|
Jednoho listopadového dne seděl malíř Kubín se
svým přítelem malířem Runnerem ve svém ateliéru
na posteli a hovořili o životě, tváříce se jako
filosofové.
„Jest podzim,“ pravil vážně Kubín, zapaluje si
dýmku.
„A příroda se hněvá na člověka,“ dodal Runner s
povzdechem.
„A my na přírodu,“ řekl Kubín, „bude to
velkolepé, až namaluji obraz, jak se hněváme na
přírodu, sedíce na posteli.
„Ale příroda, když se to tak kolem vezme,
vlastně za to nemůže, že jsme utratili všechny
peníze,“ namítl Runner.
„Jakpak nemůže, blázne. Není Lobkovická vinárna
na Malé Straně dílem přírody? Nejsme my,
holomci, také dílem přírody? Nebyly dílem
přírody ty tři bifteky, které jsi za sebou
snědl?“
„Ty mně vyčítáš?“
„Ani mne nenapadne. Jenom ti vykládám, že
příroda je vinna. Pili jsme přírodní víno, já
jed přírodní řízek. A šest trabuk, co jsi
vykouřil...“
„Ty mně vyčítáš ta trabuka?“
„Nevyčítám. Příroda je vinna. Tabák je přece
dílem přírody. Šestkrát devět je padesát čtyři.
Trabuka jsou pryč a čtyřiapadesát krejcarů také.
Vidíš, kdybychom měli dneska ty peníze. Když si
vzpomenu, co jsme včera utratili peněz, tu mně
jde hlava kolem. Ještě štěstí, že to nepočítáme
v haléřích, tu by mně šla hlava dvakrát kolem.
Sto osm haléřů jsi prokouřil v trabukách. Hrom
do toho.“
„Tak mne uškrť,“ pronesl bolestně Runner, „ale
pamatuj, že život člověka jest nejdrahocennějším
kapitálem, na kterém jest závislá jeho
existence.“
Ozval se zvonek. „Jdi se podívat, kdo zvoní a
vpusť ho sem.“
„Což kdyby to byl nějaký věřitel?“
„Nemám žádného, neboť všichni lidé na světě jsou
mými bratry.“
Runner šel otevřít a vrátil se s elegantně
oděným pánem.
„Dovoluji si, pánové,“ řekl elegantní pán,
„představit, Jsem Bauer, zástupce rakouské
pojišťovny Mír.“
„Račte se posadit,“ pravil zdvořile Kubín,
„račte odložit svrchník a počínati si jako
doma.“
Zástupce spokojen vlídným přijetím posadil se a
mluvil: „Ctění pánové. Pojišťování životní jest
v novější době jedním z nejdůležitějších
činitelů vývoje lidského. Pojišťování životní
jest s to svým mravním základem odstraniti
nesrovnalosti majetkové.“
„To je dobrá věc, pane Bauere,“ pravil Kubín,
„člověk často jest v peněžních nesnázích.“
„Zajisté, pánové, člověk bývá často v tísni a
tomu všemu odpomáhá životní pojišťování. U nás
největší počet pojištěných osob skládá se z lidí
inteligentních...“
„Výborně řečeno,“ pronesl Runner.
„Pojišťování na život, pánové, jest spořením s
mravní nuceností.“
„Také hezky řečeno,“ pravil Kubín, „nás to velmi
zajímá.“
„Ne každému jest dopřáno dlouhého věku, pánové.“
„To máte úplnou pravdu,“ řekl Runner. „Můj
dědeček zemřel ve věku čtyřiceti let.“
„Kdy vám zemřel dědeček, pane Bauere?“ tázal se
Kubín.
„V šestasedmdesáti, pánové. Smrt překvapí
člověka, kdy se toho nejméně naděje a proto
utrpí smrti spořícího i dobrá myšlenka
spořivosti.“
„To je též můj náhled,“ pravil Kubín.
„Dobrý náhled, ale jinak děje se u pojišťování
životního. Tam ztrátou na jedné straně,
kupříkladu úmrtím, přichází pozůstalým hned nový
kapitál za ztrátu na straně druhé. Kupříkladu
manžel zemře a manželka dostane dva tisíce
korun.“
„Čímž se její žal zmírní, pane Bauere, chápete
to, Runnere?“
„Pojistiti se jest povinností každého otce
rodiny, pánové a proto dovoluji si vám
nabídnouti sazbu IIa 1, když umřete, pánové,
vaše rodina...“
„To je velmi hezké, pane, že se o nás tak
staráte,“ pravil Kubín, „ale jediná věc zde
vadí, udělejte nás napřed otci rodiny.“
„Nic nevadí, pánové, máme zde jiné sazby. Třebas
sazbu IIa 4 na dožití. Když se dožijete určených
let, vyplatí vám naše pojišťovna pojištěnou
sumu.“
„Je možno si vzít zálohu?“ tázal se Runner
rychle.
„Zálohu nikoliv, nýbrž půjčku, platí-li
pojištěnec tři roky. Ale jestli by se pánům ani
to nelíbilo, tu něco nového. Naše pojišťovna
vyjde vstříc všemožně pánům pojištěncům.
Kupříkladu račte se pojistit proti vraždě
navzájem, naše pojišťovna je velmi solidní a
vyplatí bez dlouhého vyšetřování kapitály...“
„S tou vraždou už se mně to lepší líbí,“ řekl
Kubín, „jen pokračujte, pane.“
„Naše společnost, pánové, vyplácí pojistné i
sebevrahům,“ řekl ohnivě zástupce, „ba dokonce
ani poprava pojištěnce není překážkou, aby
kapitál nebyl vyplacen tomu, komu odsouzenec k
smrti pojistku věnuje...“
„To se mně ještě víc zamlouvá,“ prohlásil Kubín.
„A což kupříkladu, kdybych dostal doživotní
žalář, pane Bauere,“ tázal se Runner, „jak by to
dopadlo?“
„Není nic lehčího, milý pane,“ mluvil zástupce,
„jste-li odsouzen k doživotnímu žaláři, to máte
sazbu IIa 4, sazba na dožití.“
„To je velmi lákavé, pane Bauere,“ prohodil
Kubín, „to bych měl sto chutí dát se pojistit na
dožití třebas na dvacet tisíc korun. Pane
Bauere, vy jste nějaký, jak vidím, šlechetný
člověk, pane Bauere, co by dělalo měsíční
pojistné na kapitál 20 000 K?“
„To by dělalo,“ řekl radostně zástupce, 47 K
měsíčně.“
„Tak mně, pane Bauere,“ pravil Kubín vstávaje,
„půjčte těch 47 K... nebo aspoň dvě koruny...“
Malíř Kubín, kdykoliv přijde ve společnosti řeč
na životní pojišťování, říká: „Nevěřte tomu, že
pojišťování životní jest s to svým mravním
základem odstranit nesrovnalosti majetkové,
takový agent pojišťovny nepůjčí vám ani na první
měsíční splátku pojistného, třebas byste se
chtěli pojistit na dvacet tisíc korun... A je to
odstraněním nesrovnalosti majetkové, když vám
nepůjčí ani koruny, ba ani korunu...?“ |
