Zbojník za Magurou

Črta z Podhalí

Přišly větry z Haliče, a když se ráno po rozptýlení mlhy podívali na salaších nad Ždiarem směrem k Vysokým Tatrám, viděli i úpatí mohutných vrchů pokryto bílým, třpytivým sněhem. Jen ostré vrcholky a srázy se černaly příšerně.

Podzim přišel náhle. Keře drinků na nižších úbočích počaly černat a mezi černým listím se krvavě červenaly jejich plody. Na lukách objevil se bleděfialový naháček. Ten květ se rozvinul za noc a objevil se všude mezi ponurou zelení podzimních trav.

„Ba, podzim je tu,“ vzdychali na salaších, „a zanedlouho bude zima, se stády dolů,“ dodávali, halíce se do mohutných kožichů.

Všude rozhostila se podivná tesknota, ba zdálo se, že ani oheň nepraská již tak vesele a nesvítí tak jasně, jako za teplých, čistých letních nocí.

Zase si vypravovali, jak před léty Wojtkovu Kašu roztrhali v zimě medvědi, jak v noci slyšet na polské straně výt vlky a na uherské prý diváci táhle chrochtají a jeleni říjí, až strach.

Pak vypravoval mladý Borko, jak předloni pozdě v podzimu šli se stády dolů, a ta poslední noc jak byla zlá. Už si vypravovali, co bude nářku, až je najdou zasypané ve sněhu, ztuhlé, s vyhaslou dýmkou zapekačkou v ústech. Tolik náhle napadlo sněhu a taký byl mráz. Vál k tomu ke všemu hrozný vítr z „polskej“. Koliba praskala. Patnáct ovcí zmrzlo za tu noc. Když se vítr chvílemi ztišil, slyšeti smutný řev stáda, které stálo v otevřené ohradě blízko koliby. A pomoci nemožno.

Tak a podobně se vypravovalo na salaších a všude se strojili sestoupit se stády dolů, aby je snad nepřekvapila tuhá zima.

Už se zase těšili na rodinu, kterou dlouhou dobu letní neviděli, a mladí juhasové i na rodinu i na pěknou dívčí tvář.

Tak dolů!

Toto heslo způsobilo místo největší radosti největší smutek Jankovi Karačovi. Stalo se to takto: Drahně času, ještě v letní době, sedával mladý Janko za pastvy zamyšlen, nehrál na fujaru, ale často se díval přes kopce, pokryté kosodřevinou, na polskou stranu. Tak mlčel celé hodiny a jen někdy si zapěl táhle a smutně:

Popod las, popod las šive volky gnala [hnala; tato píseň jest v nářečí polsko-magurském.]
sama něvjedžela, kemu genabe dala [políbila].
Dolina, dolina, miendzy [mezi] dolinami,
žáden cloviek něvje, co je miendzy námi.
Ně moja, ně moja dobra voła byla
sama'š mje, frejírko, na to namovila.

Jaňko Karač byl zamilován. Večer, když ovce podojili a usadili se u praskajícího ohně, smál se starý bača Gáč, že Janko zas zpíval, prý už svišťů neviděť, předešle prý našel u studánky dva natažené, mrtvé, snad prý se šli napít a tak je zastihla smrt, poněvadž Janko tam nedaleko stádo pásl.

Chudák juhas se zarděl. Tím víc se mu smáli a mladší Čamko vypravoval, jak prý se seznámil Janko s Katruší.

Seděl prý kdysi v poledne na balvanu, a jak sedí a píská zbojnickou, uslyší za sebou jakés medvědí bručení. Prý se lek a otočil, zůstal však ztrnulý, neboť místo medvěda uviděl Katruši.

Po těchto slovech ozýval se kolíbou ještě hlučnější smích a Janko zrudl hněvem, ale tvářil se, jako kdyby se ho to nedotýkalo ani v nejmenším.

„Jářku, chlapci,“ ozval se kolibou bačův hlas, „ta Katruše by, doufám, podle toho s celým naším Jankem udeřila o zem, ačkoliv jest Janko syn zbojníka Karače. Já jsem viděl Katruši. To není džjevče, to je pět chlapů v jednom těle, silná, vysoká ...“

Toto poslední již rozzlobilo Janka v nejvyšší míře. Vyskočil zlostně z houně, na které seděl, a zahučel: „Nemysli si, bačo, že já se Katruše leknu. Vypravovala mně, že sama v zimě hlídá doma stádo, dobrá, pravím, půjdu a vezmu z Katrušina chléva nejlepší ovci. Uvidíme, kdo s koho. O celou Katruši nestojím.“

„Dobrá, když tu ovci vezmeš, jsi chlap,“ pravil bača úsečně, a více se o této záležitosti nemluvilo. Janko byl však, čím více se blížila zima, smutnější.

Nastala zima. Horalé sehnali stáda s hor do ždiarských dřevěných chlévů a při svitu lojových svíček vyřezávali večer ze dřeva dřeváky, hole, různé formy k výrobě sýra a jen v neděli se scházívali v krčmě. Horalé vzpomínali tam různých událostí, které se udály, když byli se stády v létě vysoko v horách.

Při jedné takové schůzce vytkl starý bača Gáč Jankovi, že se dosud ještě nepokusil uzmout Katruši z Podlechnic ovci.

V ten den se hojně pilo, i slíbil Janík, že příští neděli se vypraví, hned jak se vrátí z kostela, do Podlechnic.

Goržolečka [Kořalička] se pila v neděli a Janík mluvil, ale v pondělí se zadumal a vzdychal.

Vzpomínal si na slunný letní den, kdy Katruši hleděl do modrých očí a sliboval, že v zimě budou ,,opovjedži“ [ohlášky]. A včera slíbil, že půjde ke své nastávající krást ovci. Všichni lidé na vesnici to slyšeli, když to dopoledne křičel na návsi.

Co by o něm se řeklo, kdyby nešel? Každá baba by ho zastavila. A pak by zpívali, jak se lek ženy. Půjde s pomocí boží. Ach, Katrušo, Katrušo.

Pomalu minul pro Janíka týden a nastala neděle. Hned jakmile vyšel z kostela, šel se posilnit do krčmy k nastávající výpravě.

Přišli sousedé, pilo se a po několika skleničkách se počal Janík chlubit, že on je zbojník, jakého na celém Podhalí, ba ani za Magurou nebylo, ani nebude. Zpívali zbojnické písně.

Až na náves bylo slyšet, jak se od zpěvu třesou špinavá okna krčmy, když zaznělo:

Byli chlopci, byłi,
po zbojl chodžiłi,
na zboj třžeba kerpce
i vesole serdce,
valaske do ruky,
přžeskakovač buky,
javorové klode,
ožeň sie, Janičku,
zakiela ješ mlode.

Janík naslouchal. Rázná melodie vlévala do jeho duše odvahu a Janík kromě toho vléval do svého žaludku goržalenku tak mocně, že viděl místo svých sousedů samé ovce Katrušiny, které žene domů.
Což teprve, když zazpívali:

Hejže, chlopci, hejže v zboj,
spadně listek, to sie boj,
spadně listek z javora,
hejže chlopci do dvora.
Hejže do Podlechnic!

Janík povstal a již potácel se zasněženou cestou. Na stráni sníh, na borovicích sníh, na chalupách sníh, všude samý sníh, rozumoval Janík, to se v Podlechnicích ještě napřed stavím na nějaké sklínce, cesta s ovcí nazpět bude těžká.

A také tak učinil. Posilnil se v Podlechnicích a pak, když měsíc svítil na bílé pláně, ocitl se před Katrušiným hospodářstvím.

Těžký skok přes chatrný plot a Janík stále ještě rozohněn se ocitl u stáje.

Pak jen jeden krok, otevření dveří, a již ne zcela střízlivého juhase oválo teplo stáje.

A nyní nastala katastrofa.

Z Janíkova hrdla se ozvalo náhle jásavě:

Hasa, chlopci, hasa,
spadla na nás rosa,
rosička to byla,
sněžek po kolena . . .

Pěkné bílé ovečky propukly v bečení, ozval se šramot a nešťastný Janík byl náhle uchopen svalnatou rukou, polovyvlečen, polovynesen ven ze stáje, a nyní nebohý zbojník byl nelítostně bit.

„Paň Jesu, to já, Janík,“ křičel, ale stále pod železnou rukou modrooké Katruše dostával nový podíl ran a Katruše křičela: „Ej, zbojačina, zbojačina!“

A měsíc svítil na třpytivý sníh.

Ráno byla celá vesnice Ždiáry pobouřena.

Janík se ale vrátil s opuchlou tváří, kulhal a držel si nos.

Když se ho ptali, kde má ovci, neodpověděl, ale šel přímo na faru. Pak z vesnice zmizel . . .

Jaké však bylo překvapení všech horalů, když příští neděli pan farář mezi ohláškami četl: „Janík Karača a Katruša Povaca majó opovjedži pirši roz.“ [mají ponejprv ohlášky]

Večer v krčmě podal bača Gáč k rozluštění následující filosofickou otázku: „Ukrad Janík ovci, či Katrušu?“

Oj, Katrušo, Katruško!