|
Správa trestnice odepřela trestníkovi Šejbovi
knedlík, který dostával jako zvláštní odměnu za
to, že ministroval.
Bylo třeba šetřit a takový knedlík přišel na
čtyři haléře. Stokrát ministroval za rok, to
znamená sto knedlíků čili čtyři koruny. A ty
čtyři koruny správa trestnice ušetří. Správce
trestnice zamnul si ruce.
Jak bude ten Šejba vyvalovat oči, až se dozví po
mši, že sloužil pánubohu zadarmo.
Správce navlékl si uniformu a šel do kaple, kde
již stáli trestníci. Někteří cestou našli po
chodbách oharky doutníků, žvýkali je s rozkoší,
radujíce se, že nešli do kostela nadarmo. Jeden
trestanec, mající doživotní žalář, pozoroval
slunce, jehož paprsky pronikaly okny vězeňské
kaple.
Chodí sem již patnáct let a když slunce nesvítí,
tu vestoje klímá. Jinak paprsky mají na něho
přitažlivou sílu. Dívá se do nich po celé
kázání, po celou mši, neslyší, co se děje,
mechanicky kleká, křižuje se a jen na ty paprsky
hledí. Ony přicházejí zvenku, to byla ta síla v
nich, která ho k nim přitahovala.
Jiní trestanci hleděli do stropu na namalovaného
anděla strážce. Během času anděl vybledl a místy
se zašpinil. Tím se stalo, že vyhlížel jako
vousatý vrchní dozorce z truhlářské dílny. Jednu
ruku, tlustou jako nohu, natahoval ten
nepodařený anděl směrem k prvním řadám, kde
stáli mladiství trestanci.
Většina z nich tvářila se poťouchle, poněvadž
jejich dozorci po straně vykukovala z kabátu
láhev s rumem. Měl noční službu a byl v
povznesené náladě. Všichni očekávali najisto, že
bude falešně zpívat: „Bože, před tvou
velebností...“
Poblíže nich stál kuchař, šedivý trestník. Je
zde šestý rok a potěšeně ztloustl. Dozorce,
který má dohled v kuchyni, je také tlustý, ale
kuchař ho jistě do svých deseti let předhoní.
Dozorce z kuchyně stojí vedle trestance kuchaře
a oba zívají. Už aby začalo kázání a už aby byl
konec mše.
Ten pobyt v kapli je nejtrapnější doba z celého
týdne. Člověk každou chvíli kleká a pak je to
trapné, když se musí takové břicho zvedat.
Ze zástupu starších trestanců ozval se vzlykot.
Všichni se otočili. Že to zas dělá starý Kutina,
že pláče? Okradl poštovní erár o dvacet tisíc a
nyní naříká, že ho hryže svědomí a že je mu líto
ministra obchodu.
Baví je to, ale tváří se vážně, aby nevyzradili,
že Kutina hraje komedii.
Ať je nějaká švanda při kázání, jako předešle,
kdy vězeňský kaplan ukazoval rukou na Kutinu
zahřímal: „Z toho si vezměte příklad. Ten lituje
svých činů. Ten ví, že Bůh peče oplátky a že
oplatí hříšníkům, kteří se nekají. Ale on pláče,
on ví, že jedině vroucí lítost otvírá brány
nebes. A Bůh je milosrdný.“
Na přímluvu kaplana dostal pak Kutina nemocniční
stravu. Odvděčuje se novým vzlykotem, poněvadž
čeká, že už začne kázání.
Správce se dívá na hodinky. Kaplan se dnes
opozdil o deset minut a přece mu včera říkal při
kartách: Ne ať začnete pozdě s kázáním, víte
dobře, že v deset hodin musím být ve vinárně.
Ale řekne mu to, jak drží slovo. Ve vězení má
jít všechno jako na drátku, i služby boží.
Konečně vystoupil na kazatelnu kaplan, maje
přichystáno stručné, ale jadrné kázání. Byl
mrzutý, poněvadž taková kázání musila být na
jedno kopyto a správcova manželka si pomyslí, že
on ničemu nerozumí a to by ho velmi mrzelo.
A potom se na něho dívá spousta oholených tváří
a ostříhaných hlav do jedné linie, což mu
připadalo odporným.
Měli by mu zvýšit plat. Dostává tři zlaté za
kázání a deset korun za mši. Že nemá jeho kázání
velkého účinku na morální nápravu trestanců? Co
by chtěli za tři zlaté. Řekněme, že je tři sta
trestanců, dostává tedy za nápravu každého
trestance krejcar. Pravda, že málo?
Tedy ve jménu Boha Otce, i Syna, i Ducha
svatého...
Mluvil o lotrech po levici a pravici páně.
Dismas a Kosmas. Najednou se spletl a začal
znova. Tedy Kosmas a Dismas. „Ještě dnes budeš
se mnou v ráji.“
A pan správce vytahuje hodinky. Aha, má být v
deset hodin ve vinárně. Ale co na tom, včera ho
správec obehrál o zlatku v kartách, ať tedy sedí
dál. Mluvil dál o lotrech, pozoruje nervózní
pohyby správcovy. „Vězte tedy, ó hříšní, že ráj
není bez opravdové lítosti otevřen.“ Jak se pan
správce tváří. Takhle počkáš si na taliány a
čtvrtku vína do půl jedenácté. Hrome, pravda.
Dnes přijdou taliány. To raději to dříve
ukončit.
„Hříšný člověk, jako ten lotr, kaje se a je mu
odpuštěno. Ještě dnes budeš se mnou v ráji. Ta
slova platí i pro vás. Myslete o nich a
pomodleme se za dobrý úmysl. Ve jménu Boha Otce,
i Syna, i Ducha svatého. Otčenáš...“
Správce se radostně usmívá. Přece přijde do
vinárny, než zbyde po taliánech jen prázdný
kotlík. Jen aby mši také rychle odsloužil. Snad
bude mít svědomí.
U sakristie ozval se zvonek.
Správce vrhl radostný pohled na Šejbu, který
právě kráčí s mešní knihou k oltáři, následován
kaplanem. Kdyby jen ten Šejba rychleji dělal.
Ale Šejba ministruje s plnou vroucností, aby byl
hodným toho knedlíku. Přemýšlí, jak bude mít
vlastně dva knedlíky.
Říká zbožně „Konfiteor“. Celé dva knedlíky. Ono
to voní, když takový knedlík se rozkrojí. A ta
cibulka se sádlem.
Šejba je velký jedlík a svědomitý ministrant.
Říká nyní „Kyrie eleison“ a „Christe eleison“.
Třikrát Kyrie, třikrát Christe a opět třikrát
Kyrie. Vyzývá o smilování pomalu a vroucně. Čím
delší doba v kapli, tím kratší doba potom do
oběda. Zde v kapli dělá pána a tam trestance.
Odpovídá proto pomalu, aby prodloužil mši a
zkrátil si dobu k obědu. Neboť on se tolik těší
na ten přídavek.
„Et - cum - spiritu - tuo!“ Řekl to vroucně a
pomalu. Zas mu jistě kuchař vybere největší
knedlík. Správce zakoulel zuřivě očima. Jindy už
jsou přece trochu dál a dnes jsou teprve u
epištoly.
„Deo gratias,“ odpověděl Šejba slavnostně po
přečtení epištoly. Bůh je svědek, jak se dnes
těší na tu mastnotu s cibulkou, ve které plave
knedlík.
Správce vzadu zívl. Počkej, lumpe Šejbo, ty
příště nebudeš tak pomalu odpovídat při
ministrování, až se přesvědčíš, že nedostaneš
druhý knedlík, jako kdyby ten chlap nemohl říci
„Deo gratias“ najednou jako „dgras“, ale on to
protahuje na míle. „De-ó-grá-ti-as... A kaplan
musí pořád takhle držet ruce, než Šejba to ze
sebe vypraví. Ten chlap se bije do prsou tak
pomalu, že člověk div nevyskočí z kůže.
Konečně, že je „Agnus dei“ a že se zvoní. Člověk
tak jako tak umírá strachem, že taliány budou
pryč. Šejbo! Zasloužíš temnou komůrku za to, že
říkáš „Amen“ tak pomalu. Ty jsi taková brzda
bídná. Už dávno mohlo se říci: „Ite missa est.“
Jak pomalu naléval vodu na mytí. To mělo v
důsledcích zpoždění přinejmenším tříminutové a
což to ostatní...
Správce zaklel potichu a byl roztrpčen do
krajnosti. Uhodil se při přijímání tak silně do
prsou, až to zadunělo. Jak se Šejba pomalu
šourá.
Šejbovo oko plálo zatím zanícením a on přenášel
mešní knihu na levou stranu oltářní krokem tak
pomalým, že správce pozbyl úplně naděje, že
uvidí taliány.
Zato ale Šejba těšil se čím dál tím více na
oběd. Poplave v mastnotě. A cibulka bude na něm,
ta hnědá a vonící. Byl-li knedlík pro něho
nebem, byla cibulka hvězdami na nebi.
„Íiiíte miiííssa ést,“ Šejba odpověď prodloužil
ještě víc. „Deoóó gráatiaááásss,“ zasyčel.
Rozkrojí lžící knedlík, posolí, rozmíchá v
mastnotě.
Pak dostali trestanci požehnání a čtlo se
„poslední evangelium“.
„Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bůh
byl slovo.“
Správce si zoufal, že svatý Jan udělal ten
počátek evangelia tak dlouhý.
„Pak ještě otčenáš a Zdrávas, Maria,“ myslí si
správce, „a pak dám si zavolat Šejbu.“
Konečně se dočkal posledního „amen“. Vyšel na
chodbu a čekal, až Šejba půjde ze sakristie ku
své cele.
„Šejbo,“ řekl. „Správa věznice usnesla se, že
nebude dávat za ministrování přilepšenou
knedlík. Kdo chce sloužit bohu, slouží mu
zadarmo a ne za knedlík. Rozumíte!“
Tak se stalo, že Šejba stávkoval. Byl to velký
duševní boj, nežli se odhodlal k tomuto kroku.
Na jedné straně stály služby boží a na druhé
knedlík. Měl volit mezi duševní potravou, mezi
mystickým chlebem a mezi hmatatelným a
poživatelným předmětem. Volil poslední, po
velkém rozjímání a hádce s ostatními trestníky v
jeho cele číslo 18. Těch pět spoluvězňů bylo pro
rychlé rozuzlení tohoto sporu. Říci prostě:
Dobrá! Když ne knedlík, tak ne ministrant.
Ale Šejba měl strach, že pohněvá pánaboha. To
seděl té nešťastné neděle po obědě na lavici u
stolu. Byl nasycen, ne sice jako jiné neděle,
ale hladu neměl.
„Pánbůh by se hněval,“ opakoval neustále.
A zahloubal se do slabikování nějaké knihy
náboženského obsahu, ze kterých jedině se
skládala zábavná část knihovny trestnice.
„Tak, braši, tak je to,“ řekl, odkládaje knihu,
„pěkné vypsání, jak ten sedlák hromoval a
sakroval, když oral na Velký pátek. Najednou
blesk zčistajasna a zabije sedlákovi oba voly.“
Tato pitomost rozesmála ostatní, což pobouřilo
Šejbu. „My dole, pánbůh nahoře, rozumíte,“
rozhorloval se, „a já už jsem takový, že bych
pánubohu sloužil třebas jen za porci polévky,
ani knedlík by mně nemusili dát. A když
nedostanu nic, také budu spokojen a řeknu:
Pánbůh dal, pánbůh vzal, budiž jméno Páně
pochváleno.“
K večeru dostal hlad. Obyčejně nechával si v
neděli k večeři, maje dva knedlíky, půl masa,
dnes ale, maje jen jeden, snědl maso a nenechal
si nic.
Dal se do uvažování, že by mu měli dát aspoň
polévku. Byla to očividně tak hříšná myšlenka,
že chodil po cele a modlil se otčenáš.
Zdálo se, že modlitba měla ještě větší vliv na
jeho vytrávení, než hříšná myšlenka na porci
polévky. Čím více a vroucněji se modlil, tím
větší dostával hlad. Ať dělal co dělal, zbožnost
podléhala hladu. Byla menší než knedlík, mizela
čím dál tím víc a namísto ní opanoval pole ten
velký a chutný s cibulkou.
Tři roky žil zde v trestnici každou neděli v
hojnosti a ty dva roky ještě má sloužit pánubohu
zadarmo? Proč ho bůh takovou metlou navštěvuje?
Snad ještě pro tu loupež? Což není dost,
uloupí-li člověk těch pár krejcarů, že sedí pět
let?
A jak si dal ještě dnes na ministrování záležet.
Jak říkal hezky: „Kyrie eleison“, „et cum
spiritu tuo“. „Sakra,“ řekl si, „co z toho mám?“
Kdosi mu z kouta neslušně odpověděl.
„To se samo sebou rozumí,“ ozval se jiný, „Šejba
je vůl, mně se to stát, tak řeknu: Má úcta,
mějte se hezky a příště si ministrujte sami.“
„To se ti nic nemůže, Šejbo, stát, ty dáváš do
obřadů svůj rozum, tak ti musí také za to něco
dát. Já vím, u nás ministrant na vsi. Ten dostal
jídla z fary, peníze, když zabíjeli, tak dostal
jitrnice, jelita, škvarky a jaké. Tak mít zde tu
mísu škvarků!“
Dali se do hovoru o škvarkách, o té
nedosažitelné pochoutce a zanechali Šejbu sobě
samotnému a jeho bezbožným úvahám. S těmi i
ulehl na postel. Zabalen do deky, dospíval
pomalu k rozuzlení otázky, na kterou stranu se
přidá.
Zamhouřil oči a viděl knedlík. Usnul. Zdálo se
mu, že seděl v kostele. U oltáře posluhoval
ministrant v bílé komži a ten ministrant měl
místo hlavy knedlík. Při obětování měl už dva
knedlíky a před posledním evangeliem tři.
Najednou se začly ty knedlíkové hlavy kutálet a
kutálet, až se zakutálely k němu. Vedle něho
seděl správce trestnice, maje okovy na nohou i
rukou. Prosil proboha o jeden knedlík. Šejba mu
plivl do obličeje a snědl před ním všechny tři.
Zbylým omastkem namazal si vlasy, klekl si,
děkoval bohu a správce věznice počal mu vlasy
olizovat.
Probudilo ho rachocení klíčů a volání dozorce:
„Vstávejte, jdeme do dílny. Ať jste připraveni,
než se zazvoní. Kdopak z vás měl takový strašný
sen, že byl zavřen?“ Byl to jeho obvyklý ranní
vtip a odcházel k další cele, kde ho znovu užil,
kuckaje se smíchem.
„Tak,“ pravil Šejba, oblékaje se, ku svým
druhům, „už jsem rozhodnut, když nedostanu
knedlík, nebudu ministrovat. Ani kuře zadarmo
nehrabe.“
A celý týden Šejba, když viděl správce, musil se
usmát. Že ho bude správce prosit a nabízet
knedlík. Ale Šejba řekne: Ne! Dva knedlíky, a
pak teprv ministrování.
*
V neděli o půl osmé přišel dozorce pro Šejbu,
aby šel připravit v kapli na mši. Nalezl ho, jak
hraje ovčinec s kostkami, udělanými z chleba.
„Nejdu, pane dozorče,“ odpověděl klidně a
obraceje se na hráče, řekl nedbale: „Takhle do
ovčince všech devět nedostanu.“
Dozorce nevěděl, co si má myslit. Řekl tedy
ještě jednou, aby šel do kaple.
„Nejdu,“ byla odpověď, „knedlík mně strhli a
teď, když mě potřebují, to bych jim byl dobrý.
Neministruji.“
„Šejbo, pamatujte, co mluvíte. To je vzpoura.“
„Jakápak vzpoura,“ zastal se ho jeden, „řekne
se: Slouží pánubohu. Ale jíst se chce také. To
je můj rozum.“
Přišel vrchní dozorce: „Šejbo, mějte rozum a
jděte do kaple.“
„Nejdu.“
„Pak půjdete k raportu.“
„To jdu k raportu.“
Zpráva o vzpouře trestance Šejby rozlétla se
rychle mezi dozorci.
„Ta cela číslo 18 byla mně už dlouho podezřelá,“
říkali dozorci.
„Trestanec Šejba nevěří v pánaboha,“ rozletělo
se rychle trestnicí, „už ho volají proto k
raportu.“
Zatím Šejba již stál před správcem. Byl si vědom
své důležitosti a tvářil se vážně.
Správce trestnice byl zrudlý hněvem v obličeji a
nadával. „Jak se, pse, můžeš odvážit tak mluvit:
Nebudu ministrovat zadarmo. Budeš ministrovat a
dostaneš tmavou komůrku.“
„Nebudu!“
Správce byl zoufalý a vykřikl zoufale: „Budeš
ministrovat?“
„Nebudu!“
„Tak ho odveďte do tmavé komůrky,“ poručil
dozorci.
Šejba šel hrdě. Teď mu nešlo jen o knedlík, ale
o zásadu. Ani taková brána pekelná, jako byla
tmavá komůrka, ho nepřemohla. Usedl ve tmě na
pryčnu a radoval se, že ho nikdo nedonutí, aby
ministroval.
V té době správce lítal v kanceláři a lomil
rukama. Za čtvrt hodiny přijde kaplan a oni
nemají ministranta. Ta ostuda.
Kaplan se opozdil o pět minut. Šel pomalu do
kanceláře správy trestnice a přemýšlel o tom, že
odměna za kázání a za mši je přece jen tuze
malá. Za dnešní kázání měl by dostat alespoň
deset korun a ne ty mizerné tři zlaté. Ano, tak
by to bylo správné. Za kázání tolik co za mši.
Kázání má blahodárný vliv na trestance, zejména
dnešní, že o každého tvora se stará nebe.
Kaplan se usmál a vstoupil do kanceláře správy
trestnice, kde uviděl správce, sedícího schlíple
u kamen.
Když uviděl kaplana, vstal a zasalutoval: „Dobré
jitro, velebný pane.“ Posadil se opět a zničeně
díval se na kamna, přičemž pronášel: „Uvažte,
prosím, laskavě, že Šejba stávkuje.“
Kaplan pln podivu podíval se na správce. Opilý
snad není. „Ale, pane správče...“
„Šejba se vzbouřil, velebný pane,“ mluvil dál
správce, „nechce ministrovat, poněvadž jsem mu
strhl knedlík za ministrování. Dal jsem toho
darebáka zavřít do tmavé komory.“
„Musím s ním mluvit,“ rozhodl se kaplan, „dám si
otevřít tmavou komůrku.“
Správce máchl rukou. Když Šejba neposlechl sluhu
státu, který ho zavřel, jak poslechne sluhu
Páně, proti kterému se vzbouřil. „Myslím,
velebný pane, že to nebude mnoho platné,“
prohodil malomyslně.
Kaplan odešel s dozorcem a správce osamotněl.
Díval se na hodiny a myslil si: Teď mu asi hrozí
peklem.
Kaplan v tu dobu stál mezi otevřenými dveřmi
tmavé komůrky a díval se na Šejbu. Otevřenými
dveřmi padalo na tohoto denní světlo. Byl v
jakémsi pološeru a na jeho tváři byl zřít vzdor.
Stál neoblomně a hrdě díval se na kaplana. Vida,
posílají k němu deputaci. Připadal si v té
chvíli velmi důležitým a odpovídal pevným
hlasem: „Nikoliv, vašnostpane, nikoliv, nebudu
ministrovat.“
Kaplan uchýlil se k Tomáši Kempenskému.
Vystřelil na Šejbu několik vět z tohoto
církevního otce: „Bože, nenech tohoto muže
poslouchati nepravosti, nýbrž dej mu pravé
poznání sebe samého. Ať nedůvěřuje v sebe, nýbrž
jedině v tebe, ó předobrotivý. Nekonečný, řiď
ho, aby ochotně tobě sloužil. Šejbo, budete tedy
ministrovat?“
„Nebudu, vašnostpane.“
Nyní nastal boj, urputný boj mezi Šejbou a
kaplanem. Boj teologa proti stávkujícímu
ministrantu.
Vzadu za kaplanem hrozil dozorce Šejbovi klíči.
Ale Šejba odmítal. I kdyby ho tloukli dozorci
klíči, jak to dovedou, když to nikdo nevidí z
trestanců, neposlechne. On není již takovým
obyčejným trestancem, on je něco vyššího...
Kaplan dostal se až k peklu, jak nahoře správce
předpokládal.
Dozorce uznal za dobré se do toho vložit a
poznamenal, na co kaplan zapomněl ve
vypočítávání pekelných útrap: „Čerti vás budou
plamennými jazyky olizovat, Šejbo,“ řekl kouleje
očima.
„Ať,“ odvětil vážně Šejba. Kaplan pozbýval
trpělivosti.
Vedle na chodbě bouchali trestanci, kteří
doufali na cestě ke kapli najít baga, na dvéře a
volali: „Chceme do kostela, do kostela!“
„Slyšíte, Šejbo, tam vaši druhové přejí si
občerstvit svou duši přítomností v kapli a vy
jim zabraňujete. Chápete ten smrtelný hřích?“
„Já chci jít také do kaple, vašnostpane, jsem
dobrý katolík, v té víře umřu, v jaké mne matka
vychovala, ale zadarmo ministrovat nebudu.“
„Snad byste mohl po mši vyžádat si odpuštění
pana správce a on by vám zas dával knedlík.“
Šejba pokrčil rameny. Cítil v tom úskok. Až po
mši! Aha! Ne! Tak hloupý není. Pak by nedostal
nic, leda půst a tmavou komůrku.
„Vašnostpane,“ řekl dobrácky, „kdopak koupí
zajíce v pytli? Sliby jsou chyby. Říkáte,
vašnostpane, že pánbůh by mne vyškrtl z řady
svých synů. Pánbůh, vašnostpane, jistě o
takového trestance nestojí, jako jsem já. Ale já
bez toho knedlíku ministrovat nebudu.“
„Věříte v Pánaboha, Šejbo?“
„Věřím.“
„Věříte, že vás Pánbůh za vaši vzpouru
potrestá?“
„Věřím.“
Tato odpověď popletla kaplana. Kdyby byl řekl:
„Nevěřím,“ byl by dokázal, tolik aspoň doufal,
že bude od boha za to potrestán. Co mu jen říci?
Ministranta musí mít, jinak by nemohl sloužit
mši a přišel by o deset korun.
„Šejbo, prosím vás, pojďte ministrovat.“
Vida! Kaplan ho prosí. Cítil se ještě víc
důležitým. Věděl, že je to proti domácímu řádu,
když si sedne, ale posadil se. Kdo pán, myslí si
Šejba, já pán.
„Dostanete železa,“ doplnil dozorce prosbu
kaplanovu, chtěje mu zachránit vážnost.
„Vašnostpane, když mi slíbíte, že dostanu
knedlík a že se mně nic nestane, půjdu. Jinak
nejdu, i kdyby mne zavřeli, až bych zčernal.“
„Slibuji vám to,“ řekl kaplan.
Šejba vstal a šel ke kaplanovi: „Vašnostpane,
pak bych prosil, abyste mně podal ruku.“
Popletený kaplan domníval se, že mu Šejba chce
na znamení vděčnosti ruku políbit, nastavil ji a
Šejba mu ji bodře potřásal, dodávaje dobrácky:
„Tak tedy platí!“
Kaplanovi přecházely smysly. Lekl se. Což jestli
Šejba je bývalý vrah? Nikdy se ho neptal, proč
sedí. Ulekaně se optal na cestě ku kapli, kam
Šejba šel nyní jako člověk, který vyhrál napolo
ztracenou při: „Nu, a pročpak vlastně sedíte?“
„Loupež, vašnostpane, malá loupež…“
Kaplan si oddychl. Tedy zaplaťpánbůh, jen loupež
a šel oznámit správci, že na základě učiněné
dohody je konec vzpoury trestníka Šejby.
Správce zaklel. Jakáž pomoc, ale podání ruky
kaplanovy stojí stát sto knedlíků ročně.
Služby boží odbyly se v pořádku. Šejba
ministroval dnes ještě vroucněji než jindy...
*
Po odbytých bohoslužbách šel kaplan se správcem
na víno.
„Hleďte, pane správče,“ řekl ve vinárně kaplan,
„tři zlaté za kázání je přece jen trochu málo.
Přičiňte se, abych dostal deset korun, jinak
budu příště stávkovat já...“
A v tu dobu pochutnával si trestanec Šejba na
těžce vydobytém knedlíku, vykládaje plnými ústy:
„Ba, braši, pánbůh o mne nestojí, ale bez
knedlíku nemohl bych ministrovat.“
A od té chvíle Šejba získal si neobmezené úcty
na cele číslo 18.
(Z knihy: "Trestanec Šejba") |
