Ze zápisků důstojníka

Dostal jsem nového vojenského sluhu, Ťurmulin se jmenoval. Poslední mně utekl, což zde na pohraničních haličských garnisonách přišlo již jaksi do zvyku. Rok, dva roky snese, že ho biješ po hubě, a pak uteče.

Když jsem ponejprv přišel domů v dobré náladě, kážu mu, by mně zul boty. Zouvá je, ale jak neobratně. Uhodil jsem ho trochu podpatkem do pysku, jak klečel, a tu se dal do pláče: „Ach, pane kapitáne.“

„Neřvi, psí synu,“ povídám mu vlídně, „nebo ti tlamu rozbiju. S vámi tady člověk při nejlepší vůli nemůže jinak jednat, než vás po mordě bít, psi zatracení. Sotva trochu pysk vám rozrazím a vidíte krev, už hulákáte jako cikáni. Ještě nejlepší s vámi k raportu a zavřít vás jako brambory do sklepa, abyste shnili. Tos vojín, žoldnéř, když trochu krve tě leká? Počkej, až bude vojna s Ruskem a až ti kozáci uši uřežou.“

Zaplakal ještě víc a otevřel svou tlamu a povídá: „Nepláču pro to, teskno je mně, pane kapitáne.“

Rád se s hloupými chlapy bavím, a proto jsem mu řekl: „A proč je ti teskno, psí synu, Ťurmuline?“

Postavil se rovně jako u raportu, salutuje, olizuje si krev s pysku a rozpráví: „Poslušně prosím, teskno je mně po domovině, po Andrejkovi.“

Zapálil jsem si cigaretu. „Kdopak je to, psí synku, ten Andrejko?“

Zas salutuje, vypadá strašně komicky. Já ležím na pohovce, vypouštím kouř do výšky, až se dělají kroužky.

„Poslušně hlásím, pane kapitáne, Andrejko je můj bratříček. Mám povídat dál, pane kapitáne?“

„Povídej, chlape.“ Komické je, jak vypravuje. Stojí zpříma, jako by defiloval, a upřímně se mně dívá do očí.

„My jsme, pane kapitáne, ze vsi Malinówa. Taková je to úpravná dědina maličká. Kolem jest samá dubina i březové háje a kousek zas volná tráva. A v stepi jest rybník. Slunce když zapadá, tu třtiny na rybníce mají zlato na svých hlavách, všechno to voní, koně nám skáčou v trávě a přijde Andrejko, můj bratříček, vezmu ho na koně, jedeme do rybníka. Andrejko, poslušně hlásím, pane kapitáne, je takový hezounký hošík. Na hlavičce má plavé vlásky, takové hebounké, a oči má modré. A jak si vykračuje se mnou v neděli. Urobil jsem mu malinké vysoké botičky, jde pyšně jako pop, každému ty botičky ukazuje a přitom mě drží za ruku. Andrejka, holoubek ...“ Počal zas brečet.

Nezdržel jsem se, a jak stál přede mnou, kopl jsem ho trošku do jeho břicha a zasmál se.

„Ne, poslušně prosím, pane kapitáne, ne tak pro Andrejka pláču, ale pro matku. Matka je sama doma s ním. Teď bude senoseč. A zapláču si pro ni, pro matičku drahou. Má šedivou hlavu, seschla v obličeji, zuby nemá, jí jen kaši, a teď Ťurmulin na vojně, ona se o všechno musí starat.“

Pozoruji ho. Oči má upřeny nyní oknem ven. Vidět kus krajiny rovné jako dlaně, nekonečnou travnatou plochu a kurhany s nízkými mohylami.

„Čápi letí, pane kapitáne, letí směrem na Malinówo. Tam jich plno u nás na lukách. Vřískají a pískají k večeru.“

A zas plakal a naříkal. Hekal tak, že jsem musil vstát a dát mu jednu.

„Už mám toho dost, chlape, zde máš korunu a hybaj pro cigarety.“

Zasalutoval, utřel si pysk a odešel. Usnul jsem zatím a bylo již tma, když jsem se probudil.

„Ťurmuline, pse zatracená, světlo.“ Ťurmulin nic. Vstanu a jdu sám rozsvítit. Ale kdepak. Ťurmulina nikde nebylo.

Utekl, ohava. Opustil prapor a ztratil se, psí syn. Až takhle za měsíc přivedou Ťurmulina a on, že se mnou prý musí mluvit.

Vidím ho tedy, sukina syna, zas, skočím na něj a dám mu jednu. To se ví, po mordě.

„Pane kapitáne,“ povídá, „tu korunu jsem strčil v kuchyni do staré boty,“ a dá se do pláče.

„Tak mně bylo teskno, to je duše, poslušně prosím, pane kapitáne. Čápi letí po volné krajině a já, poslušně prosím, lidské duše.“

„Rozumím ti, holoubku,“ řekl šikovatel, který ho držel za límec, „zastesklo se ti po vašich děvkách.“ Rýpl ho do žeber, až Ťurmulin vzdychl a zanaříkal. „Ne, prosím poslušně, to nikoliv, tak jen se mně chtělo volně žít, po domovu se mi zastesklo.“

„A po vodce, sukin synu,“ usmál se šikovatel, „ty bestie hajdamácká, huculská.“

Ťurmulin zas zavzdychal: „Mám, poslušně prosím, lidskou duši, proč pták může letět svobodně?“

„Na garnisoně ti to povědí, holoubku,“ řekl jsem, „tam z tebe tu duši lidskou vyženou.“ Dělal jsem mu prstem přes nos: „U nás žádná lidská duše, u nás se musí e-xe-cí-ro-vat. Odveďte ho.“

Když ho odvedli, šel jsem se podívat do kuchyně, jestli je to pravda s tou korunou.

Opravdu byla v jedné staré botě zabalená do bílého papíru, na který Ťurmulin velmi neuměle napsal: „Odpusťte, prosím, pane kapitáne ...“