny daně. Kdo daně neplatí, je ničema.“
Vojovič si vzdychl. „Říká se, že vláda utiskuje
lid.“
„O tom nic nevím a nemůže to být pravda. Švábi
jsou naši bratři a ti nás neutiskují. Vystavěli
nám i švábské školy, abychom po švábsku modlili
se za ně. A když ty pěkně sedíš v takové škole,
to je utiskování? Kdo ti, hlupče, řekl, že vláda
utiskuje lid?“
Vojovič rozpačitě odkašlal. „Oni ti odvádějí
syny na vojnu,“ řekl se slabou nadějí, že
Božetič přece něco řekne.
„Je vidět, že jsi hlupák,“ pravil starosta
Božetič, „jakpak mně mohou odvést syny na vojnu,
když mám jen dceru, která je provdána v Mostaru.
A ta také nemá syny, pitomče!“
Druhého dne vrátil se zarmouceně úředník Vojovič
do Sarajeva a hlásil výsledek své cesty: „Nemá
žádné bratry v Srbsku starosta Božetič, jenom
Jovanovič, sedlář ze Šibaku, má v Srbsku bratry.
Jeden je sedlářem v Kragujevaci a druhý v
Bělehradě... A mluvil stále jen, jak je rád, že
je pod pořádnou vládou.“
„Řekl vám jistě pod pořádnou vládou,“ otázal se
vrchní komisař.
„Ano, Excelence,“ odpověděl Vojovič, „řekl
doslova: „Jsem rád, že jsem pod pořádnou
vládou!“
„Pak si z vás ale dělal blázna,“ pravil vrchní
vládní komisař...
A úředník této vlády Vojovič byl v nelibosti
propuštěn od podávání referencí. |
