I
Pan Karel Larsson, velitel Armády spásy v
Československu, napsal právě do Ústředního listu
Armády spásy pohnutlivou zprávu do rubriky
Mezinárodní zprávy: „Jižní Afrika. Podplukovník
Smith, pracující již třicet let mezi tamními
domorodci, byl se svými dvěma důstojníky, kteří
tu práci začali, sněden sedmdesáti obrácenými
salutisty. Tím mohl ukázati celému světu, že
náboženství lásky má praktickou cenu.“
Pan velitel byl v mrzuté náladě. V jižní Africe
žerou jim domorodci podplukovníky i s důstojníky
a zde v Československu jdou obchody s dušemi
strašně mizerně. Na Silvestra odpoledne a večer
bylo shromáždění vojínů a v sále musili otevřít
všechna okna, tak to čpělo rumem. V noci pak od
10. hod. přes půlnoc veřejné shromáždění s
vítězstvím několika osob, které později na ulici
byly zatčeny pro opilství. Na Nový rok klečelo u
lavice pokání asi deset osob, kterým čouhaly z
kapes láhve koňaku.
V neděli byl kapitán Pivoňka v Pardubicích, kde
dle doslechu prý jedenáct osob hledalo spásu a
nakonec se vysvětlilo, že si chtěli od něho
vypůjčit peníze na hospodu.
Dne 31. prosince přijela ze Švédska kapitán
Blenda Hellspongová, aby pomáhala v práci a
první její bylo, že se naučila zpívat Točte se,
pardálové!
Práce na Slovensku byla započata 7. ledna a 9.
ledna už tu byl telegram, že vůdce výpravy
objednal si ve Skalici tři hektolitry vína na
účet Armády spásy.
Kapitán Hunt vrátil se do své vlasti, Anglie, k
léčení. Poručíkovi Kukačkovi scházejí kalhoty
jeho uniformy, ačkoliv se vymlouvá, že je
proměnil za marmeládu, kterou rozdal chudým
dítkám, jest to dosti pravděpodobné.
Liga mládeže poslala na druhou vánoční nadílku
na Vinohrady seržanta Libuši Aronovou, která
recitovala 38 básniček a zpestřila program hrou
na klavír a zpěvem, následkem čehož ještě dodnes
leží ve Vinohradské nemocnici na oddělení pro
nervové choroby kolem dvou tuctů chlapečků a
děvčátek, kteří si přišli pro vánoční nadílku.
Ze smutného přemýšlení vytrhl velitele Karla
Larssona příjemný hlas kapelníka sborové
kytarové brigády: „Je naděje pro každého,
Larssone!“
„U starého čerta, kapelníku, myslím, že svět je
už lak zkažen, že tu vůbec není naděje.“
„Zrakem víry pronikáme i temno neblahé doby,
Larssone, ona nás připoutá k Němu.“
„Dejte mně s Ním pokoj. Víte dobře, že jsem byl
vyzván generálem Bramwellem Boothem, abych
uspořádal roku 1921 tažení za spásu hříšníků.
Věci se nedaří. Bilance klesá. Potřeboval bych
obrátit opravdového lotra, jehož obrácení by
vzbudilo senzaci.“
„Já o jednom vím, veliteli Larssone. Seděl jsem
s ním včera v jedné vinárně.“
Velitel Larsson zbledl rozčilením. „I vy jste,
kapelníku naší kytarové brigády, ve vleku
neřestí?“
Důstojný kapelník se vlídně, něžně usmál a řekl:
„Co jest více, veliteli Larssone, vypít nějakou
čtvrtku vína a získat pověst člověka ve vleku
neřesti, či získat jednu duši z moci ďábla?
Ostatně já pil víno Lacrimae Christi, Slzy
Kristovy. Co se týká dále toho lotra, na něho
jest třeba poslat nadšeného mladého muže, jakým
jest náš sekretář Hopps.“
„Ach, Willy Hopps, toť opravdu anděl. Měl být na
Cejloně pověšen domorodci, když je učil zpívat v
plantážích písně Armády spásy. Zavolejte ho sem
a dejte mu adresu toho lotra, kam chodí na
víno.“
II
A tak setkal jsem se ve vinárně s panem
sekretářem Hoppsem od místního velitelství
Armády spásy.
„Jsem,“ řekl přívětivě, „vyslán Armádou spásy,
může být, že by vás velice zajímalo slyšet mé
názory. Je-li zde nějaká místnost, kde bychom
byli sami, byl bych velice povděčen...“
„Rozumím vám,“ pravil jsem, mrkaje významně na
něho, „zplna souhlasím, půjdeme vedle, dáme si
tam přinést láhev vína...“
„Dovolte...“
„Jaképak dovolte,“ řekl jsem, plácaje ho důvěrně
po zádech, „vím, že nejlepší vojáci Armády spásy
rekrutuji se z bývalých alkoholiků. Dáme si tam
přinést ještě láhev rumu.“
Když jsme seděli sami, pravil mladý pan Hopps:
„Odpusťte, ale já to myslím doopravdy. Mám vám
něco zazpívat?“
„Zpívejte,“ poručil jsem mu a pokuřuje doutník,
pohodlně jsem natáhl nohy.
Počal zpívat tichým, dojemným hlasem:
„Jdeme kupředu proti všemu zlu,
byť to třeba byl satan sám,
jdeme k vítězství proti světa lsti,
boží království jest cílem nám.
Jdeme kupředu, neznáme svodu,
věrně budem vždy k pravdě stát.
Jdeme k vítězství, z hříchu k milosti,
aby nový život byl zde znát.“
Když ukončil, řekl jsem: „Já také něco umím.
Poslyšte: Zazpíval jsem:
„Kdo dá výhost klamu, bludu,
boží pravdu vyvolí,
ten se zbaví všeho trudu,
nic ho více nebolí.
Nazdar, na vaše zdraví!“
Díval se na mne svýma modrýma očima.
„Dovolte, pane,“ řekl, „proč to pijete?“
„Poněvadž mně to chutná, nechcete se napít? Ale
proč bych vám to nabízel. Česká žena Pavla
Moudrá měla kdysi přednášku o Armádě spásy, ve
které dokazovala, že Armáda spásy dělala pravé
divy. Z opilců stávali se takřka přes noc lidé
střízliví, z brlohů neřestí a pustých vášní
stávaly se spořádané domácnosti, z prostitutek
obětavé ošetřovatelky nemocných, ze zpustlých
zločinců horliví kazatelé mravnosti. Vy mně
neimponujete. Byl jste opilcem? Nebyl. Potloukal
jste se v brlozích neřesti a pustých vášní?
Nepotloukal. Byl jste prostitutkou? Nebyl. Byl
jste někdy zpustlým zločincem? Také nebyl.
Prosím vás, řekněte mně, mladý muži, jak chcete
být kazatelem mravnosti, když k tomu nemáte
předběžného vzdělání zpustlého zločince, lupiče,
alkoholika. Víte, z jaké rodiny vyšel objevitel
střední Afriky - David Livingstone? Jeho děd i
otec viseli pro svatokrádež. A kde se vzdělával
Jan Paton, misionář lidožroutů hebridských? Na
galejích, na které byl odsouzen pro otcovraždu.
Napijte se a nedělejte hlouposti.“
Mechanicky vzal skleničku rumu a vypil. „Já jsem
opravdu z dobré rodiny,“ řekl omluvným tónem.
„Tak vidíte, mladý muži, to ještě není žádné
neštěstí, to se dá všechno během času napravit.
Ještě můžete třebas někde vykrást půdu a dá bůh,
že se vám podaří i okrást tu a tam nějakou
banku. Nač věšet hlavu, napijte se ještě jednou!
Pravda, výborný rum.“
Panu Hoppsovi, nezvyklému na takový nápoj, oči
se počaly klížit. Počal jsem mu tichým, něžným
hlasem zpívat ukolébavku:
„Již zazní z doubí hlas slavíčka
a počne v loubí pět hrdlička
a přejde zima i prška zlá,
i kvítky vzejdou - hallelujah!“
Usnul na židli. Políbil jsem ho na čelo a
pohladil jemně po vlasech a tiše po špičkách
vyšel z pokoje.
„Tu útratu,“ řekl jsem vinárníkovi, „zaplatí ten
pán, on si malinko zdříml.“
A ocitnuv se na ulici, podíval jsem se na hvězdy
zářící na obloze a vykřikl do pražských ulic
žalm 92: „Jak velicí jsou skutkové tvoji,
Hospodine! Velmi hluboká jsou myšlení tvá,
člověk hovadný nezná toho!“
Což mne stálo dvacet korun pokuty pro rušení
nočního ticha.
|
