|
Není tomu dlouho, kdy mezi
Haliči a Uhry panoval spor o Mořské oko, vlastně
o vor, který se nacházel uprostřed jezírka. S
tohoto voru házeli turisté kamení do zelené vody
jezírka, k jinému chytřejšímu účelu nesloužil.
Pak přišla jednoho dne bouře a odpoutala vor.
Vor chytli lesní zřízenci královské uherské
lesní správy. Na druhé straně jezírka chodili
zřízenci zemské haličské lesní správy a ti celou
věc oznámili do Nového Targu. Pak přišli četníci
z Haliče a zatáhli zas vor na břeh, o kterém
tvrdili, že patří Haliči. Uherské úřady celou
věc oznámily do Pešti. Uherské ministerstvo
vnitra podalo protest ve Vídni proti jednání
haličských úřadů a prohlásilo, že toto jezírko
vysoko v Tatrách patří ke koruně uherské a že
vor patří Uhrám. Na místodržitelství ve Lvově
měli však za to, že Mořské oko patří Haliči.
Tedy i ten vor. Zatím však vor ukradli pasáci
ovcí a vyspravili si jeho dřívím kolibu na hoře.
Tak nyní šlo o celé jezírko. U Mořského oka je
turistická bouda. Jednoho dne přišli uherští
četníci a zapečetili boudu na uherské straně.
Druhého dne zapečetili haličští četníci boudu na
straně haličské a málem že nestříleli na
maďarské četníky.
Situace byla velice napjatá. Vyskytli se
vlastenci jak na straně maďarské, tak na straně
haličské, kteří hlásali: „Mořské oko Uhrám“ nebo
„Mořské oko Haliči.“
Také si tam jednou dvě vlastenecké turistické
výpravy nafackovaly a každá odcházela na svou
stranu, zpívajíc dle národnosti hrdě buď
„Kossuth Lájos azt úzente“, nebo „Jeszcze Polska
niezgingla“.
Takové byly poměry, když se svým přítelem lezli
jsme po skále na Lomnický štít nad Mořským okem.
S jedné strany šklebily se na nás propasti
patřící Uhrám, s druhé propasti patřící Haliči.
Najednou přítel ztratil rovnováhu, vykřikl: „Kam
to letím“ a spadl dolů do kosodřeviny s výše
osmdesáti metrů. Spadl na haličskou stranu,
odkud musí se přes celé Tatry, než se přijde k
nejbližší haličské obci, kde bych mohl nalézti
pomoc.
Přirozenějším tedy bylo, že jsem hledal pomoc na
uherské straně.
Slezl jsem se štítu a přišel na nějakou kolibu.
Bača kouřil z krátké dýmky, kolem mečely ovce.
Když jsem pozdravil, zívl a neříkal nic.
Vyprávěl jsem mu, co se stalo. „Spadl tedy s
pomocí boží,“ pravil s příjemným úsměvem, „vlci
ho sežerou v kosodřevině.“ „Možná však, že by mu
bylo možno pomoci.“ Pokrčil rameny. „Vlci ho
sežerou, a jak rádi, a přijde-li k živému
medvěd, skoncuje to s ním brzo. Prosím poníženě
na tabák. Pomodlím se za nebožtíka.“
Dal jsem pořádnému muži na tabák a šel jsem dál
přes horské úbočí.
Nejbližší místo, kde jsem mohl získat pomoc,
byla uherská Spiš.
Přibyl jsem tam pozdě v noci.
Na četnické stanici seděl ospalý četnický
strážmistr na posteli. Když jsem mu vysvětlil,
co se stalo, a žádal o brzkou pomoc, odplivl si
a řekl: „Isten biszony, bůh je svědek, že v té
věci nemohu nic dělat. Musíte počkat, až ráno
přijde náš pan rytmistr. Ale dejte si pozor,
abyste něco neprozřetelného neřekl, neboť náš
pan rytmistr je velký podivín. Třebas si
vzpomene, že nemá čas s vámi mluvit, sedne na
koně a odjede do Levoče, tam pije týden, a než
odjede, řekne mně: ,Nechte toho pána tady, než
se vrátím.’ Tak bych vás odvedl za tyhle dveře a
zavřel. Za týden bych vás uvedl k panu
rytmistrovi a ten by buď s vámi mluvil, nebo by
vás vyhodil, nebo dal zavřít, poněvadž je dobrý
člověk, ale jinak, jak říkám, podivín. Také by
se mohlo stát, že by vás vsadil do kočáru a
vozil vás do Levoče, Spišských Vladův a jinam po
celé stolici a všude byste si dali hrát cikány,
pili byste a zpívali a zavezl by vás třebas až
do Košice a tam dal zavřít.“
Poděkoval jsem za informace a čekal v nádražní
stanici až do rána, poněvadž hotely byly již
zavřeny. Ráno jsem šel vyhledati četnického
rytmistra. Byl ten den v dobré náladě a smál se
na celé kolo, když jsem mu řekl, že přítel spadl
s Lomnického štítu. „Tak tedy spadl, to je
dobré. Zde je třeba rychlá pomoc. Neprodleně
sestavím záchrannou výpravu. Přineste sem mapu,“
rozkazoval strážmistrovi. „Zde máme tedy
Lomnický štít, není-liž pravda?“ „Ano, a tudy
jsme vylezli z uherské strany. Nahoře přítel
udělal pochop a spadl na sever.“
Rytmistr, když to uslyšel, práskl do stolu pěstí
a zaklel: „Pravíte na sever! To je drzost.
Lezete z Uher a on, ničema, spadne do Haliče, do
té mizerné Haliče. To je skandál. To je
provokace. Když lezl z uherské strany, tak měl
spadnout do Uher, a ne do Polska. Koukejte, ať
jste pryč! Ať se o vás postarají haličské
orgány. To jste bezpochyby udělali naschvál.“
Použil jsem povozu a Klotyldinou cestou po
různých útrapách byl jsem pozdě večer v
Zakopaném na haličské straně.
Tamější četníci vyšli mně ochotně vstříc. Jaký
to byl rozdíl.
„Rychlá pomoc jest nutná, rozhodně potřebná,“
pravil ochotný haličský četník, „nesmíme ztratit
ani minuty a oznámit to do Nového Targu. Musíme
rychle se vypravit do Nového Targu a oznámit to
na tamější četnické velitelství, jako hlavní
bezpečnostní orgán.“
Jeli jsme tedy do Nového Targu, kam jsme přibyli
k ránu. I tam viděl jsem, jak jsou ochotni.
„Pomoc jest velice nutná, pravili mně tam,
„třeba jednat velice rychle a účelně. Předně
musíme do Myšlenic. Tam jest záchranný spolek
pro neštěstí v Tatrách. Třeba rychle sehnat
členy a vypravit se na místo neštěstí.“
Odjeli jsme tedy zas dalších dvacet kilometrů od
místa neštěstí.
V Myšlenicích vyšli nám s největší ochotou
vstříc. Než jsme sehnali všechny členy
záchranného sboru, trvalo to právě půldruhého
dne. Ale zato byli to lidé odhodlaní a rychlí. S
jakou rychlostí sháněli provazy a mapy. Jeden si
vzal s sebou dokonce čtyři sekery. Celkem
vypadala výprava tak hrozivě, jako by šla
utlouct mého ubohého přítele.
Pak jsme byli už rychle v Targu, a to čtvrtý den
od toho okamžiku, kdy se zřítil můj ubohý
přítel.
Stavili jsme se na četnické stanici v tomto
pěkném hnízdě.
„Přátelé,“ řekl četnický strážmistr, „toho pána,
který spadl s Lomnického štítu, máme za mřížemi.
Spadl do kosodřeviny a našla ho tam četnická
hlídka. Přelámal osm stromů, a tak jsme ho
zavřeli.“
Po tomto prohlášení se záchranná výprava
rozešla. |
