|
„To jest zpropadená věc,“ řekl
jsem, když mi dozorce vězňů přišel ohlásit, že
Bouř utekl, „pan rada bude asi nadávat.“
A nadával. Pět let stojí již okresní soud a po
celých těch pět let nestal se ani jeden pokus
útěku, nadtož aby někdo utekl.
A teď najednou uteče Bouř, který měl za dva dny
již být propuštěn, odpykav si trest za nějaké
kalhoty, které ukradl.
Utekl nám Bouř, ten řádný vězeň, který
pravidelně objevoval se u nás víckrát, až
čtyřikrát za rok pro malé krádeže, vězeň, s
kterým byl dozorce vězňů neobyčejně spokojen,
neboť nebylo mírnějšího člověka v trestaneckých
šatech, úslužnějšího a rozšafného, jaký kdy u
nás odpykával si vězení. Muž, který při soudním
líčení nikdy nezapíral, jehož odpovědi byly vždy
uctivé, vězeň, který nikdy nejevil ani známky
zarputilosti nebo hněvu, vězeň, který si mě
vážil a který miloval našeho dozorce, že
kdykoliv byl na svobodě, neopomenul navštívit
rodinu dozorcovu a poptat se po jejím zdraví.
Smáli se mu, že má nás tak rád, že kvůli nám
krade, a to jen v okresu našeho soudu. Nikdy
neměl žádného disciplinárního trestu, nikdy se
nechoval vzpůrně, ctil nás, vážil si nás, stal
se „konkářem“, nosil uhlí, štípal dříví, nosil
vodu a pomáhal v litografii, tak zase my jsme se
mu odměňovali za jeho dobré chování.
A ten nám tedy utekl, dva dny před tím, kdy měl
jít domů.
Jak utekl? Zcela prostě. Ráno šel k pumpě na
dvorek pro vodu, a zatím co na chodbě dozorce
mluvil se soudním sluhou, vyšplhal se pomocí
hromosvodu na zeď a skočil dolů.
Nežli mohl dozorce oběhnout budovu, nebylo po
něm ani památky.
Řády pro dozorce vězňů jsou velmi přísné a
štěstím pro našeho dozorce bylo to, že Bouř
neutekl dveřmi.
Pan rada udělil mu důtku, a dívaje se na zeď,
kroutil nedůvěřivě hlavou.
„Jak ten chlap moh tam vylézt,“ divil se. -
„Pan rada by tam nevylez,“ řekl jsem dozorci,
„je příliš tlustý.“
Za dva dny přestal pan rada láteřit a my jsme
přemýšleli, proč Bouř utekl. Ať jsme ale
přemýšleli jakkoliv, věc stále byla nám
záhadnou.
Až jednoho dne přišla zpráva, že námi popsaného
uprchlíka chytili na Kladně.
A za dva dny nato přivedli nám Bouře dva
četníci, spoutaného řetízky. Byl opět v naší
moci.
Dozorce vedl ho k panu radovi.
Byli jsme žádostiví, jak Bouř odůvodní svůj
útěk, ale marný byly všechny otázky pana rady.
„Proč jste utekl?“ „Utekl jsem,“ odpovídal Bouř.
„Proč ale jste utekl?“ „Utekl jsem milostpane.“
„Ale, člověče, proč vlastně?“ „Tak, milostpane,
utek jsem.“
Jiného z něho nedostal pan rada nic, a nezbývalo
mu než diktovat disciplinární trest týden, tři
posty a jednu tmavou komůrku. Týden proto, že ho
chytili na Kladně při žebrotě.
„Děkuji, milostpane,“ byla odpověď Bouřova. Když
ho dozorce odváděl, prosil ho Bouř, aby mu
odpustil.
„Mně se zdá, že se ten člověk zbláznil,“ pravil
ke mně dozorce, „má oči plny slzí.“
Následující den bylo slyšet z temné komůrky pláč
Bouřův.
Když potom dali ho do společné vazby, stěžovali
si spoluvězňové, že je Bouř ruší svým nářkem v
noci a vzdycháním: „Já nešťastnej člověk.“
Na otázky, proč pláče, takový starý chlap,
neodpovídal, jako na otázky, proč utekl.
Konečně vypršel jeho trest a Bouř měl jít domů.
Dal jsem si ho zavolat k sobě, abych snad teď na
něm vypátral příčinu jeho nevysvětlitelného
útěku a jeho chování.
„Bouři,“ řekl jsem k němu, „povězte mně teď
upřímně, proč jste utekl?“
Když neodpovídal, pravil jsem: „Vidíte, Bouři,
jaký jste divný člověk. Měl jste snad příčiny k
útěku? Pro nic za nic se neutíká. Dozorce mohl
přijít snad o službu pro váš útěk. A přece vám
nikdy neublížil. Neměl jste se zle, dělal jste
„konkáře“, přilepšil vám tu a tam. Nikdo vám zde
neubližoval. A přece jste utekl pro nic a za
nic.“
„Milostpane,“ řekl Bouř, „kdybych jim řek, proč
jsem utek, tak se mně na mou duši vysmějou. Já
musel utéct.“
„Jen řekněte, Bouři.“
„Milostpane, jestli měli někdy nějakou holku
rád, tak to uvážejí.“
„Snad jste pro holku neutekl?“
„Utekl, na mou duši. Jim to povím, ale nesmějí
se smát.“
Podíval se na mne truchlivé a pak řekl: „Ziju u
Máry. Bože, tu holku měl jsem rád. Ale než jsem
se přestěhoval k ní, měla milence, nějakého
Petříka. Toho pro loupež zavřeli na šest let.
Prach zpustlej chlap. Dostal se na Pankrác a
tyhle dny měl vyjít. Myslil jsem si: ,Stará
láska nerezaví,’ což jestli on půjde Máry
vyhledat.
Přemýšlel jsem o tom, a jak liběji vědět, mám
Máry rád, a nedalo mně to pokoj. ,Moh bys utéct,
myslím a podívat se, jestli Petřík není u Máry.’
Tak, když jsem šel pro vodu, konev nechal jsem
konví a už jsem byl na zdi.“
Jeho tvář sesmutněla ještě víc a vzdychl: „Když
jsem tak šťastně utek, šel jsem přímo k Máry. A
tam jsem ho našel. Ta mizera Máry na něho
nezapomněla.“
Na jeho tváři objevily se slzy.
„Tolik jsem ji měl rád,“ řekl smutně, „když jsme
neměli peníze, kradl jsem, jak ráčejí vědět, jen
aby měla na trochu pálenky. Přijdu a Petřík sedí
u ní.“
Nemohl se již zdržet pláče. Vzlykal tak, že jsem
byl opravdově pohnut. Tohle se mně ještě po
celou dobu mé praxe nestalo.
„Upokojte se,“ konejšil jsem ho, „alespoň jste
se přesvědčil, koho jste měl rád.“
Naříkal však dál a nemohl jsem ho upokojit.
Chtěl ještě cosi říci, ale pláč stále přerušoval
jeho slova.
Konečně s napětím všech sil vyhrkl ze sebe:
„Když ten darebák měl na sobě moje humpolačky,
kabát a kouřil z mý fajfky. Von mně to nevrátí.“
A nový proud slzí přerušil jeho slova a pomalu
odcházel vzlykaje. „Von mně to nevrátí, darebák
...“ |
