Když počal Měsíc ustupovat a
Slunce jasněji a jasněji vystupovalo ze
zastíněné plochy, pan soudní rada Jauris hodil
na zem zelené a žluté sklo s gestem velice
mrzutým.
Stál jsem vedle něho v pokoji, když pan soudní
rada řekl: „Tušil jsem v tom nějaký podvod.
Dvakrát mne již zatmění slunce oklamalo. Jednou,
asi před patnácti léty, to nebylo docela nic, to
vám byla zakryta jenom snad jedna třetina
sluneční plochy, no a taky se tenkrát říkalo, že
bude málo vidět. Pořídil jsem si černé brýle a
byl jsem tak zklamán, pamatuji se na to tak
živě, jako by to bylo včera. Já se zajímám
velice o astronomii a tento zájem sdílela se
mnou i moje manželka a s ní zas pan doktor
Kavka. Ten dokonce znal ze svých studijních cest
velké hvězdárny ve Švýcařích, odkudž z hvězdárny
na Montblanku přinesl si snímky průchodu Venuše.
Měl jsem vilu v Krušných horách. Velmi hezkou
vilu na samém vrcholku velkého kopce, který byl
holý, ale několik kroků níže byl les a dál opět
samé vrchy a hory, které kolem dokola
obklopovaly jako věnec kopec s mou vilou a byly
mnohem vyšší, takže když jste se podíval nahoru
k obloze, zejména v noci, tu vypadalo to tak,
jako byste se díval spodem trychtýře. Na té
vilce zařídili jsme si malinkou hvězdárnu, odkud
pozorovali jsme všech 7000 hvězd první až šesté
velikosti, které jsou viditelný pouhým okem, a
když jsme namířili svůj dalekohled, tu se nám
hvězdy objevovaly jako rozházená krupice. Pan
doktor Kavka uměl všechny ty zjevy vysvětlovat
vědecky, a to právě poutalo mou manželku, neboť
já jsem měl sice také radost z astronomie a mám
dodnes zájem o ni, ale já o tom mnoho
nepřemýšlím. Mně se dokonce zdá být někdy
nesmyslem, abych vysvětloval, že malinká
hvězdička sedmé velikosti, která září v
souhvězdí Velkého medvěda, jest od nás vzdálena
340 trilionů kilometrů, a kdybych užil onoho
přirovnání s bleskovým vlakem, letěl by tam onen
vlak 325 miliónů let při rychlosti 120 km za
hodinu.
Tak někoho bulíkovat mne mrzelo a nechtěl jsem
také v tom směru upokojit otázky své manželky.
Ostatně byl tu doktor Kavka, kterému ona kladla
sta otázek. Často, když jsem na verandě kouřil
do pozdního večera poslední doutník, slýchával
jsem příjemný hlas své paní manželky a její
přečetné otázky, kterými zasypávala na zahradě
pod terasou pana doktora Kavku, když tak
pozorovali nějakou tu nepatrnou stálici,
ztracenou v těch přečetných světelných bodech na
obloze.
A tu jsem slýchával, jak se táže:
Jak dlouho by tam jel rychlík, jak dlouho
nákladní vlak, jak dlouho automobil, za jak
dlouho by tam byl člověk na kole a podobně,
načež on odpovídal: Nákladní vlak při té a té
rychlosti by tam jel tak a tak dlouho, zkrátka
měl na všechno plná ústa číslic. Všechno
odůvodňoval teoriemi, to se rozumí samo sebou,
jak jsem později seznal, nebylo na tom ani zbla
pravdy, poněvadž mne s tím zatměním slunce
tenkrát podvedl. Pak bylo vždy ticho na zahradě,
a to se oba ti mladí lidé dívali na hvězdy a
někdy se mi zdálo, že se drží za ruce, a nebylo
to divu, má paní manželka musila se vždy ho
chytit, když si představila, že hvězda, na
kterou se dívali a o které mluvili, řítí se
prostorem nesmírnou rychlostí 30 miliónů
kilometrů za den. To ohromí. Hlava se vám
zatočí, když si povážíte ty strašné pohyby
nebeských těles, a vy byste upadli, kdyby vás
nezachytil někdo do náručí. To se často
přihodilo mé paní manželce, když s panem
doktorem Kavkou dívali se na zahradě na tu
hvězdářskou spoustu a pan doktor Kavka jako
Flammarion spřádal své hvězdné sny. Jest
zajímavé za takových hvězdnatých nocí, jak v
oční zřítelnici zrcadlí se hvězdy, ovšem tak
malinké, že v oku je vidět odrážet se 534 hvězd
první až čtvrté velikosti.
Tak to vypočetl pan doktor Kavka, když se díval
dole na zahradě za hvězdnaté noci do pěkných
modrých očí mé paní manželky. Já si přitom
pohodlně pokuřoval svůj doutník na verandě a
radoval jsem se z toho klidu krásné letní noci,
uspokojen i v otázce žaludku, neboť jsme měli
výbornou kuchařku. Měl jsem takovou radost ze
života, díval jsem se na nebeskou báň, na hory
kolem, jejichž temné obrysy mně vždycky pravily,
že za nimi leží město, kde se dostane všechno,
co je třeba k pořádné kuchyni. Tam každý druhý
den jezdila naše kuchařka se služkou a nebylo
tam draho. Kuřata byla tam lacinější než dole ve
vesnici a větší. Pak jsem si také představoval,
jak by bylo asi tak starému člověku jako já
smutno, kdyby neměl mladou, veselou paní
manželku a takového rozšafného přítele, jako byl
pan doktor Kavka.
Jen někdy mne přiváděl do rozpaků, a to, když
chodil si stěžovat na svévolnost mé paní
manželky. Tu třebas napadlo, že musí uspořádat
noční výlet na blízký kopec, odkud byla vyhlídka
po celém kraji, báječná vyhlídka, když se
všechny ty lesy a vrchy koupaly v měsíčním
světle. A ona stála na tom, že já musím jít také
s sebou. Já jsem ale nikdy nešel, poněvadž jsem
se nechtěl tlouci v noci někde po kamenitých
srázech, když jsem klidně mohl na verandě v
proutěném křesle kouřit si doutník.
Tak jsem jim dával s sebou našeho psa Barryho,
ale to bylo jen asi dvakrát, poněvadž Barry vždy
strašně vrčel na pana doktora Kavku, a když byli
již u cíle své cesty, poznal jsem to z toho, že
Barry dal se do takového štěkotu, až to bylo
slyšet ke mně na verandu, a jednoho dne dokonce
kousl pana doktora Kavku vzadu do kalhot. - Tak
plynulo nám spokojeně to léto, až přišel den,
kdy mělo nastat zatmění slunce. Jezdili do města
opatřovat mně černé brýle, zelená a žlutá skla,
která kombinovali dohromady, zajeli jednou
dokonce až do Prahy pro černou clonu a
dalekohled a celý týden před zatměním nemluvilo
se o ničem jiném u stolu nežli o tomto úkazu.
Pan doktor Kavka stále tvrdil, že bude v pravé
poledne úplná tma, že nebude vidět na čtyři
kroky a že to přijde najednou, zkrátka, mluvil
tak, jako psaly noviny tyto dny o tomto úplném
zatmění slunce, které se však ukázalo být
stejným humbukem jako to před patnácti léty.
Když konečně přišel ten den, dali mně černé
brýle, dalekohled do ruky a poslali mne ve 12
hodin 12 minut nahoru na naši malou observatoř
ve věžičce vily. Zůstali zatím dole a dívali se
z jídelny těmi kombinovanými skly. Mohl jsem si
oči vykoukat samým očekáváním, kdy bude malá
černá plocha, která byla na okraji slunečním,
postupovat do středu. Tři čtvrti hodiny jsem já
hlupák vydržel dívat se do slunce, a ono stále
nic. Tak jsem sundal brýle a šel se optat dolů
pana doktora Kavky, jestli se nemýlil. A vidíte,
podvedl mne s tím zatměním slunce
setsakramentsky. Moje paní manželka seděla mu na
klíně a zapínala si blůzu. Jen to je pravda, že
jejich obličeje byly bledé jako mrtvoly. No a
dneska byl jsem s tím zatměním slunce podveden
podruhé. |