Byl to pan Jožka Šavaňú, který
ilavské trestnici založil její slávu.
Pan Šavaňú patřil mezi výborné džentlmeny z
Bakoňského lesa, kteří v letech 1868
znepokojovali celý Bakoň i okolí Blatenského
jezera a kteří se objevovali i na Rábu. Byli to
slušní mladí lidé, kteří přicházeli v houfech do
městeček a vybíjeli dům po domu, přepadali
povozy se zbožím v hlubinách dubin Bakoně a
natropili velmi neplech, ačkoliv se přitom
chovali roztomile a v letech 1869 s velkými
poklonami a líbeznými společenskými frázemi
málem že nepodřezali vrchního župana pod
Vesprimem. Tenkrát se říkalo všude, že to zas
provedli lidé pana Jožky Šavaňú (Kyselého
Jožky).
Byla to doba velké romantiky a honvédi v těch
dobách ještě nosili bílé kabátce, takže je bylo
vidět zdaleka, kdy se rozběhli po stepích za
lidmi pana Šavaňú.
Vytlačili je však přece až do pusty Jásberéňské,
do velkých močálů, zarostlých vysokým rákosím,
kde přes léto se schovávají smečky vlků.
Jedné části podařilo se uprchnout směrem k
Hománu, dokud ještě nebyly močály obstoupeny
kordóny.
Většina však vybrala se později a kordón se
neúprosně stahoval. Mohli si vyvolit jen dvě
věci, buď se vzdát, nebo zajít do močálů a
zmizet v bahně navždy. To si raději vyvolil
Vértesy z Čermóalji, bratranec Jožky Šavaňú,
ještě se dvěma. Ostatní vyšli z močálů a dali se
svázat honvédy. Rozsadili je po trestnicích a
pak došlo i na samotného Jožku Šavaňú. Vydal se
do severních Uher, oblečen jsa za skromného
misionáře. Když pak skromný misionář zastavil
pod Trenčínem kočár, ve kterém jel četnický
velitel z Fryštáku nad Váhem po jeho stopách,
ukázalo se, že má pan Jožka Šavaňú opravdovou
smůlu. Poslali ho do Ilavy nad Váhem a od té
doby pověst ilavské trestnice velice stoupla.
Bylo sice již po romantice na středních Uhrách,
ale všichni lupiči a větší trestanci přáli si
sedět na Ilavě, poněvadž tam seděl jejich
zbožňovaný hrdina Kyselý Jožka.
Jejich hrdina měl zprvu dlouhou chvíli, poněvadž
raději trávil svůj doživotní žalář v samovazbě,
nemoha se snést s dozorci. Ale pak stal se z
něho povolnější chlapík, přešla mu jaksi
zarputilost a on si přál být nějak činným.
Byl tenkrát na Ilavě ředitelem trestnice nějaký
pan Ivády, myslili o něm, že je trochu blázen.
On však znal své lidi, proto když se dověděl, že
Jožka Šavaňú chce pracovat, dal ho zavolat a
řekl k němu dobrácky: „Inu, barátom, nechtěl bys
jít dělat do kuchyně?“
„Istenet,“ pravil Kyselý Jožka velmi udiveně a
upřímně, „odtamtud se už lehce dostanu,
nagyságos úr.“
„Neboj se, ty neutečeš,“ řekl nejvelkomožnější
pán, „poněvadž mně budeš vděčný a nebudeš chtít
mně dělat nepříjemnosti svým útěkem. Víš, že
bych šel do penze. Až sem přijde jiný ředitel,
tak spánembohem, uteč si jak chceš. Tady vidíš
dvě rozsvícené svíčky a mezi nimi krucifix.
Přísahej za mnou: Přísahám Bohu všemohoucímu a
vševědoucímu, že pokud bude tu v Ilavě nagyságos
úr Ivády ředitelem, že se budu chovat vzorně a
že se nepokusím odtud utéci. K tomu mně
dopomáhej Pán Bůh.“
Jožka Šavaňú se způsobně uklonil a políbil mu
ruku.
Byl sice zprvu z toho velký poprask mezi vrchním
dozorcem-kuchařem, když došlo vyrozumění, že
Kyselý Jožka je mu přidán k ruce, aby krájel
zeleninu, maso a podobně. Vpadl do ředitelny,
klekl si před ředitele a srdcelomně křičel:
„Neračte mne hubit, nejvelkomožnější pane, račte
se nade mnou slitovat, vždyť Kyselý Jožka bude
místo zeleniny a masa, napadne-li ho ta hříšná
myšlenka, krájet královského uherského vrchního
dozorce vězňů v kuchyni na Ilavě.“
„Nic se neboj,“ vlídně řekl pan Ivády,
„povídejte si hezky při práci a když budete
přáteli, ani ho nenapadne, aby tě zapíchl.“
Jožku Šavaňú to doopravdy také nenapadlo. První
jeho bylo, že dbal o to, aby vězňové dostávali
porce, jaké jim byly předepsány. To se rozneslo
po celých Uhrách a ještě dnes říká se po
uherských trestnicích: „Kdyby nám tak Šavaňú
maso odděloval.“ Používá se také toho při
označení špatné váhy vůbec.
Tak uplynula léta. Šavaňú ztloustl a denně v
létě chodíval do velké vězeňské zahrady s
vozíkem nařezat zeleniny. Bavíval se tam s
vojáky, kteří s nasazenými bajonety chodili
podél vysoké zdi.
Jednou se stalo, že dal se do hovoru s jedním
vojákem z trenčínské posádky, který byl z jeho
kraje. „Vidím, bratře, že máte jiné pušky, než
když na nás šli honvédi. Ukaž, bratře, jak to
vypadá.“
Vojáček, dobrý hoch, hlásí mu, že je ručnice
nabita.
Šavaňú prohlédl si ručnici a zas ji vrátil
hlídce a dál jel s vozíkem řezat zeleninu do
kuchyně. Když se vrátil, volali ho k řediteli.
Ředitel seděl u stolu a řekl: „Viděl jsem dnes,
jak jsi v zahradě přemohl pokušení. Píši ti tady
žádost, aby ti dána byla milost. Podepiš to.“
Šavaňú to podepsal pěkným písmem, neboť jest o
něm známo, že v Ostřihomu chodil do semináře.
Pak ještě mu poslal dva litry vína do jeho cely,
aby se Šavaňú potěšil.
Milost však nepřicházela. Místo toho roznemohl
se dobrý pan Ivády a zemřel zanedlouho. Dosadili
pak do Ilavy za ředitele pana Okányho, bývalého
zkrachovaného husarského rytmistra.
První jeho věcí bylo, že Jožku Šavaňú dal vsadit
do samovazby, poněvadž týž při jeho příchodu
klidně dál míchal ve velkém kotlu kukuřičnou
kaší, aby se nepřipálila.
„Jest takové nařízení,“ omlouval se, „že nesmíme
při práci být vyrušováni.“
Za to mu bylo nadiktováno čtrnáct dní samovazby
ve věži. Těch čtrnáct dní právě stačilo, aby
Jožka Šavaňú dobře si všechno rozvážil, že už mu
i přísaha vypršela a proboural se ven do
nádvoří.
Bývaly tenkrát v Ilavě velké nepořádky. Tak
například vůz se senem stál u zdi a na něm byl
žebřík. Neví se též, co je pravda na tom, že prý
měl v tom prsty i vrchní dozorce z kuchyně.
Když ráno, bylo to v neděli, při inspekci,
divili se, že je v samovazbě nějaké okno, neboť
tam dřív žádné nebylo. Také viděli v tom
nezvyklém osvětlení, že Šavaňú držel slovo.
Utekl až za nového režimu. Zmizel úplně.
Vypravovalo se, že ho viděli v jeho Bakoni a pak
zas někde nahoře až u Čermoše na bukovinský
hranicích.
Za půl roku došla z ministerstva do Ilavy
zpráva, že Jožka Šavaňú obdržel milost. Stálo to
také v novinách, ale Šavaňú se nepřihlásil.
„Čert ví, kde je,“ řekl starý, šedivý dědeček v
Altorijí na hranících bukovinských, chytře se
usmívaje, „ale přijdete-li někdy na Ilavu,
zeptejte se tam Körösladányho Ference, má tam
malou krčmu, jak to vlastně bylo s Kyselým
Jožkou.“
Za rok nato přišel jsem na Ilavu (rozuměj do
městečka a ne do trestnice) a vzkázal jsem
starému Körösladánymu pozdrav od dědečka Daniele
z Altorijí od Bukoviny. Starý Körösladány, když
jsem mu pak řekl, že se ho mám zeptat, jak to
vlastně bylo s Kyselým Jožkou, zavzdychl řekl:
„Bývaly to časy na Ilavě. Vidíte, dnes už tu
není tak milo v trestnici. Udělali vevnitř
továrnu na tabák, trestanci už nežijí v tak
přátelském styku se správou. Když jsem býval
vrchním dozorcem vězňů v kuchyni a Jožka Šavaňú
pracoval se mnou, tu byly milé časy. Jožka
dovedl celou trestnici přivésti k pravé
pobožnosti a rozjímání. Vždy říkal: Byly časy,
kdy pobíjel jsem i křesťany i židy a na pánaboha
nemyslel, ale dnes zde v stínu této budovy
(mluvil velmi pěkně a vybraně) třeba, byť i z
dlouhé chvíle, obírati se naším milým
pánembohem! Uvidíte, jak jednou uvedl na pravou
cestu Berényiho.“
Seděli jsme na zahradě Ference Körösladányho.
Před námi z roviny vystupovala černá masa
kamenných budov. Kolem pak všude bylo tolik
slunečního světla a jasu, takže ilavská
trestnice nevypadala pěkně mezi tou jasnou
zelení, nad kterou vysoko, vysoko pluly v modru
bílé volné obláčky.
„Samo sebou se rozumí,“ ozval se Körösladány,
„že vy jste nemohl znát Berényiho. Mně je dnes
tak kolem sedmdesáti osmi roků, ale Berényiho
vidím stále před sebou. Nebyl ani tlustý, ani
hubený, jen v obličeji měl cosi utrápeného.
Nosil dlouhé, černé, hodně prošedivělé vlasy a
trochu napadal na jednu nohu. Když mluvil,
rozhazoval rukama a mrkal často. Nosil brejle,
které každou chvíli čistil koncem své kazajky.
Nu, zkrátka, byl to takový politický trestanec.
Tenkrát, milý pane, málo jich takových
přicházelo na Ilavu. Většinou se vařilo u nás
samým vrahům. Na politické byly kasematy na
vacovské nebo komárenské pevnosti. U nás, jak
pravím, samí hrdlořezové, kteří se zachránili
před šibenicí. Byl totiž tenkrát před lety
takový zákon, že kdo se nepřiznal, nemohl být
pověšen, byť i ho usvědčili.
Pamatuji se na nějakého Poláka, který u nás
seděl již za mých předchůdců dvacet let. Jednou
ho omrzel svět a dal se zavolat k nagyságosúrovi
panu Ivádymu: Nejmilostivější náš veliteli a
dobrodinče, řekl s pláčem, doposud jsem se
nepřiznal k ničemu. Račte však psát do Pešti, že
se nyní přiznávám a ještě k dalším dvěma
vraždám, jak tenkrát před dvaceti osmi lety
vyhořel mlýn v Beregházu na dolních Uhrách.
„Proč, synu, se přiznáváš? Vždyť s tím bude plno
práce.“
„Jedině za účelem pověšení, neboť mne život
omrzel.“
Pan Ivády mu to vymlouval, sliboval přilepšení
ke stravě, dával mu naději, že bude omilostněn,
on však trval stále na svém, že si přeje být po
zákonu a právu pověšen. Tu se pan Ivády na něj
rozzlobil a vykřikl, že tedy je dobře. Napíše
hned od Pešti, ale když chce být mermomocí
pověšen, že mu tedy zakazuje kouřit. Toho se ten
starý lotr tak ulekl, že už nestál na svém.
Tenkrát směli trestanci kouřit z dýmek, dnes se
časy změnily. V trestnici je továrna na tabák,
trestanci vyrábějí doutníky, ale kouřit jim nebo
žvýkat tabák přísně zakázáno. Mučí je nynější
správa. Ovšemže také není tam pan Ivády.
Když tenkrát přivezli sem toho Berényiho, tu pan
Ivády (bůh mu popřejž lehkého a šťastného
zmrtvýchvstání) poslal pro něj. Musel jsem
tenkrát dělat službu, přivedu ho před
nejvelkomožnějšího pána. Ten kouří z čibuku,
chvíli si prohlíží Berényiho a najednou povídá:
„Tak nám vylož svůj politický program, pro který
jsi se dostal sem k nám na Ilavu.“
„Prosil bych,“ na to Berényi, „abyste mně vykal,
neboť jako politický vězeň mám na to právo.“
Myslíte, že se pan Ivády rozzlobil? Usmál se a
řekl, že nepochybuje, že pan Berényi má na to
právo, aby tedy: ráčil odpustit.
„Račte nám tedy, pane Berényi, vyložit svůj
politický program.“ Najednou se ale zarazil a
řekl: „Ostatně, jaképak račte a jaké vykání, to
bych jen z tebe si žertíky tropil, budu ti
tykat. Povídej, starý husare!“
Berényi potom říkal, že to tykání bylo přece jen
nejlepší a počal rozhazovat rukama, mrkat očima,
zajíždět si do vlasů a počal mluvit o svobodě.
Mluvil dlouho, pan Ivády občas pokývl hlavou a
když Berényi skončil, poklepal mu na rameno a
řekl: „Tak vidíš. Celé Uhry chtěl jsi udělat
svobodnými a oni tě připravili o svobodu.“
Ke mně řekl: „Ten člověk má ale smůlu.“
Berényiho dali mezi tři bratry Hajdú, loupežníky
z Gemeru, kteří kradli po horách ovce a prý i
někoho při tom zabili. Hoši Hajdú dlouho s ním
neseděli, šli si stěžovat k řediteli, aby k nim
dali jiného vězně místo Berényiho. „Uznáváme,“
řekli, „že jest to vzdělaný člověk, ale pro nás
se nehodí, neboť mluví stále o svobodě, to jest
nebezpečné a my budeme přinuceni, neboť nás
mámí, pokusit se o útěk.“
Zavolal si tedy Berényiho a řekl mu, že to není
taktní, mluvit zavřeným lidem o svobodě, to že
je přiostření trestu. Berényi i to uznal, co měl
ostatně také dělat a vyprosil si, aby mohl
používat inkoustu i pera, aby mu též bylo
povoleno zakoupiti papír z vlastních prostředků.
Žádosti jeho bylo vyhověno. Optal se, zdali má
vše, co napíše, předložit k prohlídce.
„Víš co, synu,“ řekl mu ředitel Ivády, „nevím,
proč bys to předkládal. Piš si, co chceš, když
ti to uleví. Alespoň, když to předkládat
nemusíš, popíšeš papír zcela svobodně. Takhle
bys mně předložil myšlenku necelou. Ovšem, že
ven to nepůjde, co napíšeš, takové věci se
nesvěřují cizím lidem. A budeš-li chtíti
promluvit řeči, požádej a zavru tě, jak dlouho
budeš chtít, do samovazby. Tam si zařečníš a
půjdeš zas mezi společnost.“
Berényi poděkoval a psal ve své cele.
V tehdejší době byl vězeňským knězem pan Szentés
a přihodilo se, že umřel Hüzás, který patnáct
let seděl pro penězokazectví a knězi při mši
ministroval. Pan Szentés byl podivín a nepřál
si, aby někdo z těch, kteří měli na svědomí
lidské životy, obskakoval ho u oltáře. Bylo to
velmi mrzuté, že jsme tenkrát kromě pana
Berényiho, politického, neměli žádného jiného v
zásobě, který by byl v životě lidské krve
neprolil.
Zavolali tedy Berényiho do kanceláře a tam mu
nagyságos sdělil, že bude musit ministrovat.
Nu ale s politickým nejsou žádné řeči. Pan
Berényi že ministrovat nebude, svoboda svědomí a
podobné řeči vedl.
Dověděl se o tom náš Jožka Šavaňú, který viděl,
jaké to dělá obtíže panu Szentésovi sehnat
někoho, kdo by ministroval.
A potom pan Szentés žádné jiné mešní víno
nechtěl, než badačoňské z čedičových skal na
úpatí Bakoně a víte přece, čím byl Bakoň, rodné
doubraviny, Kyselému Jožkovi. Šel k řediteli
trestnice a povídá: „Nejvelkomožnější pane,
hodlám politického zkrotit.“
„Jak to, Jožko?“
„Inu tak, prosím, přilepšíme mu na stravě, je
totiž takové nařízení, že politickým vězňům má
se dát jahelná kaše na přilepšenou. Máme ve
skladišti pěkně ztuchlé jáhly a on, když každý
den nic jiného nedostane, bude lítat zoufale
jako kanáš, pasák vepřů, když se mu vlci
zakousnou do gatí.“
Nu a tak Kyselý Jožka jahelnou kaši krotil
politického a ředitel náš vždy mu říkal: „Už,
Berényi, prosím tě, povol a jdi ministrovat.
Hleď, co ti svoboda pomůže, vždyť tě jahelná
kaše ztrhá.“
„Nikdy,“ říkal Berényi, „jsem samostatný muž.“
A Kyselý Jožka dál mu vařil ze ztuchlých jáhel
kaši, až takhle jednoho dne ředitel jde se k
němu zas dívat a již za dveřmi slyšel, jak náš
politický hlasitě odříkává ministrantskou nauku:
„Sed libera nos a malo“, „Amen“, „Et cum spiritu
tuo“. Povolil, holoubek a Jožka Šavaňú od
vězeňského kněze dostal za zkrocení politického
džbán vína badačoňského. Jakpak se mu asi daří
tam na bukovinských hranicích?“
Tak jsem se dověděl, že onen hodný dědoušek, u
kterého jsem v Altoriji spal, byl starý
loupežník z Bakoně, slavný Jožka Šavaňú. |