Zápas s Armádou spásy

 

I

Pan Karel Larsson, velitel Armády spásy v Československu, napsal právě do Ústředního listu Armády spásy pohnutlivou zprávu do rubriky Mezinárodní zprávy: „Jižní Afrika. Podplukovník Smith, pracující již třicet let mezi tamními domorodci, byl se svými dvěma důstojníky, kteří tu práci začali, sněden sedmdesáti obrácenými salutisty. Tím mohl ukázati celému světu, že náboženství lásky má praktickou cenu.“

Pan velitel byl v mrzuté náladě. V jižní Africe žerou jim domorodci podplukovníky i s důstojníky a zde v Československu jdou obchody s dušemi strašně mizerně. Na Silvestra odpoledne a večer bylo shromáždění vojínů a v sále musili otevřít všechna okna, tak to čpělo rumem. V noci pak od 10. hod. přes půlnoc veřejné shromáždění s vítězstvím několika osob, které později na ulici byly zatčeny pro opilství. Na Nový rok klečelo u lavice pokání asi deset osob, kterým čouhaly z kapes láhve koňaku.

V neděli byl kapitán Pivoňka v Pardubicích, kde dle doslechu prý jedenáct osob hledalo spásu a nakonec se vysvětlilo, že si chtěli od něho vypůjčit peníze na hospodu.

Dne 31. prosince přijela ze Švédska kapitán Blenda Hellspongová, aby pomáhala v práci a první její bylo, že se naučila zpívat Točte se, pardálové!

Práce na Slovensku byla započata 7. ledna a 9. ledna už tu byl telegram, že vůdce výpravy objednal si ve Skalici tři hektolitry vína na účet Armády spásy.

Kapitán Hunt vrátil se do své vlasti, Anglie, k léčení. Poručíkovi Kukačkovi scházejí kalhoty jeho uniformy, ačkoliv se vymlouvá, že je proměnil za marmeládu, kterou rozdal chudým dítkám, jest to dosti pravděpodobné.

Liga mládeže poslala na druhou vánoční nadílku na Vinohrady seržanta Libuši Aronovou, která recitovala 38 básniček a zpestřila program hrou na klavír a zpěvem, následkem čehož ještě dodnes leží ve Vinohradské nemocnici na oddělení pro nervové choroby kolem dvou tuctů chlapečků a děvčátek, kteří si přišli pro vánoční nadílku.

Ze smutného přemýšlení vytrhl velitele Karla Larssona příjemný hlas kapelníka sborové kytarové brigády: „Je naděje pro každého, Larssone!“

„U starého čerta, kapelníku, myslím, že svět je už lak zkažen, že tu vůbec není naděje.“

„Zrakem víry pronikáme i temno neblahé doby, Larssone, ona nás připoutá k Němu.“

„Dejte mně s Ním pokoj. Víte dobře, že jsem byl vyzván generálem Bramwellem Boothem, abych uspořádal roku 1921 tažení za spásu hříšníků. Věci se nedaří. Bilance klesá. Potřeboval bych obrátit opravdového lotra, jehož obrácení by vzbudilo senzaci.“

„Já o jednom vím, veliteli Larssone. Seděl jsem s ním včera v jedné vinárně.“

Velitel Larsson zbledl rozčilením. „I vy jste, kapelníku naší kytarové brigády, ve vleku neřestí?“

Důstojný kapelník se vlídně, něžně usmál a řekl: „Co jest více, veliteli Larssone, vypít nějakou čtvrtku vína a získat pověst člověka ve vleku neřesti, či získat jednu duši z moci ďábla? Ostatně já pil víno Lacrimae Christi, Slzy Kristovy. Co se týká dále toho lotra, na něho jest třeba poslat nadšeného mladého muže, jakým jest náš sekretář Hopps.“

„Ach, Willy Hopps, toť opravdu anděl. Měl být na Cejloně pověšen domorodci, když je učil zpívat v plantážích písně Armády spásy. Zavolejte ho sem a dejte mu adresu toho lotra, kam chodí na víno.“

II


A tak setkal jsem se ve vinárně s panem sekretářem Hoppsem od místního velitelství Armády spásy.

„Jsem,“ řekl přívětivě, „vyslán Armádou spásy, může být, že by vás velice zajímalo slyšet mé názory. Je-li zde nějaká místnost, kde bychom byli sami, byl bych velice povděčen...“

„Rozumím vám,“ pravil jsem, mrkaje významně na něho, „zplna souhlasím, půjdeme vedle, dáme si tam přinést láhev vína...“

„Dovolte...“

„Jaképak dovolte,“ řekl jsem, plácaje ho důvěrně po zádech, „vím, že nejlepší vojáci Armády spásy rekrutuji se z bývalých alkoholiků. Dáme si tam přinést ještě láhev rumu.“

Když jsme seděli sami, pravil mladý pan Hopps: „Odpusťte, ale já to myslím doopravdy. Mám vám něco zazpívat?“

„Zpívejte,“ poručil jsem mu a pokuřuje doutník, pohodlně jsem natáhl nohy.

Počal zpívat tichým, dojemným hlasem:

„Jdeme kupředu proti všemu zlu,

byť to třeba byl satan sám,

jdeme k vítězství proti světa lsti,

boží království jest cílem nám.

Jdeme kupředu, neznáme svodu,

věrně budem vždy k pravdě stát.

Jdeme k vítězství, z hříchu k milosti,

aby nový život byl zde znát.“

Když ukončil, řekl jsem: „Já také něco umím. Poslyšte: Zazpíval jsem:

„Kdo dá výhost klamu, bludu,

boží pravdu vyvolí,

ten se zbaví všeho trudu,

nic ho více nebolí.

Nazdar, na vaše zdraví!“

Díval se na mne svýma modrýma očima.

„Dovolte, pane,“ řekl, „proč to pijete?“

„Poněvadž mně to chutná, nechcete se napít? Ale proč bych vám to nabízel. Česká žena Pavla Moudrá měla kdysi přednášku o Armádě spásy, ve které dokazovala, že Armáda spásy dělala pravé divy. Z opilců stávali se takřka přes noc lidé střízliví, z brlohů neřestí a pustých vášní stávaly se spořádané domácnosti, z prostitutek obětavé ošetřovatelky nemocných, ze zpustlých zločinců horliví kazatelé mravnosti. Vy mně neimponujete. Byl jste opilcem? Nebyl. Potloukal jste se v brlozích neřesti a pustých vášní? Nepotloukal. Byl jste prostitutkou? Nebyl. Byl jste někdy zpustlým zločincem? Také nebyl. Prosím vás, řekněte mně, mladý muži, jak chcete být kazatelem mravnosti, když k tomu nemáte předběžného vzdělání zpustlého zločince, lupiče, alkoholika. Víte, z jaké rodiny vyšel objevitel střední Afriky - David Livingstone? Jeho děd i otec viseli pro svatokrádež. A kde se vzdělával Jan Paton, misionář lidožroutů hebridských? Na galejích, na které byl odsouzen pro otcovraždu. Napijte se a nedělejte hlouposti.“

Mechanicky vzal skleničku rumu a vypil. „Já jsem opravdu z dobré rodiny,“ řekl omluvným tónem.

„Tak vidíte, mladý muži, to ještě není žádné neštěstí, to se dá všechno během času napravit. Ještě můžete třebas někde vykrást půdu a dá bůh, že se vám podaří i okrást tu a tam nějakou banku. Nač věšet hlavu, napijte se ještě jednou! Pravda, výborný rum.“

Panu Hoppsovi, nezvyklému na takový nápoj, oči se počaly klížit. Počal jsem mu tichým, něžným hlasem zpívat ukolébavku:

„Již zazní z doubí hlas slavíčka

a počne v loubí pět hrdlička

a přejde zima i prška zlá,

i kvítky vzejdou - hallelujah!“

Usnul na židli. Políbil jsem ho na čelo a pohladil jemně po vlasech a tiše po špičkách vyšel z pokoje.

„Tu útratu,“ řekl jsem vinárníkovi, „zaplatí ten pán, on si malinko zdříml.“

A ocitnuv se na ulici, podíval jsem se na hvězdy zářící na obloze a vykřikl do pražských ulic žalm 92: „Jak velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Velmi hluboká jsou myšlení tvá, člověk hovadný nezná toho!“

Což mne stálo dvacet korun pokuty pro rušení nočního ticha.