Zbabělec

Pekaři Lepařovi vyplnilo se dávné jeho přáni, sen jeho života. Jeho syn Vilém vrátil se z kadetky na prázdniny domů jako zástupce důstojníkův. Doufám, že každý český otec chápe plnou měrou radost dobrého p. Lepaře. Mít syna zástupcem důstojníka, skutečným kadetem! Je-li člověk pekařem na malém městě, je ta radost ještě větší! Ve velkém městě se taková radost bohužel přečasto ztratí, ale na malém městě, kde je tak málo skutečně vzdělaných lidí, takový vzdělanec jako absolvent kadetky v rodině je čímsi povznášejícím pro celý rod. Je to zušlechtěním celého rodu. Hleďte, prosím, bedlivě. Otec p. Lepaře, také pekař, dotáhl to na vojně jen na svobodníka, pan Lepař sám na kaprála a jeho syn dostudoval to zatím na kadetštelfrtrétra. Není tedy pochyby, že jednou někdo z rodiny Lepařů stane se generálem, a řekne-li se „Lepař“, bude se třást celá Evropa.

Smělým myšlenkám je třeba dodat váhy, a proto hrdý otec vstoupil ostrým krokem do dílny a hledal učedníka Pepíka. Pepík, nemaje ani tušení, že jednou po slově „Lepař“ bude se třást celá Evropa, krájel klidně citrónovou kůru do buchet. „Jak ji krájíš, pitomče?“ ozval se předek slavných generálů budoucna, „tak nějak, jako bys chtěl leností shnít.“ Štulec do zad odvrátil Pepíka od strašného nebezpečí shnít v pekařské dílně nad citrónovou kůrou, a Pepík místo do kůry zajel nožem do prstu.

„Tak ty tak, ty místo kůry krájíš si prsty,“ křičel mistr, chytaje Pepíka za ucho, „tahle legrace se ti nevyplatí.“

„To nebyla legrace, pane mistr,“ úpěl Pepík.

„Neříkal jsem ti, že když tě trestám, nesmíš křičet?“ tázal se hrozivě slavný muž, chytaje Pepíka i za druhé ucho.

„Jáááá ne-nékřikříčímčím,“ křičel Pepík.

Slavný otec se upokojil. Pustil učedníka a tázal se: „Viděl jsiméhopana syna,pana Viléma?“ - „Viděl,pane mistře.“ - „A co tomu říkáš, neviděl jsi nic?“ - „Neviděl, pane mistře.“ - „Ty jsi si, holomku, nevšiml, že má dlouhou šavli?“ - „Ne, pane mistře.“ - „Ty jsi, kluku mizerná, neviděl, že má hvězdu na límečku?“ - „Neviděl, pane mistře.“

„Tys neviděl kadetštelfrtrétra, uličníku?“ Chytil Pepíka poznovu za uši.

„Já nevím, co je to kadetšteltrtfretrt,“ bědoval Pepík.

„Ježíš Marjá Josefe, kluku, já tě budu muset roztrhat, žádné trtfretrt, nýbrž tfrtret, taky ne, já ti dám pohlavek, takhle je to, fetretret, hergot, teds mne, padouchu, spletl, tu máš pohlavek, hergot ...“

„Kadetštelfrtrétr,“ zahřímal radostně hrdý otec, „a to je můj pan syn, pan Vilém, a ode dneška mu budeš tak říkat: ,Pane kadetštelfrtrétře, dobrý den přeji, mladý pane,’ a jak ho tak nepozdravíš, utrhnu ti všechny uši.“ Odcházel ostrým krokem z dílny, zanechávaje Pepíka zarmouceného, neboť nebožákovi hrozilo dvojí nebezpečí. Předně že si na tom divném slově zláme jazyk a za druhé že přijde o uši.

* * *

Pekař Lepař mohl být právem hrd na osmnáctiletého Viléma, neboť je známo, že z kadetky vycházejí vzdělaní lidé, mnohem vzdělanější než z university. Vilém Lepař byl nejvzdělanější z celého malého města. Byli tam sice otcové, jejichž synové byli právníky, filosofy, mediky a techniky, ale zeptejte se takového studenta vysokých škol na něco z převzácné vojenské vědy! Co by si takový nebožák vysokoškolský počal, kdyby přišel k němu nějaký major a zeptal se ho: „Sie, Kerl, sagen Sie mir, welche sind die notwendigen Eigenschaften der Beschirrung?“ Přirozeně, že by mlčel, a ukázal by tak svou nevzdělanost v nejlepší míře.

Ale zeptejte se Viléma Lepaře! Jako hudba znělo by z jeho úst: „Bei der Auswahl eines Zuggeschirres muss man zweierlei Hauptmomente berücksichtigen:
1. die Manövrierfähigkeit mit denselben,
2. die Schonung der Pferde.“

A to je pravé vzdělání, spojené se znalostí „kvérgrifů“, nauky o terénu a neobmezené úcty ke svým představeným, vzdělání, které nás hájí před nepřítelem.

Pane bože! Řeknu-li někomu na vojně „du Schweinkerl“, jistě tak neřeknu se zlým úmyslem, abych mu nadával, nýbrž jenom ho upozornil, že nás všechny na vojně spojuje jedna úřední řeč. Ale teď si považte, čeho se odvážil studující technik Klučka, člověk, který ani nemá ponětí, co je to „Beschirrungstheorie“, proti Vilému Lepařovi. Bylo to tak hrozné, že šel otec zástupce důstojníka pan pekařský mistr osobně otázat se, jaké chce pan Klučka dát zadostiučinění uražené vojenské cti jeho pana syna. Byla to tak strašná urážka, že všichni, kteří byli na vojně a budou číst tyto řádky, budou chápat rozčilení slavného, hrdého otce.

* * *

„Pane,“ pravil pekařský mistr k technikovi, když se v jeho pokoji posadil na pohovku, „pane Klučko, můj syn, pan Vilém, absolvent c. k. kadetní školy a právě jmenovaný kadetštelfrtrétr, žádá mne, abych se vás optal, jaké zadostiučinění hodláte mu dát, napadnuv ho neurvalým způsobem včera na výletu v zahradní restauraci v Kunčicích.“

„Žádné, pane sousede,“ odpověděl klidně Klučka, „uvažte, co proved ten klouček.“

„Jaký klouček, pane?“ křičel pekař.

„Předně nekřičte,“ řekl Klučka, „neboť nemáte před sebou učedníka, a za druhé, až přijdete domů, vezměte hůl a vyprašte panu synovi kalhoty, aby věděl, jak se má budoucně chovat vůči dámě a vůči lidem, do kterých mu nic není.“
„Pane, co to povídáte?“

„Jen mne nepřerušujte. Byl jsem včera se zdejším učitelem a jeho nevěstou, mou sestřenicí, na výletě v Kunčicích. A když jsme přišli do zahradní restaurace, spatřili jsme vašeho syna, který seděl u jednoho stolu sám a zpíval, neboť byl opilý.“

„Kadetštelfrtrétr ...“

„Počkejte, pane Lepaři. Byl opilý. My přirozeně sedli jsme si k jinému stolu, a tu, když nás viděl, šel k nám a počal křičet, že je to urážka, když lidé z jednoho města nesednou si k jednomu stolu. Nakonec si sedl k nám, což nás velice mrzelo.“

„Pamatujte, co mluvíte, pane Klučko.“

„A vidíte, pane mistře, sedl si vedle nevěsty pana učitele a počal plivat přes stůl, přes naše piva. Řekl jsem mu, aby zanechal takových vtipů.“

„Ale dovolte, pane Klučko, jak jste se mohl odvážit?“

„Nu, pane mistře, to není všechno. Po mém napomínání přestal sice plivat, ale dal si nohy na stůl a nakonec štípl nevěstu pana učitele do tváře, a tu jsem mu dal ten pohlavek. Váš pan syn spadl se židle ...“

„Pane Klučko,“ pravil hrozným hlasem pekař, „víte, že jste urazil čest mého syna ...“

„Jen strpení, pane mistře. Když tedy spadl po tom pohlavku se židle do písku, nemohl vstát, poněvadž se mu nějak šavle zapletla pod nohy, i upustil od toho: Zůstal prostě na zemi ležeti a plakal. To je to všechno. Jestli chce ode mne zadostiučinění, že jsem ochoten mu je dát. Dám mu však za jeho klukovské jednání třebas ještě tři takové pohlavky jako v Kunčicích, pane mistře ...“

* * *

Pan Lepař vyvrávoral překvapen ze dveří.

„Tedy nechce mně dát zadostiučinění ten blbeček?“ tázal se pan Vilém otce, když ten vrátil se domů.

„Ne, ale chce ti dát třebas ještě tři takové pohlavky, pane synu.“

„Je to zbabělec,“ zabručel absolvent kadetní školy, „pošli mně raději Pepíka pro kyselou okurku, mně je dneska nějak divně ...“