|
*Jak nás pan Hašek ujistil,
zpracována byla tato črta podle vzácných
rukopisů, jež chová ve knihovně své
Lao-ming-tse, přítele našeho dopisovatele.
Podivnou shodou okolností událo se cosi
podobného panu učiteli Ž. před časem zde u nás.
Považovali jsme tedy za svou povinnost, abychom
předešli jakémukoli ztotožňování, uvésti výše
citovanou poznámku.
Zachovávali stále květnatou mluvu svých otců,
ačkoliv celá Čína v té době již byla moderní.
Tuto mluvu květnatou zachovával též učený
profesor vývozní akademie v Šanghaji Josef
Pak-Fong. Byl to učenec prvého řádu, toužící po
té cti, nejvyšší v říši slunce, státi se členem
učené akademie v Pekingu, která sbírala staré
hrnce.
Za tím účelem stal se profesor Pak-Fong
státoprávním radikálním archeologem. Možno o něm
říct, že prolezl v Šanghaji všechny kouty od
předměstí Lao-tse až na horu Kao a dál pátravými
zraky vnikal do kraje, sbíraje zuby starých
králů domácí dynastie. Měl jich doma slušnou
sbírku, jako zub moudrosti krále Mih-Ce-tga
Čtvrtého, stoličku královny Pubu-I-Zao, řezací
zub jednoho královského pohrobka z dynastie Va a
podobně. Všechny tyto vzácné skvosty nebyly však
ničím proti jeho myšlénce, které obětoval
veškerý svůj rozum, své snažení a fosforečnou
hmotu svého mozku. Byla to myšlénka tak
velkolepá, že i jen dobrá vůle ji provést
stačila by pojistit slávu jeho jména až i třeba
mezi Chunguzy a dokonce i mezi Tatary, Kalmuky a
jinými národy čeledi uralsko-altajské,
příbuznými s jeho lidem nečlánkovanými výkřiky,
jako jsou: „Řežte je, mažte je!“
Nutno ovšem předeslat zmínku o tom, co přivedlo
profesora Pak-Fonga k jeho velkolepé myšlénce.
Byla to historická pověst. Jak známo, i nejlepší
králové pijí. Podobně pil i první král z
dynastie Mih-Ce. Dle pověsti, udržované
houževnatě mezi lidem pil hrozně. Dále pověst
vykládá o smrtelné posteli tohoto krále.
„Hle,“ pravil na smrtelné posteli tento
královský kořalka svým rádcům a deputaci
plačícího národa, „slunce zapadá rychlostí
tajfunu, můj život prchá jako žížala, když velké
slunce posílá své paprsky přímo na její zadeček.
Prosím vás v poslední této posvátné chvíli: Až
umřu, dejte pověsit mé tělesné lékaře, vězňům
dejte napít se saki, kořalky z rýže, aby věděli,
že bůh se nad nimi smiloval. A pohár, z kterého
jsem píval, odneste do roviny a zakopejte u řeky
La, neboť tato řeka šumívala tak krásně, když
jsem se opíjel na jejích březích, kde kvetl
lotos a koupaly se nahé Tatarky...“
Řekl ještě několik poetických vět, které mu
šeptali do ucha nejlepší básníci všech 29
provincií říše a duše jeho odebrala se k jezerům
Mge, aby tam hovořila se svým tatíčkem o
nedostatku přirozeného hnojiva pro rýžová pole,
kteréžto téma luštívají svatí u jezer Mge před
obědem.
Profesor Pak-Fong umínil si tedy, že onen
zakopaný pohár vypátrá a vykope.
Procházíval zadumaně krajinou u řeky La, šťoural
holí do každé podezřelé jámy. Ani jednu kupku
písku nenechal na pokoji. Podobal se
foxteriérům, hledajícím krysy. A mrzutě vracíval
se do Šanghaje, přísně zkoušel své žáky,
mluvíval ze spaní o svých výpravách za zakopaným
pohárem prvého krále z dynastie Mih-Ce, třikrát
se věšel a byl pokaždé statečným školníkem
odříznut. Život zdál se mu ničemností, když
nelze najít onen historický pohár. A navrácen
zase vědě a šanghajské městské radě znovu
neúnavně procházel podél řeky La, díval se sem,
díval se tam, odhrabával písek, prohlížel
hromady trusu, vyptával se venkovanů, zdali neví
nic o poháru či zda snad jejich dědové něco
nevyprávěli nebo dědové jejich dědů, kde byl
zakopán.
U řeky La lomíval rukama ve stínu tamaryšků,
zatímco mlýny klepaly a túje voněla. Napsal si
také zoufalou báseň pod názvem „Nic“.
Kvést broskve vidím pokolikáté, a pořád nic.
Již snědena jsou tamaryšková povidla pokolikáté,
a pořád nic.
A včely med už urobily za tu řadu let v úlech na
sta liber,
a pořád nic. Všechna jeho
zoufalost obrážela se přesně a vystižně v této
duchaplné básni. Francouzi tomu „nic“ říkají
merde“.
On také toho slova užíval jako odpovědi, když se
ho tázali, co našel. „Ale našel jsem...“
Bylo to skutečně trapné. Věděl, že podaří-li se
mu onen historický pohár najít, stane se
světovým mužem, členem akademie v Pekině.
Zároveň tím povznese městskou radu v Šanghaji v
očích celého vzdělaného světa.
Na druhé straně objevovala se mu před očima jeho
beznadějnost v pátrání v době, kdy sám
šanghajský starosta klepával mu na rameno a
říkal: „Milý a velevážený příteli Pak-Fongu. Vy
jste muž, který jednou něco najde. Ventilujte
pilně historii!“
Konečně jednoho dne profesor Pak-Fong, jsa jako
obyčejně ve stavu úplné beznadějnosti, přišel ku
mlýnu pod městem a ku svému úžasu zpozoroval, že
ze smetiště u mlýna cosi vyčuhuje. Vrhl se na
ten předmět a omdlel radostí. Nebylo pochyby.
Nalezl, co hledal. Byla to nádoba kulatá.
Div nezešílel radostí. Vroucně líbal drahou
památku, jak činí všichni archeologové,
najdou-li nějaké střepy. A tato památka objevená
tak nahodile byla dokonce celá.
Když se vzpamatoval tou měrou, že byl schopen
uvažovat, podrobil ji pátrání. Byla z kovu a
rezavá, zhotovena dosti uměle s pověstným uchem
starých nádob. Dosti objemná, aby první král z
domácí dynastie Mih-Ce mohl se jejím obsahem
opít.
V duchu zřel profesor Pak-Fong tu dalekou
minulost, kdy lidé pili z těchto vzácných nádob.
Staletí ležela mezi tou nádobou a nynějším
světem. Historická rez mluvila významně. Samo
sebou se rozumí, že si umínil, že napíše o tom
velké pojednání. Hladil svůj vzácný nález cestou
do mlýna a zdálo se mu, že mluví se starými
předky. Staletí dívala se z nádoby na něho.
Vpadl rozčilen radostí do mlýna a objal ulekanou
mlynářku. „Vzácná ženo,“ řekl, „požehnaný budiž
váš dům. Nechť děti vaše žijí šťastně. Na vašem
pozemku nalezen jest tento vzácný předmět. Sláva
z něho padá i na váš rod. Potkalo vás štěstí, o
jakém jste nesnila. Víte, šlechetná ženo, co
znamená tato nádoba? Polibte ten předmět, vzácná
paní...“
„Vy nestydo,“ vykřikla mlynářka, sličná
Iwe-Hong, „můj nejmladší kluk sedával na této
nádobě, stávala pod postelí, dostala jsem ji do
výbavy. Když jsme koupili skleněnou, tu jsme
vyhodili ji na smetí a teď chcete, abych ji
líbala, nestydatý chlape...“
Ráno druhého dne našli ve křoví kolemjdoucí
venkované profesora Pak-Fonga sedícího strnule
na oné vzácné nádobě. Dodal si totiž až k ránu
odvahy, aby se na prokleté nádobě vymstil...
Byl to přechod z největší blaženosti a naděje na
noční nádobu. |
