I
Šel jsem kdysi vyšetřit
podrobnosti velké krádeže u jednoho obchodníka.
Obchodník přivítal mne s obličejem vyděšeným. V
takovém případě nemáme žádných ohledů. Jde nám
prostě o vyšetření zajímavých podrobností.
„Jak jste stár,“ povídám přísně.
Počal se třásti na celém těle a zvolal:
„Osmačtyřicet let.“
„Hm,“ řekl jsem na to, dívaje se do policejního
raportu. „Zde stojí, že jste stár třiapadesát
let, jak to vysvětlíte?“ Člověk nesmí mít jako
lokální referent žádné ohledy a musí zjistit
pravdu.
„Jestli chcete, jestli si přejete,“ pravil bledý
muž, „já vám přinesu křestní list!“
„Přineste ho.“ Zapálil jsem si doutník a usadil
se pohodlně v křesle, které stálo u psacího
stolu a jal jsem se nedbale prohlížet jeho
korespondenci. Našinec musí nahnat hrůzu těm
darebákům, kteří se dají okrást a člověka oloupí
o trochu odpočinku.
„Nemáte to srovnáno dle abecedy,“ řekl jsem,
když přišel obchodník s křestním listem a podal
mi ho. Počal se omlouvat a imponovalo mu to, že
jsem mu přeházel korespondenci.
Porovnal jsem křestní list. „Vaše štěstí,“ řekl
jsem přísně, „že jste z lože manželského.“
Pravil, že u nich nikdy v rodu neměli
nemanželské děti.
Počal jsem bubnovat prsty na stůl a abych něco
řekl, pravil jsem: „Tisk jest velmoc, milý
pane!“
Řekl, že nic nečte.
„Tušil jsem to z celého vašeho vzezření,“ zvolal
jsem dopáleně, „he, příteli, dlouho se nebavme a
vypovězte mně, jak se jmenuje vaše manželka.“
Odpověděl, že je svobodný a stál přede mnou jako
zpráskaný pes.
„A pročpak jste se neoženil?“
Jal se mně vykládat, že tak učinil prostě z toho
důvodu, poněvadž neměl příležitosti kvůli
obchodu zabývat se takovými otázkami.
„Jste z dobré rodiny?“ optal jsem se ho, aby měl
přede mnou ještě větší strach, neboť jak pravím,
tisk je velmoc.
Prohlásil, že jeho rodina byla vždy počestná.
„Byl jste někdy trestán?“
Zvedl dva prsty ke stropu a přísahal, že nikdy.
„Pročpak si nemyjete ruce?“
„Poněvadž nemám na to čas!“
„Čistíte si zuby?“
„Prosím?“
„Šňupáte?“
„To ne, prosím.“
Chvíli jsem mlčel a pak jsem řekl vážně, dívaje
se mu do očí: „A teď mně řekněte, jak se to
stalo, že vás vykradli. Chováte na někoho
podezření? Našel jste stopy? V kolik hodin
myslíte, že se to stalo? Jste pojištěn? Kdy jste
na to přišel? Nevykradl jste si to sám?“
Vytřeštil na mne oči a pak zvolal: „Ale, prosím,
mne nevykradli, to vykradli vedle souseda!“
Nedovedete si představit, jak jsem láteřil.
Slíbil jsem mu, že bude zavřen, že to přijde do
novin, že se na to podívám, aby se to
neopakovalo, takhle že to dál nejde a že budu
žádat o zadostiučinění.
S hrozným proklínáním jsem odešel vedle do domu
k pravému okradenému, kde jsem teprve způsobil
hrůzu, jak jsem si počínal u vědomí toho, že
tisk jest velmoc a že lokální referent šlápne
každému řádně na krk. II
Jeden týden se stalo, že nikdo
nikoho nezabil ani neokradl. Vyslovil jsem nad
tím své politování v redakci a prohlásil jsem,
že život nemá pro mne žádný půvab, když se lidé
nevraždí. Kdyby alespoň nějaká matka utýrala své
dítě. Ale nic, vůbec nic.
Své myšlenky vyjadřoval jsem i v cizí
společnosti. Tak ku sklonku týdne, kdy se nic
nedělo, seděl jsem v jedné kavárně a bubnoval
jsem prsty o stůl. Na policii o ničem nevěděli,
v nemocnici nikdo neskočil z okna. Bylo to něco
strašného.
Nějaký neznámý člověk seděl naproti mně. Byl to
starší pán, který za chvíli, když se důvěrně
rozhovořil, mně sdělil, že přijel do Prahy, aby
se pobavil.
Udělal jsem takový ztrápený obličej, že sebou
ulekaně trhl.
„Vy jste přijel do Prahy se pobavit?“ zvolal
jsem skepticky, „vždyť v Praze není zhola nic!
Celý týden nebyla spáchána ani jedna loupežná
vražda, nikdo se nezastřelil, žádné násilné
smilstvo a vy jedete do Prahy se pobavit. Vždyť
zde ani nikoho nevykradli. Pane, to byly časy a
doby, kdy bylo rozkoší žít na světě. Buď se
někdo polil petrolejem a zapálil, nebo udělal
sebe i celou rodinu nešťastnou, že ji pobil
sekyrou, umučil svou matku nebo otce. Jaká to
rozkoš. Ale dnes není v Praze zhola nic. Ty doby
jsou už pryč, když našli nějakého utopeného.
Nebo pamatuji se,“ pokračoval jsem dál vzníceně,
„na nějakého chlapíka, který se podřezal a
mlátil sebou hodinu na Ferdinandově třídě. To
byla krása. Už ani vás nepokouše pominutý pes,
ani vás bohužel nerozmačká kotel ve strojírně.
Zhola nic se neděje, je to hrozná nuda. Nevíte
ani, jak se mizerně žije v takových poměrech.
Vím kupříkladu, jaká to byla slast, když ta
matka vrazila svému dítěti do zadní části těla,
do konečníku, ten kolík. To byla radostná
událost…“
„Už toho mám dost!“ zvolal starý pán. „Vy
zhovadilče!“ A plivl mi do obličeje.
Je z toho soud. III
Napsal jsem do listu stručnou
zprávu:
Krade zimníky. Včera přišel do kavárny Orient v
Hybernské ulici starší prošedivělý pán, který
když vypil objednanou kávu, odešel k věšáku a
vybrav si tam nový zimník obchodníka Josefa
Pollaka ze Železné ulice, chtěl zmizet. Byl však
zadržen a zimník mu odebrán. V zimníku nacházela
se tobolka se dvěma stokorunovými bankovkami a
několik soukromých dopisů. Ve zloději byl
zjištěn do Prahy příslušný známý zloděj Václav
Novák z Panské ul. v Praze II.
Druhý den po té zprávě seděl jsem klidně doma v
pokoji, když vtom někdo kopl do dveří a do
pokoje vřítil se nějaký starší prošedivělý pán s
výkřikem: „Už vás mám!“
Třásl se rozčilením a práskl holí do židle, až
ji přerazil. Pak se posadil na druhou židli a
upíraje na mne krví podlité oči, zahřměl: „To
odvoláte s tím Václavem Novákem. Já nekradu
zimníky!“
„To vidím, vážený pane, poněvadž ten Václav
Novák sedí už pod věží.“
„Láryfáry, já jsem živnostník a domovník,
jmenuji se také Václav Novák a bydlím také v
Panské ulici. Jsem členem spolku vysloužilců,
přísluším také do Prahy, mám také prošedivělé
vlasy a vy jste mně vyvedl tohle. Já, Václav
Novák z Panské ulice, příslušný do Prahy, s
prošedivělými vlasy, prý kradu zimníky.
Himlhergot! Podívejte se na to lepší!“
Vytáhl z kapsy asi dvacet čísel ranního vydání
listu, kde byla nešťastná lokálka „Krade
zimníky“ podtržena třikrát modrou tužkou. Pak
vytáhl z kapsy revolver a nějakou skleněnou
trubičku s bílým práškem. „Tady mám arzenik,“
řekl, „a tady revolver. Jak nebudu mít opravu v
novinách, že zimníky nekradu, tak se zastřelím a
otrávím.“ Práskl dveřmi a odběhl.
Napsal jsem tedy opravu:
Nekrade zimníky. K naší včerejší lokálce „Krade
zimníky“ dodáváme, že pan Václav Novák z Panské
ulice v Praze není totožným se známým zlodějem
Václavem Novákem z Panské ulice v Praze.
Byl jsem spokojen. Ten nevinný muž se však přece
pro tu ostudu zastřelil, ale zato ten zloděj
poslal mně vřelý poděkovací přípis, že jsem jeho
pověst očistil, poněvadž všude ukazuje tu
opravu, že on, Václav Novák z Panské ulice v
Praze, není totožným se známým zlodějem Václavem
Novákem z Panské ulice v Praze. |
