|
Napřed přišly mlhy. Strýc Michal
v Košiaru nad Podlechnicemi dlouho nepamatoval
tak hustých.
A jednoho dne listopadového mlhy zmizely a zavál
ostrý vítr nad Magurskými vrchy. Ten vítr byl
tak divně hrozivý, že voda mrzla naráz, kam
zavanul. Vyčisťoval hory, údolí, podrosty
kosodřevinné, lesy modré pod kosodřevinami od
těch mlh, které valily se, kroutily nad Magurou
a které hlásaly, že jest čas sejít ze skály do
Podlechnic.
Krajina byla čistá, daleko bylo vidět až na
polskou stranu, na Lomnickém štítě svítily se
ledy a sněhy a dolů na uherskou stranu možno se
rozhlédnout jako na dlani.
Ta vesnice Podlechnice zdá se odtud z holých
vrchů být tak blízkou, že kdybys kámen počal
spouštět odtud, myslíš si: „Hle, kámen vytluče
okno ctihodného učitele dětí i dospělých v
Podlechnicích, pana Ježiňského, který se
strašlivě nudí zde v horách a z nedostatku
zábavy popíjí slivovici a vzdychá: Světe
ničemný“
Ale ten kámen musil by vpravdě letět patnáct
kilometrů, přeskočit lesy a zase lesy, neboť zde
těch pět kopců podlechnických tvoří obrovské
stametrové schody.
A daleko je nyní vidět, velmi daleko v mrazivém
vzduchu. Vidíš Poprad, jak se leskne jako
zasněžený příkop, tu bystrou říčku můžeš
sledovat do dáli až tam, kde mizí mezi skalami.
A ty obrovské skály nezdají se většími, než
chumáček vlny kterékoliv z osmdesáti ovcí strýce
Michala, které se nyní v ohradě třesou zimou a
bečí tak smutně.
Všech těch osmdesát ovcí slíbil strýc Michal své
dceři Evě, která se starou „mamulou“ hospodaří
tam dole v Podlechnicích a kvůli těm osmdesáti
ovcím má plno nápadníků. Ach! Co utrží za
brynzu, za oščipky a jiné výrobky z ovčího mléka
ten, kdo si vezme Evu!
Zatím ovce náleží doposud strýci Michalovi a je
jim ostatně jedno, budou-li patřit jednomu z
devíti nápadníků Eviných, třesou se stejně
zimou, která přišla tak náhle, jako by se
třásly, kdyby náležely Jozkovi, či Maciejovi, či
Jedřejovi a bůhví komu.
„Zítra, hoši,“ praví k valachům strýc Michal, „s
pomocí Matky boží Kalwarijské svedeme ovce
dolů.“
„Poroučíš, půjdem,“ odvětili oba valaši, Jozko i
Maciej.
Toho večera bylo nutno udělat větší oheň. Mráz
vnikal do koliby. Taková byla zima, že strýc
Michal odložil dýmku zapekačku a řekl: „Ani mně
nechutná kouřit.“ Napil se teplé žinčice a
naslouchal, jak venku vítr řádí, jak z hor
kamení se drolí, psi štěkají u vchodu koliby,
kde ani oheň dnes nepálí a kožichy zpropadeně
studí.
Pak náhle se udělalo tepleji, to bylo v noci.
Všichni to pozorovali. Sněžilo... Psi vlezli do
koliby.
„Spěme, hoši,“ kázal strýc Michal.
„Poroučíš, usnem,“ odvětili valaši.
Ale strýc Michal nespí. Naslouchá, jak ovce bečí
vedle v košiaru, jak vítr se žene kolem.
Naslouchá v zimní noci, která tak náhle přišla.
Až konečně usne též.
Ráno oheň vyhasl a probudila je zima.
„Půjdeme do Podlechnice,“ káže Michal, „odvedeme
ovce.“
Snědli trochu sýra, zapálili uhlíkem dýmky a
strojili se vyjít.
„Otevři dvéře koliby!“
„Nemožno!“ Dvéře nelze otevřít. Za noc zasypal
sníh kolibu.
Pokusili se vylámat prkna. Vylomili jedno a sníh
tlakem stlačený tvořil slizkou, mrazivou,
příšernou stěnu.
„Ach, hoši,“ řekl strýc Michal, neodkládaje
dýmku z úst, „musíme vylézt horem.“
Páčili strop. Vypáčili prkna stropu a nad nimi
zas taková zmrzlá ledová stěna.
Nebylo slyšet zvenku ani zvuku. Psi v kolibě
odplížili se, tušíce nebezpečí, do kouta, kde
pes Felka dal se do vytí.
Kolik hodin namáhali se prosekat se tou
strašlivou stěnou. Rozsekaný sníh padal do
koliby a tál. Stáli ve vodě a modlili se. Pak
rozdělali vzadu koliby oheň, aby si zapálili
dýmky a se ohřáli.
„Jsme hříšní lidé,“ řekl Michal k valachům,
„zahyneme.“
Kouř naplňoval, nemaje kam ucházet, kolibu.
Zhasli tedy oheň a byli v plné tmě, jen časem
zasvítil doutnající tabák v jich dýmkách. I ten
kouř počal je dusit. Přestali kouřit a znovu
vrhli se k ledové stěně.
Maciej kousal ze zoufalství do sněhu, který tak
příšerně chladil, až se Maciej otřásl.
Když uznali nezdar svých zoufalých pokusů, lehli
si na kožichy napité vodou a hovořili. „Z
Podlechnice nás půjdou hledat,“ mínil Jozko,
„najdou nás...“
„Naše mrtvoly,“ uváděl na pravou míru jeho
fantazii strýc Michal, dosud klidný, jako by
seděl někde v podlechnické krčmě. „Půjdou, ale
než se pro sněhy k nám dostanou, budeme dávno
mrtvými. Sýr stačí na tři dny, pak zabijeme psy
a když ty sníme, bude konec. Nu, alespoň nás
vlci nerozsápou.“
„Ovce už jistě pomrzly,“ podotkl snivým hlasem
Maciej.
„Ba pomrzly,“ pravil Michal.
„Budou plakat, až nás najdou,“ rozhovořil se
Jozko, „povezou nás v pytlích dolů na
hřbitov...“
„Na hřbitov? Zde to beztoho vypadalo jako v
hrobě...“
A venku sníh padal stále a rostl úžasně rychle
do výše.
Sedmého dne vězení pod sněhem nastal v té hrozné
tmě zápas o život mezi lidmi a psy. Napřed měla
být zabita Felka, poznali ji dle kňučení,
bránila se a druhý pes přispěl jí na pomoc. V
úzké prostoře zápasili dva psi se třemi lidmi.
Strýc Michal ukousl Felce zaživa ucho a žvýkal
je s pláčem.
Jozko škrtil Felku, která ho kousala a škrábala,
zatímco Maciej jako divý ubíjel opaskem druhého
ovčáckého psa, který mu ještě před týdnem lízal
ruku a štěkal na něho radostně.
Jak dlouho trvaly pak ohyzdné hody, zatímco sníh
se sypal na vrchy Magury?
Před třemi lety na svých cestách přišel jsem v
průvodu učitele Ježiňského z Podlechnic na ono
místo smrti, kde na památku snesli kupu kamení.
Bylo to v létě. Slunce pražilo. „Víte, že
konstatoval doktor z Poprada, že se ti chudáci v
kolibě utloukli?“ řekl dobráckým hlasem pan
Ježiňski.
Místo odpovědi zatřásla mnou zima a viděl jsem v
nejparnějším létě, přimhuřuje oči, jak sníh se
stále a neúprosně sype na vrchy Magury...
„Je to taková zimní povídka,“ řekl pan Ježiňski,
podávaje mi láhev slivovice...
A kupa sneseného kamení leskla se jako čistý
zimní sníh... |
