|
Mezi mým švagrem a panem
Chuterou vzniklo nepřátelství za krásného dne
srpnového. Oba byli tenkrát ještě svobodni a
trávili dovolenou společně někde v údolí Metuje.
Lesy byly daleko, jen těsně přes potok za
stavením, kde měli tolik dlouhých chvil, byl
malý lesík. Jednou to švagr počítal z dlouhé
chvíle a sečetl osmdesát dva stromy. Tento lesík
byl jakýmsi průchodním domem. Jezdívali tudy do
polí a z polí, procházelo tudy četně lidí z obce
několikrát za den.
Oba přátelé dostávali z Prahy noviny, ve kterých
stálo, že toho roku je velká spousta hub,
zejména hříbků. Počali tedy přirozeně trpěti
utkvělou představou, že v tom malém lesíku
najdou hřiby, spoustu hřibů, nekonečné množství
těchto krásných, znamenitých hub. Každého rána
šli mlčky mezi těch několik borovic, prolézali
tam s hlavou k zemi skloněnou a skrčenými zády
křovisko za křoviskem a rozkopávali vztekle
muchomůrky a jiné jedovaté houby. Zejména však
klamaly je houby s hnědými kloboučky jako
nejhezčí hříbek. Vrhli se na ně a byly to
prašivky s třásněmi vespod.
Když tak prolezli kdejaké křoví, propátrali
veškeré plochy mechem porostlé, vraceli se
beznadějně domů.
Noviny právě došlé oznamovaly že spousta hřibů
je tak nesmírná, že už je lidé ani nesbírají.
Podívali se mlčky na sebe a vrátili se do
lesíka. Zuřivě rozkopávali poznovu houby s
hnědými kloboučky, které je klamaly.
Kdo je tak potkával vážné, zadumané, tomu šlo z
té dvojice úzko. Každého jitra slunce pozdravilo
je v lesíku shrbené, skrčené nad zemí a když
zapadalo, loučilo se s nimi opět v tom lesíku.
Opouštělo je zklamané, sklíčené, zdrcené,
smutné, neboť číhali tu přes den, jak houby
porostou.
Můj švagr díval se, leže na břiše, po celé
hodiny do mechu, tak jako kočka, když čeká
trpělivě u díry nebo nad kanálem na myš. Jeho
fixní idea stala se povážlivou. Domníval se, že
před jeho očima vyleze ze země krásný hříbek.
Naproti tomu ležel na břiše pan Chutera a
pozoroval zvětšovacím sklem, kdy v mechu počne
se něco hnědnout. Lidé, kteří je tu viděli,
zprvu myslili, že ti páni něco vyměřují, pak
usoudili, že to asi mají z pití.
Pan Chutera objednal si celou řadu knih o
houbách, ale to nebylo všechno nic platno.
Příroda udělala s tím lesíkem výjimku. A když
noviny psaly, že toho roku je opravdu zvláštní,
jak je stěží najíti prašivku a jak rostou samé
hřiby, tu lesík zaskvěl se vždy do rána spoustou
prašivek, ale najít hříbek...
Vstávali již o druhé hodině noční a hledali
hříbky ve svitu elektrických kapesních lampiček.
V noci se jim zdálo, než se vypravili mlčky na
svou trapnou výpravu, že pro hříbky, které
našli, musili vypraviti z Prahy zvláštní vagón.
V novinách objevovaly se zprávy, že ten a ten
občan přinesl do redakce hřib půl metru vysoký,
mající v průměru 75 cm a váhu 12 kg. Ale vše
bylo marno. To se jejich lesíku netýkalo.
Někdy v noci zmizel tiše švagr panu Chuterovi a
jistě našel ho v lesíku někde ve křoví
číhajícího, zdali neporoste nějaký hříbek. Bylo
to hrozné. Měli zrakové halucinace. Považovali
kozí bobky a kravské výměty za hřiby.
Jednoho dne, když opět jako jindy beznadějně
potloukali se lesíkem a když rozkopali kolik
takových falešných hnědých kloboučků hub, kopl
pan Chutera u cesty do houby takovým zrádným
hnědým kloboučkem a zvolal: „Zatrolené mrchy,
pořád budete člověka klamat!“
Můj švagr instinktivně zvedl kousek zrádného
kloboučku a jak se podíval pod něj, vykřikl
bolestně: „Prokristapána, vždyť jsi rozkopl
opravdový hřib!“
Byla to smutná pravda. Pan Chutera rozšlapal
jediný hřib, který se zrodil v lesíku, pan
Chutera kopl surově do jediné hvězdy, která jim
zasvítila v jejich beznadějnosti. Svou botou
zničil jediný ideál, kterého dosáhli po
kolikadenním bloudění mezi těmi osmdesáti dvěma
borovicemi.
„Ty surovče,“ zvolal bolestně dojat můj švagr
nad ztrátou a zničením toho, co mu bylo
nejdražším. Pan Chutera byl neméně dojat a
pohnut. Aby to zamluvil, počal mému švagrovi
nadávat a dokonce tvrdil, že si se svým hřibem
může dělat co chce, třebas ho roztlouci v
hmoždíři nebo hodit do pece. Švagr mu na to
odpověděl, že se z těch muchomůrek zbláznil a že
je idiot. Tak se bavili mile po celé cestě domů
a pokračovali i ve světnici.
Pan Chutera dal do pořádku svá zavazadla a odjel
týž den do Prahy. Na zastávku doprovázel ho můj
švagr a ztrpčoval mu odjezd strašnými výčitkami,
na které odpovídal pan Chutera spíláním. Když
pak vstoupil do vlaku, otevřel okno a volal za
mým švagrem slavnostně: „Kdybych byl do toho
hřibu nekop, tak jste do smrti hřib nepoznal a
nerozeznal od muchomůrky.“
Můj švagr v důsledcích toho poznamenal si do
svého zápisníku: „Dne 17. srpna 1909 mne
smrtelně urazil pan Chutera.“
Od té doby uplynula řada let. Oba sloužili v
témže úřadě, ale kromě nutných kancelářských
styků na sebe nemluvili. Ke všemu neštěstí stal
se pan Chutera představeným mého švagra.
Dva dny nato dostal jsem od švagra dopis, ve
kterém mne žádá, abych byl tak laskav a
odstěhoval se k nim na nějaký čas, „neboť,“ psal
švagr, „bude Tě třeba, bys pérem dle mých pokynů
znázornil boj zla s dobrem.“
Věděl jsem, že švagr vždy velmi záhadně se
vyjadřuje ve svých psaních. Když ještě chodil za
mou sestrou, rozhněvali se jednou spolu na
procházce před nějakým automatem na čokoládu,
kam házel kavalírsky pětník za pětníkem, aniž by
vypadl kousek čokolády. Když tam hodil osm
desetihaléřů, udělal náhle velký rámus, seběhlo
se plno lidí, sestra ho tahala pryč, on však
jako spravedlivý člověk snažil se strhnout
automat se zdi a odnésti na policii za účelem
zjištění toho nešvaru. Sestra tedy od něho
utekla a druhý den dostala od něho psaní, ve
kterém vzletným slohem poukazoval na to, že jako
snoubenec očekával, že ona, budoucí jeho
manželka, pomůže mu automat strhnout se zdi,
neboť již v Písmě svatém stojí, že nevěsta má
všude následovat svého ženicha.
Psaní končilo elegicky: „Hle, listí žloutne a
padá a já odcházím v neznámý kraj.“ Sestra když
to psaní dostala, plakala, i při obědě vzlykala
nad parou polévky: „Hle, listí žloutne a padá,“
až matka ji musila napomenout: „Prosím tě, Máňo,
nedívej se pořád tak plačtivě na toho pokrývače
naproti, vždyť spadne také.“
Tajuplný konec psaní vysvětlil se však o den
později. Místo v neznámý kraj přišel švagr k nám
na oběd a snědl tolik lívanců za tichého
podzimního padání zežloutlých listí, že mu
sestra musila třikrát nalít černou kávu.
Byl jsem tedy teď nesmírně zvědav, co se vyvine
z toho „znázornění boje dobra se zlem“, jak
psal.
Uvítal mne s nelíčenou radostí a po obědě velmi
tajuplně poslal mou sestru někam na návštěvu a
zavedl mne k psacímu stolu. „Víš dobře,“ řekl
bez úvodu, „že je pan Chutera mým nejúhlavnějším
nepřítelem.“
„Jakpak bych to nevěděl,“ vzdychl jsem, neboť
onu aféru se hřibem znal jsem již nazpaměť,
vždyť nás s ní bavil obden před svatbou a
dokonce to vykládal i o své svatbě.
„Nemusím ti tedy vykládat, jak mne urazil a co
mně všechno řekl. On však na tom neměl dost,
pracoval, aby mne ještě více ponížil a stal se
mým představeným. Dnes musím tomu člověku, který
kope do nejkrásnějších hřibů, poněvadž je
považuje za muchomůrky, předkládat všechna akta
ke schválení. Umínil jsem si tedy, že ho
zničím...“
Řekl to takovým slavnostně rozechvělým hlasem a
odešel do spižírny pro láhev vína. Nalévaje nám,
pokračoval: „Divím se sám sobě, kde nabyl jsem
tu odvahu, ale ode dneška za životní úkol
považuji rozmáčknout ho.“ Usmál se dobromyslně a
počal rozvinovat přede mnou svůj šlechetný
program. „Napíšeme spolu knihu o panu Chuterovi,
jakýsi běh jeho života. Od útlého mládí až po
dnešní dobu budeme ho nemilosrdně bičovat a
pranýřovat. Vydáme o něm anály, které ho
znemožní ve společnosti, v úřadě...“
Došel pro druhou láhev: „Zesměšníme ho a když si
to přečte, zhnusí se sám sobě. Samo sebou se
rozumí, že musíme pracovat systematicky. Budeme
kriticky rozbírat každý jeho krok. Ovšem musí se
to napsati tak, aby i ten nejotrlejší člověk
žasl nad jeho životem.“
„Ale jen pravdu,“ pravil rozjasněně, vytahuje z
třetí láhve zátku, „pravdu za každou cenu, ale
pravdu bez obalu, beze všech vytáček. Nesmí to
však být sprosté. Mám nahromaděno tolik
materiálu,“ řekl rozjařeně, „že se ti bude lehce
pracovat. Rozdělíme si ho na tři období: Na
darebáctví, ničemnosti a podlosti, spáchané mezi
prvním a patnáctým rokem, dále mezi patnáctým a
pětadvacátým a mezi pětadvacátým a čtyřicátým
rokem. Chci začít asi takto: Josef Chutera žil
život bohu nemilý a lidem protivný. Bude to
originelní román.“
Švagr počal škytat, poněvadž jsme pili již
čtvrtou láhev a já ho znal jako člověka naprosto
střízlivého a střídmého.
„Jaká skvělá myšlenka,“ rozhovořil se, „bude to
znázorňovat odvěký zápas mezi dobrem a zlem, ve
kterém dobro konečně zvítězí. Já budu hrát osobu
toho dobra, jen si nalejvej, máme vína ještě
dost ve spižírně. Ten Chutera bude skřípat zuby,
až to bude číst. Lidé se mu budou vyhýbat. Víš,
že zas už vím něco na něho? Chodí ti na zmrzlinu
k jedné Taliánce. To je přece trapné. On se
dokonce učí italsky. A jeho život? Po nočních
doupatech tančírnách, vinárnách jde jeho jméno
mezi číšnicemi z úst do úst, jářku, kde je
morálka?“
Byl by spadl ze židle, jak udělal posuněk hodný
Savonaroly.
„Uvidíme ho dnes tváří v tvář, neboť bude
záhodno, abychom vyplašili toho jezevce v jeho
doupěti. Jedině tím získáme proti němu
zahanbující materiál. Dobro potře zlo, Půjdeme
za jeho stopou jako hyeny. Nech mne se
vyjadřovat, jak já chci, či jsi snad s ním
spiklý?“
Počal se pomalu oblékat, přičemž několikrát
pojmenoval mne zrádcem. „Kdo nejde se mnou, jde
proti mně,“ pravil, když dopil láhev, „a dobro
potře zlo, bude to hrozný, ale vítězný zápas.“
Pak šel ke stolu a napsal na půlarch velkými
písmeny klikatým kostrbatým písmem: Drahá Máňo i
Neměj o mne strachu, když mne nenajdeš doma. Jdu
vyplnit svůj životní úkol. Tvůj Olda.
Na ulici řekl, dopínaje si vestu: „Teď pojedeme
do jedné vinárny, kde prý má známost s dvěma
číšnicemi.“ V elektrické tramvaji dal se na
plošině do hovoru s nějakým pánem a vyložil mu k
jeho překvapení, jak před pěti lety pan Chutera
dne 14. srpna rozkopl jediný pravý hřib.
„Ten pán,“ dodal, ukazuje na mne, „jde se mnou
sebrat proti němu nějaký materiál.“
Pak tu historku s hřibem snažil se ještě jednou
vysvětlit poctivě průvodčímu, nedbaje prosebné
vyhlášky správy elektrických podniků, aby
obecenstvo se zřízenci zbytečně nemluvilo.
Když jsme se konečně dostali do vinárny, nebyl
pan Chutera ještě přítomen.
„Rozumíme,“ mrkal na mne švagr, „je ještě na
zmrzlině u té taliánky, napiš si to. Nechceš?
Jsi proti mně? Chceš mne zradit, nebo s ním
držíš?“
„Dnes před pěti lety,“ pravil smutně
sentimentálním hlasem, „rozkopl Chutera jediný
pravý hřib a od té doby hromadil zlo za zlem.
Dobro však zvítězí, dejte nám whisky, ale bez
vody!“
Do vinárny vstoupil pan Chutera. „To je náhoda,
pane kolego,“ řekl odkládaje klobouk, „máte u
vás místo?“
„Místa dost, pane šéf,“ řekl můj švagr trpce.
Když mne představil, pravil pan Chutera: „Vy
byste mohl jednou napsat, jak tamhle váš švagr
uměl hledat houby. Musil jsem kopnout do hřibu,
aby poznal podle kloboučku vespod, že to není
muchomůrka. To už je řada let. Byli jsme spolu
na letním bytě a bylo to krásné. Takový krásný
den srpnový... Dejte nám jedno moselské od
ledu...“
Švagr podíval se na pana Chuteru. Čekal jsem, co
se stane. Vypil však whisky a řekl: „Víš co,
Chutero, budeme si zas tykat...“
Odvezl jsem švagra pozdě v noci k bytu, přes
schody mně ho pomohl odvést domovník. Když jsme
ho se sestrou kladli na pohovku, poněvadž se
nechtěl živou mocí svléct, tvrdě, že musí jít za
dvě hodiny na houby, řekl: „Teď ti to povím, my
jsme tenkrát oba současně do toho hřibu
kopli...“
„Zápas dobra se zlem...,“ řekl ještě a počal
chrápat a pískat nosem.
Tak vidíš, milý švagře. Chtěl jsi, abychom
sebrali materiál proti panu Chuterovi a nenadál
jsi se, že sám sbíráš materiál proti sobě. Buď
však kliden. Jedině má hamižnost jest příčinou
tohoto článku. Tys mne hostil špatným prostým
uherským, ale pan Chutera napájel mne moselským
vínem výtečné známky...
V zápasu dobra se zlem podlehl jsem kouzlu
dobra. |
