Zpověď starého mládence

I

JAK JSEM SI PŘIŠÍVAL KNOFLÍK KE KALHOTÁM

Nejtrapnější, co člověka může postihnout, je, když zpozoruje, že jeho oděv jeví citelné nedostatky. V určitém případě nemůže se objevit ani ve společnosti, neboť tato společnost nečiní rozdílů mezi starým mládencem a člověkem ženatým a žádá od obou jistou dávku slušnosti. Nemít knoflíky u kalhot v pořádku, vzbuzuje u mnohých zaujatých lidí značnou dávku odporu. Společnost tuto záležitost neposuzuje věcně a neprobírá jak ze stránky psychologické, tak i ze stránky praktické pravý stav věcí. Zapomíná, že starý mládenec může být též velice cudným člověkem, který by se neosmělil přinést] kalhoty se scházejícím knoflíkem manželce svého ženatého přítele s prosbou, aby laskavě doplnila vše v ladný celek, který by svědčil o naprostém pořádku. Obrátil-li by se pak s podobnou prosbou a se svými kalhotami ku svobodné dceři své bytné, kdoví, zdali by v útlé dívčí duši nevzbudil též jistou dávku opovržení ku své osobě, kteréžto opovržení jistě by bylo na místě.

A tak nezbývá starému mládenci, chce-li svou dobrou pověst uchovat, nic jiného, než aby sám si přišil knoflík ke kalhotám.

Namítne-li někdo, že mohl s touto choulostivou otázkou obrátit se na pánského krejčího, který mu ony kalhoty šil, tu každý z těchto, podobně o tom uvažujících, nesoudí též správně, neboť kdybych přišel a řekl ku svému krejčímu: „Zde máte tyto kalhoty a schází mně tam a tam knoflík, račte mně ho přišít,“ tu by se jisté vystavil též posměchu, neboť knoflík přišít zdá se být věcí úplné lehkou jak odborníku krejčímu, tak i celé širší veřejnosti. Žasl by pak zajisté každý, kdo by uslyšel, že krejčí musil mu knoflík přišívat ke kalhotám. To by znamenalo, že v očích všech objeví se takový starý mládenec jako člověk, který nestojí za nic, jako zhýčkaný, rozmazlený člověk, nafoukaný blbeček a podobně.

Z těchto důvodů přišíval jsem si knoflík ke kalhotám sám.

Zprvu jsem knoflík, který se mně utrhl, nahradil špendlíkem. Jednou ve voze elektrické tramvaje vnikl mně však špendlík z látky do těla, a tu umínil jsem si, že si knoflík musím přišít, a nikoliv snad jen přišpendlit.

Přiznávám se zcela cynicky, že zprvu, když jsem zpozoroval ztrátu onoho knoflíku, nepůsobilo to na mne nijakým dramatickým spádem. Teprve v noci, když jsem si vzpomněl na ty různé pohledy, které mne sledovaly po celý večer v kavárně a kterým neubránil jsem se ani tehdy, když jsem si zapjal kabát, dospěl jsem k rozhodnutí, že si tam přišpendlím nový knoflík, který jsem uřezal z vesty. Je-li vesta bez jednoho knoflíku, není to tak zlé, jako když je znát citelnou ztrátu „jednoho knoflíku na kalhotech. Na vestě to vypadá, že táž jest nedbale zapjata, což bývá zvykem u starých mládenců, jak vím z vlastní zkušenosti. Ale urážlivé pro okolí to celkem není. Něco jiného jest to ovšem, týká-li se to právě oné části oděvu, o které jsem se zmiňoval.

Z těchto důvodů připravil jsem se na to, že si ten knoflík přišiji. Pamatuji se, že jsem byl celý den jaksi rozechvěn a že toto rozechvění se stupňovalo, čím více jsem o tom přemýšlel. Poptat se, jak se knoflík přišívá, jsem nechtěl, neboť nechtěl jsem být považován za nějakého hlupáka, kterým jsem ovšem v tomto případě byl, abych se loajálně přiznal.

Mou první povinností, jak jsem pokládal za nutné, bylo, abych šel do muzejní čítárny a vypůjčil si tam naučný slovník, a to literu P, heslo přišívání.

Protestuji nyní proti tomu názoru, že náš naučný slovník je úplný. O přišívání knoflíků tam není zhola nic pod písmenou P, heslem přišívání knoflíků. To heslo tam vůbec schází! Pod písmenou K našel jsem sice heslo knoflík, ale co tam stálo: »Knoflík jest součástí oděvu, kterou se dva díly spojují. Upevňování knoflíků děje se šitím. Staří Egypťané znali již knoflíky, naproti tomu Řekové a Římané knoflíků neznali. Knoflíky objevily se u nás v Čechách s příchodem křesťanství.«

Hledal jsem tedy pod heslem křesťanství nějakou zmínku o knoflíkách, ale tam o tom zmínka nebyla. Kdybych alespoň našel, jak staří Egypťané přišívali knoflíky. Heslo Egypt: »V Egyptě dávaly,« čtu v díle E, »mrtvým kněžím kněžky Ró zlaté knoflíky do ruky a tak je pohřbívaly.« - Ale jak je přišívaly, to tam nestálo.

Musil jsem se tedy spolehnout na vlastní schopnost kombinační. Přemýšlením dospěl jsem k tomu názoru, že nejlepší je systém postupný. Postupovat systematicky! Prohlédl jsem si tedy knoflíky. Shledal jsem, že knoflík má v sobě čtyři dirky.

Zprvu bylo mně to záhadou, k čemu jsou, ale prozkoumav dále, jaký asi vliv mohou mít ty dirky na celou záležitost, vypátral jsem, že dle všech známek jimi prochází nit, která asi je skrz ty dirky dopravována onou pomůckou řemeslnou, totiž jehlou. Jehla pak, jak jsem se dočetl v Naučném slovníku, není opět nic jiného než určitý druh ocelové páky, a má na rozdíl od prasátka jen jedno ouško. Já mám dvě. Tímto otvorem, zjistil jsem, prostrkuje se nit a pohybem, jako kdybychom chtěli vypáčit něco, nastrčíme dle všeho knoflík na nit a nějak to už stočíme a propíchneme kalhoty.

Fantazie má pracovala velice bujně. Poněvadž jsem slyšel, že ocel je křehká, koupil jsem veletucet jehel. Kromě toho tucet různých špulek nití, většinou černých. Bílé nitě jsem koupil proto, aby kdyby se neosvědčily černé nitě, mohl jsem se obrátit k bílým. Měl jsem po ruce též hnědé, kterých chtěl jsem použít jen v nejkrajnějším případě, kdyby selhaly i bílé, i černé nitě.

V obchodě, kde jsem to kupoval, ptali se mně, zdali si přeji i náprstek. Chápal jsem, že je to něco velice důležitého, a koupil jsem jich dvacet. Analogicky jsem soudil, že dle významu slova dává se náprstek na prsty. Proč a k čemu, bylo mně hádankou. Abych ale nechybil, musil jsem jich koupit dvacet, neboť na noze máme deset a na ruce též deset prstů.

Když jsem se s koupenými předměty ubíral k domovu, připadal jsem si jako kouzelník. Doma jsem si dal hezky zatopit a přinést tři lahve dobrého vína, a posilniv se silnou večeří a vínem, vyhledal jsem nešťastné kalhoty a dal se s chutí do práce. Připomínám si dodnes, že to byl krutý, urputný zápas!

Ráno našli mě ležet na zemi, obtočeného čtrnácti tisíci metry různobarevných nití, jen ve spodním prádle. Spal jsem na dvou stech jehlách a kalhoty našli přišité ke kanapi; na prstech u nohy i na rukách měl jsem dvacet náprstků a lýtko jsem měl přišité ke koberci.

Co jsem měl dělat? - Koupil jsem si nové kalhoty.

II

VAŘÍM SI VEJCE NAMĚKKO

Mám dobrou starou tetu. Jest to osoba, která dostává občas záchvaty lásky ku svým příbuzným. Patnáct let nedává vždy o sobě ničeho vědět a po patnácti letech náhle přinese vždy listonoš nějaký balík od mé tety, který ona zasílá právě v jednom takovém záchvatu. Posledně mně poslala před patnácti léty velký koláč a nyní, šestnáctého roku po této události, doručila mně pošta velký koš, ve kterém jsem objevil kopu vajec, a toto dojemné psaní:

Milý synovče! Jak jsem ráda, že mohu Ti poslali kopu vajec z mého vlastního chovu. Mám Tě, milý hochu, velice ráda, a tak si myslím, že už tady dlouho nebudu a že jest toto poslední důkaz přízně, kterou Ti mohu poskytnout. Uvař si je sám naměkko a vzpomínej na svou starou dobrou tetu Annu. Kéž těchto šedesát vajec vzbudí v Tobě vzpomínky na malý dvůr na severu, kde vesele kdákají plymutky a vzpomínají na Tebe i s Tvou Tě vřele milující tetou Annou.

Z piety ku své tetě usnesl jsem se, že si tedy uvařím všech šedesát vajec naměkko.

V noci se mně zdálo o tom. Nikdy jsem se sice nezabýval podobnými otázkami, jak se vlastně vejce naměkko vaří, přišel jsem však po delším přemítání k tomu názoru, že musí se vařit, aby se uvařily! Toto jest jedině možné stanovisko a východisko z tak povážlivé situace, jako je vaření šedesáti vajec naměkko.

Velice rád jím vajíčka naměkko. Proto však šedesát vajec naměkko uvařených přec jenom na posezení nesním, ale zanášel jsem se myšlenkou je konzervovat.

Přemýšlel jsem hodně dlouho o tom, jak bych to provedl. Ocitl jsem se pojednou ve velmi spletené situaci. Vím, že se smáli přečasto v novinách a jiných žurnálech ženám-manželkám, které nedovedou uvařit vejce naměkko, ale když starý mládenec má vařit vejce, o tom se doposud nepsalo, a proto chci v pravdě vypsat všechno, jak se to událo. Jest to prostý návod, jak se vlastně mají vařit vejce.

Předně jsem si koupil několik různých knih o chovu drůbeže, kdež jsem předpokládal, že naleznu poučení na prvém místě, jak se vejce vaří.

Bohužel ve všech odborných spisech o drůbežnictví nepřišel jsem na místo, kde by se tato otázka luštila náležitě. O vejcích bylo tam sice mnoho psáno, kupříkladu že z vajec se rodí kuřata, a podobné nesmysly. Byl tam též návod, že vejce musí se chovati v suchu, dále návod, jak lze vejce vysedět. Poněvadž teta poslala mně ty vejce, abych je uvařil naměkko, a ne abych je vyseděl, zavřel jsem nevrle knihu.

Nechtěl jsem též vyptávat se známých rodin, jak se vaří vejce, a proto usmyslil jsem si, že půjdu se poučit do čítárny a že opětně sáhnu k naučnému slovníku.

Našel jsem pod heslem V, vejce, že jsou produktem z říše živočišné a že každý druh ptáků snáší vejce. Nad tím jsem se hluboce zamyslil. Nebylo mně to sice novinkou, ale nicméně viděl jsem to napsané černé na bílém a uvěřil jsem tomu podruhé. Není to tedy jen lidovým podáním, ale věda potvrdila to značně a podepřela to celým článkem.

Pátral jsem tedy dál, jak se vejce vaří. Člověk by nevěřil, jak taková složitá otázka jest opomíjena kruhy vědeckými. Nestojí o tom nikde nic bližšího.

V naučném slovníku jsem sice našel, že vejce jsou potravou upravenou různým způsobem, ale jak vlastně se tato po travina upravuje, zůstalo mně hádankou i po tříhodinném prohlížení naučného slovníku.

Našel jsem sice věty, které jen zdaleka této otázky se dotýkaly, jako kupříkladu: „V Anglii slouží vejce za potravu většinou ve stavu syrovém, neb vařeném ať natvrdo, či naměkko. V žádné pořádné anglické domácnosti nesmí scházet vejce naměkko ku snídaní. Podává se při každé příležitosti.“

Ale jak se to udělá, aby v tomto stavu přišly na stůl, to jsem se nedozvěděl.

Nezbývalo mně nic jiného než učinit pokus, zkoumat sám celou teorii vaření vajec a přijít pak sám od sebe k řádnému výsledku, třebas po ztrátě několika vajec, které bych byl nucen vyhodit. Koupil jsem si tedy lihovar a pět litrů lihu a Papinův hrnec, jehož použití znám z fyziky z dob mládí a svých gymnasiálních studií. Tak přikročil jsem k dílu. Dal jsem do Papinova hrnce vody a do vody vložil deset vajec a zapálil lihovar.

Za čtvrt hodiny jsem vejce z Papinova hrnce vyjmul. Rozklepl jsem skořápku u prvního a bylo ještě tvrdé; u druhého také tvrdé. Byly ještě všechny tvrdé. Oloupal jsem jim tedy skořápky a hodil poznovu do Papinova hrnce a vařil hodinu. Byly stále strašně tvrdé. Vařil jsem je tedy až do rána. Byly pořád tvrdé.

Ráno mne našli ležet v košíku s vejci, kam jsem se svalil následkem rozčilení, když se mně nepodařilo ani za deset hodin uvařit jedno vejce naměkko. Byla pořád tvrdá a nezměkla.

III

JAK VYPADAJÍ ŽENY

Přiznávám se, že jsem měl vždy obtíže s dámskou společností. A to značně veliké obtíže, neboť jsem se bál velice žen. Předpokládal jsem, že ženy jsou tvorové, kteří vlídností a půvabným vzezřením chtějí se mít dobře a omámit muže, aby si je vzali za manželky.

Milióny zkušeností, které kdy měli mužové všech věků se ženami, jasně mluvily dle mého zdání o tom, že stav manželský jest něčím hrozným. Muž bývá polknut ženou jako indický zajíc krokodýlem, když se jde napít k vodě, umačkán, roztlučen, rozbit, rozstřílen! A když se to tomu potměšilému tvoru nepodaří, umučí ho hrnci, špatnými polévkami a různými jinými pomalými mučícími nástroji. Neobyčejná laskavost žen před svatbou mění se po svatbě v pravé zuření pro dost malou neshodu, v ukrutné hýření s kuchyňským nádobím, v strašné pronásledování manžela, který trpí muka prvních křesťanů . ..

Ale zprvu tváří se ti potměšilí tvorové velice láskyplně, něžně, rozumně. Jich hlas jest měkký vnitřním pohnutím, objímají vás a líbají, kdekoliv mají k tomu příležitost, které vyhledávají, a vy se na tu laskavost, na ty polibky a rozkošné, .důvěrné stisknutí ruky, v ten jejich jemný pohled plný zrádné důvěry přilípnete jako moucha na lepkavý otravný papír. A pak je s vámi již zle. Přilepeného odvezou vás do kostela a pronásledování prvních křesťanů není ničím proti onomu, co zkusíte pak.

Pohledy rozkošné mění se ve zlobivé, místo polibků vyháněn jste z kuchyně, když kouříte. Ono stvoření jemné počne rozkazovat, jak se máte strojit, dupe nohou a skřípe zuby, dělá na vás obličeje, jako když chce vás spolknout, třese se vzteky při pohledu na vás, mlátí vším, co přijde do ruky. Ono něžné stvoření spílá vám hrubě a myslí přitom, že učinilo vám tu výhodu, když vás svou malou nožkou nezašlápne ihned na místě. Slibuje vám a přísahá, že vás určitě dřív či později zabije, poněvadž se jí připálila jíška a vy tvrdíte, že se ta jíška nesmí dát do polévky.

Dělá rámus, když je venku bláto, a pláče a zuří, poněvadž máte zablácené boty. Nechá vás půl hodiny čekat venku a čistit si boty na rohožce, abyste nezablátil podlahu v kuchyni, a když vám otevře, uvidíte na podlaze samé saze a hlínu, poněvadž hodinu před vaším příchodem byl tam kamnář opravovat kamna. Vás to barbarské jednání mrzí a nevíte, co máte na to říci, a tu na vás spustí, proč nemluvíte s ní o tom, co je nového v úřadě, na ulici, ve světě.

Poněvadž vám předtím právě vynadala, říkáte sice: „Miláčku, vždyť já nevím nic.“ Tu začne zas dupat, skákat, prskat jako kočka, zuby cvakat, skřípat, tlouci hlavou do stolu, ovšem tak, aby si neublížila, a otevře dvéře a dělá rámus hlasitě, aby se o tom dozvěděl celý dům, a přitom vás vyličuje jako lotra, který nemá ani kouska srdce a nezaslouží, že ho země nosí.

Pak vám říká, že ji nemáte ani trochu rád, a čeká, že ji budete prosit za odpuštění, a pláče a rve si vlasy, roztrhne na sobě blůzu a chce tři nové a spustí nový rámus a křičí, že je to cikánský život za takových poměrů, které se změní teprv, až skočí z okna.

Jde k oknu, a vy se nehýbáte. Vrátí se k vám a křičí, že jste surovec a že chcete její smrt a že čekáte, abyste si mohl vzít tu potvoru.

„Jakou potvoru, miláčku?“ Neřekne ovšem jméno té, o které neví, jak se jmenuje, a která existuje jen v její fantazii, a dělá ze sebe najednou manželku opuštěnou, zhrzenou a křičí, že jsou všichni mužové lotři a darebáci, kteří neznají nic jiného než hledět utrápit své ženy, které jim věnovaly všechno, co mohly a směly.

Nato začne se oblékat a hulákat, že jde k rodičům a že nábytek prodá, že ten nábytek patří jí, a začne vás kopat, kousat, poličkovat, plivat vám do obličeje, nakonec hodí na vás hrnec se sazemi a spustí strašný povyk, že takhle nemůžete jít mezi lidi, že si nehledíte zevnějšku, a opakuje: „Ach, že jsem neumřela!“ Lituje, že se vůbec narodila, a vy jí říkáte, tomu krokodýlovi, tomu tygrovi: »miláčku«!

A když pak je po rámusu, mučí vás po tři dny s rajskou omáčkou nebo s jinou, kterou nerad jíte, uvaří vám vždy, na co se netěšíte a na co nemáte pomyšlení.

A jedná s vámi jako se psem, který se nějak provinil, a přitom si hvízdá jako uličník a každou chvíli se dá do pláče.

Když se vracíte domů z kanceláře či z jiné povinnosti, tváří se smutně, chodí jako utrápených deset let.

Mluví s nadšením o hřbitově, o umírajících nadějích ve štěstí, hovoří o jednom pánovi, který ji pozdravil, když šla nakoupit, a září jí oči, když vykládá, že to byl blondýn nebo brunet. Vždy mluví o opačné barvě vlasů a vousů, než máte vy, a nakonec se na vás zadívá a zvolá: „Fuj, ty plešatíš, ty se mně hnusíš“ a praští vás talířem. - Takový byl můj názor o ženách.

IV

SPOLEČNÝ VÝLET

Znám mnoho různých způsobů, kterými se lidé navzájem týrají. V Benátkách za časů hrozné rady desíti pouštěli pomalu kapky vody na hlavy odsouzenců. Vím, že byly kdysi v oblibě španělské boty, a vyřezávat druhému řemínky z jeho kůže na zádech jest také pěkný způsob druhého potýrat, ale to všechno nic není; hrůzy vězení Montjuchiu, krásná týrání vězňů v lidomornách, rozkošné trýznění politických vězňů v Petropavlovské pevnosti, čínské klece s odsouzenci, perský soudní tribunál, starořímské arény s tygry, to vše není nic proti společnému výletu, který uspořádala moje bytná se svou dcerou a s jednou paní, která měla smutného manžela a tři dospělé dcery, které zas měly po třech kusech přítelkyň, takových embryí meger.

A mne vyvlékly doprostřed toho davu mladých loupežnic, mne tahaly jako kotě po nějakých čtyřech kopcích, kde nebylo nic než stromy a kytky, zatímco mohl jsem klidně ležet ve vonném dýmu z tabáku ve svém pokojíku na pohovce a trávit tak blaženě neděli.

Je to prachsprosté týrání člověka a uveřejňuji plným jménem tu, která mne vytáhla na ono kolbiště muk. Jmenuje se Karolína Engelmüllerová, jest vdovou po inspektoru státních drah a bydlí na Vinohradech v Šumavské ulici č. 11. Uveřejňuji její jméno, poněvadž jsem měl s tou ženskou ještě mnoho co vyrovnávati, jak se dozvíte později. Její dcera jmenuje se Anna a má na první pohled příjemné vzezření. Když však ji bedlivě pozorujete, musí se vám zošklivit, poněvadž ta holka nemyslí na nic jiného, než jak by se co nejdříve vdala, a hledí si vás otočit kolem prstu.

Toto sprosté jednání není však vlastní jen jí. Na tom společném výletě seznal jsem, že je více takových podařených dívek na světě. Jmenovaly se:

Jenšíková Josefa, Svobodová Viktorie, Ducháčková Růžena, Suchomelová Miroslava. Ty ostatní nestály také za nic, ale měly s sebou své snoubence a pohlížely vítězně na ty mladé zlodějky, které doposud nevytáhly z kapsy světa nějakého muže s tobolkou, aby ho náležitě využitkovaly.

Jistě že se tak stalo na nějakém společném výletu, který pohltil novou oběť ve své záhadnosti.

Takový společenský výlet jest ničemností, jest kombinovaným zločinem, který vyplývá z ženské potměšilosti a záludnosti.

Společný výlet jest hříchem proti zdravému rozumu. Když si to dobře rozvážíte, musíte se usmát nad lidskou hloupostí. Místo abyste seděli doma v klidu, táhnete se po zaprášených cestách v žáru, v hrozném úpalu slunečním a přijdete pak mezi několik stromů a najednou slyšíte: »Jé, tady je krásně!« A už to lehá jako stádo vepřů do mechu, kde vám lezou mra-venci a škvoři do ucha, a vše kouká do pitomých větví. Za chvíli se opět všichni rozběhnou, že budou hledat kytky. Tu prý je barvínek, tu zas kopretina nebo plané růže, či jak se ta všechna zelenina jmenuje, a všechny ty druhy mají prý nějaký význam. Ta květina značí věrnost, ta lásku, ta zas žárlivost. Tak vám je omlátit o hubu, vy nestydy, všechny ty kytky, abyste si nedělaly z pořádných lidí legraci!

Ano, bídná Anno Engelmüllerová, s tou černou duší v zeleném lese, až budeš čisti tyto řádky, vzpomeň si na to a polepši se, dokud není pozdě!

Nejvíce mne mrzí, že já s těmi zásadami a s vědomím, jak vlastně ženy vypadají ve své nahotě, nikoliv ovšem tělesné, nýbrž duševní, také jsem se dal zlákat na takový debakl.

Ta Anna Engelmüllerová držela se mne jako klíště - ale co to povídám - co je klíště proti takovému tvoru! Na klíště se naleje trochu lihu a ono odpadne, ale takovou ženskou by mohl člověk polévat špiritusem od rána do večera, ale ona by se vás držela stále a přitom by koketovala až běda.

A to bylo nějakého žvatlání od té ženštiny, a všechno tak zdrobnělé! To nebylo ono rázné rčení, jež jsem ji kdysi k matce slyšel pronést: »Tu zatracenou špínu vylejeme na záchod!« Teď to byl samý brouček, ptáček, mandelinka, květinka - až jsem si odplivl s chutí. Jednu takovou mandelinku chytila s obratností, kterou chytáme blechy, dala si ji na »prstíček«, jak řekla, a »mandelinka roztáhla křidýlka a letěla k božímu sluníčku«, povídala - a já jsem si myslil: Ty kujóne, na mne si nepřijdeš s takovým žvaněním! Dělej, co chceš, ty dobráku!

A pak jsme přišli do nějakého lesíka. Skákala vesele, hbitě se shýbala a trhala nějaké kytky, kterým říkala kopretina. Najednou přiskočila ke mně a z čistá jasna zastrčila mi jednu takovou ohyzdu do dirky u kabátu, podívala se mi do očí a odběhla kousek, poskočila sem, poskočila tam, zas přiběhla, smála se na mne a počala zpívat: „Lásko, lásko, ty mocná vládkyně!“

Nemohl jsem se udržet smíchy. Povídal jsem si: - Teď zvážní, bude vzdychat a vyzve mne, abychom si sedli do trávy, a bude se mně dívat do očí a řekne tiše: Já jsem dnes nějak veselá - nezlobíte se na mne? a vezme mě za ruku.

A bylo tomu právě tak. Dělala ta ženská náhle vážnou a šla těsně vedle mne jako náruční kůň u voje, a udělala: „Jo, jo, jo!“ Pak vzdychla, a když si poskočila, řekla: „Teď si tady sedneme do trávy. Já mám trávu moc ráda!“

Chtěl jsem říci, že trávu má rád každý přežvýkavec, ale pak jsem mlčel, abych neudělal nějakou aféru, dřív než k ní přece nakonec dojde.

Tak jsme se posadili a ona spustila: „Vy jste nějaký mrzout!“ Podepřela si loket o koleno, dívala se na mne koketně a jistě si přitom myslila: »Ty hlupáku!« Pak mě vzala za ruku a řekla: „Ježíšku, vy máte takovou hezkou bílou ruku!“ a dívala se mně přímo do očí. Najednou řekla: „Já jsem dnes nějak divná!“ a počala plakat.

To už bylo přespříliš. Vyskočil jsem a dal se do smíchu.

Vyskočila také a křičela už zcela přirozeně: „Vy blázníte - co je vám k smíchu? - To jsou divné žerty!“

„Žádné žerty, slečno,“ řekl jsem vážně. „Nemyslete, že jsem vaším podvodům nerozuměl, seberte si pěkně slunečník a hleďte, ať už jste dole u společnosti! Můžete se vaším »úspěchem« pochlubit i slečně Jenšíkové, Svobodové, Ducháčkové i Suchomelové.“

A klidně vracel jsem se ku společnosti.

V

INTRIKY SLEČNY ANNY ENGELMÜLLEROVY

Prve nežli jsem překročil nějaký mizerný potok, již kolem mne přeběhla slečna Anna a v mžiku vyběhla z lesa a běžela k pestré skupině společnosti z našeho společného výletu, která seděla tam v trávě a odporně se živila nějakou studenou tučnou vepřovou pečení, jejíž tuk se v teple rozplýval a činil ji mazlavou.

Šel jsem pomalu a dobře pozoroval, jak ta ošemetnice přiběhla ke společnosti, cosi vykládá rychle s hroznými posuňky, jak ukazuje k lesu, jak náhle padá k zemi na rozložený špinavý ubrus v trávě, jak její matka lomí rukama, jak vyskakuje celá společnost a sklání se nad tělem, ležícím na zbytcích vepřové pečené.

Šel jsem tam také, neboť jsem tušil, že v tom bude opět nějaká intrika té bídnice. Byl jsem přesvědčen, že neřekne, že jsem ji praštil holí, nýbrž že bude vykládat o něčem zcela jiném, že mne v jiné formě bude hledět dostat tam, kam chtěla dřív svou koketérií.

A nemýlil jsem se. Byl jsem zahrnut otázkami, co se stalo, a přiveden před Annu, ležící pořád ještě na vepřové pečeni.

Ženské plakaly a muži dívali se na všechno s jakousi otupělostí, poněvadž byli jistě zvyklými, že ženy omdlévají při každé příležitosti. Všiml jsem si, že jedině pan Ducháček, onen otec tří dcer, díval se s větším zájmem na ubrus, na kterém ležely dva tak nestejnorodé předměty, jako vepřová pečené a slečna Anna. Místo aby zvedl slečnu Annu, sehnul se pro vepřovou pečeni, a volaje: „To je neštěstí“, odběhl s ní za velikého rozruchu.

Sedl jsem si klidně na mez a ptal se, co se děje. „Pomozte nám ji vzkřísit,“ volala paní Engelmüllerová, spínajíc ruce a křičíc: „Aničko, Aničko, podívej se na nás!“ Vtom otevřela Anna oči, vztýčila se, a pohlížejíc na mne jako Libuše, když věštila slávu Prahy, ukázala na mne a vykřikla: „Ó ten bídák!“ a svalila se na máslo, tedy na opačnou stranu, kde dříve ležela. A nyní se na mne obořily všechny ženy. Nechaly ji ležet a mně počaly spílat. Všechny ty něžné obličeje rázem se staly zuřivými, skákaly kolem mne jako tlupa lidožroutů kolem svázaného německého misionáře, hulákaly jako flagelanti, když konali své náboženské schůze, a soptily hněvem jako drobné sopky filipínského souostroví. Na druhé straně byla jako velká sopka Hekla z ostrova Islandu paní Engelmüllerová, vychrlivší na mne spoustu urážek. Vzala mne za vestu a vykřikla mně do ucha: „Vy jste ji chtěl zhanobit!“

Pět děvčat rozletělo se po tom výkřiku ode mne, jako kdyby do koroptví střelil, a zase se srazily v chumáč, který se na mne vrhl jako falanx Spartanů na Peršany. A v hrozném shluku dorážely na mne jako s halapartnami deštníky a slunečníky. Bránil jsem se zuřivě a zezadu byl jsem napaden snoubenci těchto mladých dívek, když vtom ozval se hlas Anny, které se to nepříjemně leželo na másle: „Matinko, matinko, pomoc, umírám.“ I běželi k ní všichni a počali ji těšiti. Pozvedli tu intrikánku a ona plakala: „On se ke mně tak divně choval v lese, kam mne vylákal, ale nechte toho, ať se to vysvětlí. O já nešťastná!“ Tak mi dali na chvíli pokoj a zatím jsem měl tolik duchapřítomnosti, že jsem odešel. Dal jsem se polní cestou v rychlém tempu k vesnici, kde za žitem vykukovala věž kostelíka, a když jsem tam doběhl, vrazil do prvního hostince.

Pan Ducháček seděl tam u sklenice piva a právě dojídal celý umaštěný vepřovou pečeni, kterou šťastně zachránil při onom neštěstí.

Když mne spatřil, prohlásil prostě, že šel vyhledat lékařskou pomoc a že tady ve vesnici není lékaře, a proto v zoufalství že zašel sem. Musel nějak narychlo vypít tu sklenici, poněvadž byl velice sdílný, a řekl ke mně, že považuje celou událost za komedii, že se jednalo o to, abych jí rozpínal blůzu, a jevil nějaký strach, aby se holka neblamovala před jeho dcerami, kterým namlouvala, že prý já ji už dávno miluji a že jsem velice zábavný člověk.

Tolik se prý vždy nasmáli, když jim vyprávěla, jak jsem si přišíval knoflík ke kalhotám a jak jsem si vařil vejce naměkko. Zapřísahal jsem se, že neměl jsem s ní žádný poměr, a on stále se usmívaje říkal: „Já vám nevěřím, chacha, to mně nesmíte říkat, já něčemu rozumím, já nejsem dnešní. Když já jsem bydlel u takové rodiny, když jsem byl svobodný, tu jsem také chodil za dcerou své bytné. To bylo nějakých hubiček, můj bože - ráno, když jsem přišel do kuchyně, v poledne při obědě a večer. Ach bože, to byly večery, vám nechutná pivo? To byly večery plné krásy. Těch hubiček, kamaráde.“

„A jak to dopadlo?“ optal jsem se vážně.

„Vzal jsem si ji, poněvadž jsem musel.“

„Tak vidíte,“ řekl jsem, „tam to ženy až dovedou.“

A opustil jsem toho muže, aniž bych řekl, kam jdu.

Umínil jsem si, že se již vícekrát nevrátím do bytu k paní Engelmüllerové, jejíž dcera Anna má všechny krásné schopnosti intrikánky. A také jsem tak učinil.

VI

PANÍ ENGELMÜLLEROVÁ DÁ MNE HLEDAT POLICII

Jak jsem si také umínil, provedl jsem to, že jsem se více nevrátil do svého bytu k paní Engelmüllerové, a poněvadž jsem věděl nyní, jak je nebezpečné bydlet v soukromých bytech, umínil jsem si, že budu bydlet v hostincích do dvanácti hodin v noci a potom že půjdu do nějakého hotelu.

Vyvolil jsem si hostinec „U slunce“, kde nebyla žádná číšnice, poněvadž ženy, jak jsem seznal, mají stejně spadeno na staré mládence, ať jsou v jakémkoliv zaměstnání.

Za byt zvolil jsem si hotel „U pošty“, který se mně zamlouval jak svou polohou do sadů, tak i skromným, prostým zevnějškem.

První noc strávil jsem takto: U blaženém vědomí, že jsem se konečně zbavil dcery své bytné i té celé odporné společnosti, která měla zajisté jen tu snahu, abych si z čistá jasna, jen proto, že mám své vlastní pěkné příjmy, musel nakonec vzít slečnu Annu Engelmüllerovou, toho hezkého netvora, vypil jsem u „Slunce“ pět plzeňských piv a promluvil jsem během večera několik řečí o bídnosti žen a nijak jsem se netajil tím, že budu přespávat a bydlet v hotelu.

Přiznávám se, že se mně dali do smíchu a že smích ten mě podráždil k otázce, jak to vlastně myslí.

Dostal jsem odpověď, že jest to velice pěkné chodit do hotelu, ale přijde prý na to, budu-li úplně sám.

Tomu jsem nerozuměl naprosto a museli mně to vysvětlit, nad čímž jsem se velice rozčílil, poněvadž takového něco jsem v celém svém životě, který jedině na mravných zásadách vždy byl založen, nejen neslyšel, nýbrž také o podobné zkaženosti ani neslýchal.

To mne velice mrzelo, že tak špatně mne znají, a rozhorleně zaplativ odešel jsem vyspat se do svého hotelu s tím přesvědčením, že některý příští den budu nucen poslati si posluhu pro svůj kufr do toho proklatého bytu, kde byli by mne málem připravili do pěkné situace.

Přišel jsem do hotelu a podomek řekl, že si mám dát boty za dvéře, jestli chci však, mně dá ráno zaklepat na dvéře, jestli si chci dát boty vyčistit čili nic, poněvadž jsou páni, kteří nechtějí si dát boty vyčistit, aby nemuseli dát od toho podomkovi spropitné.

Řekl jsem, že si to rozmyslím. Chlap se mně ptal, poněvadž byl opilý, má-li vyčistit oba páry bot, mé i ty dámské.

„Jaké dámské?“ tázal jsem se udiveně. „Nu, ty dámské, které stojí před vaším pokojem.“

„Jak to, proboha?“

„Ale jaké proboha? Přišla sem večer jedna dáma s tajným strážníkem a říkala, že byla již ve všech hotelích vás hledat. Jest to starší dáma. Řekli jsme jí, že zde jste si pronajal pokoj na měsíc. Ona prohlásila, že jest vaše velice blízká příbuzná, abychom jí jen klidně dali ještě jednu skládací postel do vašeho pokoje, že počká na vás, že se vás, milostpane, už nemůže dočkat. Pak tajný strážník odešel a my jsme jí do vašeho pokoje dali postel a ta dáma si lehla a spí.“

„Bude to asi má teta,“ pomyslil jsem si, „ta má takové nápady, když mne nemohla najít v bývalém bytě, že mě dala hledat strážníkem.“

Dal jsem si posvítit a otevřel jsem pokoj. „Tetičko,“ povídám, přistupuje k posteli, „co to vyvádíte?“

Vtom však mně svíčka vypadla z ruky a nastala úplná tma. Na posteli v šatech s hroznou tváří seděla paní Engelmüllerová, a jak svíčka zhasla, chopila se mne za krk a s napětím všech sil vlekla na chodbu volajíc: „Pomoc, už ho mám, toho svůdce mé dcery!“

Sběhl se celý personál hotelový, a tu spustila před tou směsí hlav a vyděšených obličejů: „Vy padouchu, teď se vrátíte k mé nešťastné dceři, u které jest paní Mazuchová.“

Nohy pode mnou klesly. Paní Mazuchová bydlela ve vedlejším domě a měla tam firmu s Panenkou Marií a s velmi významným dodatkem: Zkoušená porodní babička.

„Vidíte, jak se třese ten padouch. Ví, v jakém je stavu, a ještě ji žene na výlet, a když přijde k tomu nejhoršímu, zmizí, - jako by se do země propadl. A dcera, která mu tolik důvěřovala, v největších bolestech volá: .Přiveďte ho k nám, jen ho přiveďte, on mně zas vrátí poctivé jméno, já mu všechno odpustím.’ Tak běžím na policii a váš přítel, ke kterému jste dnes ráno přišel, ten prohlásil, že jste se mu svěřil, že budete spát v hotelu. Na policii, když jsem jim všechno vysvětlila, plakali se mnou.“ Dala se do pláče. „A teď jsem na to přišla, kde jste, zběhala jsem hotely, až tady jste se hlásil, že zde budete spát celý měsíc. Prosím vás, pánové, pomozte mně ho dostat domů k mé ubohé dceři, kterou pod slibem manželství připravil do té nejhroznější situace, která může být údělem všech mladých nevinných děvčat, důvěřujících takovým záletníkům.“ Obrátila se ke mně: „Když jsme vás vykrmily, tu jste zbujněl a nedbal jste nejsvětější povinnosti.

Podomek mne chytil pevně a nesl mne z hotelu. Tam otevřel dlaň a paní Engelmüllerová, držíc mne za kabát jednou rukou, pravou vtiskla mu do otevřené dlaně dvě koruny. Toho okamžiku jsem použil, a vysmeknuv se z kabátu, nechal jsem jí kabát v ruce, té matce Putifarky, a odběhl pryč.

V hlavě mně vířilo a já v největším rozčílení přehoupl se přes zábradlí nábřeží, které bylo odtud pár kroků vzdáleno.

Nade mnou zavřely se vody, slyšel jsem hukot a pak jsem ztratil vědomí a někdo mne tahal z vody na loďku.

A na loďce s policejními strážníky stála jako fúrie paní Engelmüllerová. Ta mne vytáhla z vody za nohavici.

VII

PŘÍJEMNÝ SEN

Když mne tedy vytáhli z vody na loďku, tu při spatření paní Engelmüllerové pokusil jsem se vrhnout se poznovu do vody. „Držte ho, nepouštějte ho,“ křičela paní Engelmüllerová a svírala mne promočeného pevně v náručí. Síly mne opustily a padl jsem do loďky. Co pak se mnou se dělo, na to se upamatovat nedovedu, neboť jsem pozbyl vědomí.

Když jsem se probudil ze mdloby, zápach lyzolu a karbolu mě upozornil, že jsem v nemocnici.

Pod paží měl jsem teploměr, hlavu těžkou a na prsou cítil jsem píchání. Pomaloučku jsem se rozpomněl na vše, co předcházelo, a cítil jsem se šťastným, že mám teď klid.

Kolem mne vesele se hovořilo a opatrovnice v bílých zástěrách chodily od jedné postele ke druhé a poptávaly se, jak se daří. Pak přišel lékař s asistentem a projevoval uspokojení nad mým stavem. Měl jsem hrozný hlad a všichni se upřímně usmívali nade mnou a říkali, že jest to dobře, zde že nedostanu nic jíst ještě týden, kromě polévky a mléka.

Zítra že přijde ke mně pan Kraus, který se velice často poptává po mém zdraví.

Nikdy jsem žádného Krause neznal, jaktěživ jsem s žádným Krausem nemluvil. Co to tedy zas asi bude?

Ptal jsem se, kdy budu moci chodit.

Lékař se opět usmál a řekl, až se mně zhojí ty zlomené nohy.

A vskutku. Toho jsem ani nepozoroval, až teprve teď, že mám nohy v deskách a nějaké závaží že mně je táhne přes pelest nahoru. Co jsem to provedl? Jak se to stalo? Tázal jsem se, co dělá paní Engelmüllerová. Opět se usmáli a řekli, že leží na Olšanech na VII. oddělení.

Bylo mně tu chvíli blaženě u srdce, ale živou mocí nemohl jsem si vzpomenouti, jak se dostala na hřbitov, když jsem ji viděl ještě živou na loďce, a proč mám zlámané nohy.

Pak jsem se stal apatickým, a když jsem snědl bujón, usnul jsem spokojeně a spal až do druhého dne zdravým spánkem člověka, který má přeraženy obě nohy.

V deset hodin otevřely se dvéře sálu a opatrovnice vedla k mé posteli celou řadu vážných pánů.

Vedle mne ležící mladík řekl: „To je tedy ta soudní komise.“

„Jaká komise?“ tázal jsem se pln údivu sama sebe, k čemu soudní komise a proč jde právě ke mně? Bylo pět těch pánů.

Opatrovnice rozestavily židle kolem mé postele a oni si usedli a vytáhli nějaké spisy z kapes.

Nejstarší z nich, s pěkným bílým vousem a příjemným úsměvem v zarudlé od pití tváři, řekl: „Já jsem vrchní vyšetřující soudce Kraus, abyste věděl. A teď, pánové, myslím, že můžeme začít. Jste při úplném vědomí?“

Myslil jsem, že ptá se těch pánů, a mlčel jsem.

„Poslyšte, pane Hanzlíčku,“ řekl ke mně vyšetřující soudce, „ptám se vás, zdali jste při úplném vědomí.“

„Zatím ano.“ - „Tak nám řekněte, proč jste to udělal?“ - „Co jsem udělal, já o ničem nevím?“ - „Ale, pane Hanzlíčku, nezapírejte! Prosím, pane kolego, přečtěte děj žalobní.“

Mladý muž se skřipcem se usmál a četl: „V noci na úterý skočil jednačtyřicetiletý oficiál zemského výboru Josef Hanzlíček v sebevražedném úmyslu kvůli rodinným nešvarům do Vltavy. Když byl vytažen matkou své milenky Karolínou Engelmüllerovou, vdovou po inspektorovi státních drah, bytem Šumavská ul. č. 11, u které bydlel již patnáct let, během kteréž doby udržoval s třicetiletou Annou Engelmüllerovou důvěrný poměr, byl dopraven drožkou v bezvědomí do svého bytu, kdež se vzpamatoval, uložen jsa do postele. Kolem jedné hodiny noční došlo mezi ním, jeho milenkou a bytnou k hádce, v jejímž průběhu Josef Hanzlíček vyhodil otevřeným oknem z druhého patra na ulici po urputném zápase napřed paní Engelmüllerovou a pak svou milenku Annu Engelmüllerovou a skočil poté sám na ně dolů volaje: ,Ony se ještě hýbají.‘ Obě ženy skonaly při dopravě do nemocnice a Josef Hanzlíček utrpěl zlomeniny obou noh a dopraven v povážlivém stavu do Všeobecné nemocnice.“

„Tohle přece není pravda,“ vykřikl jsem a najednou vidím zelené světlo visací lampy.

Ježíšmarjá, vždyť já ležím na posteli u Engelmüllerů a paní Engelmüllerová volá: „No tak, Jozífku, už je vám lepší?

Podívám se. Nohy mám zdravé, to všechno se mně jen zdálo. Nemám přeražené nohy, nikoho jsem nezabil. I lítostí dal jsem se do pláče.

„Tak vidíte, Jozífku,“ slyšel jsem ji skuhrat, „že je vám to líto, jak jste zklamal naši důvěru.“

„I dej mně pokoj, babo,“ vykřikl jsem se slzami v očích, „nebo tě shodím z okna.“

Dala mně takový pohlavek, až jsem se skrčil pod peřinu, a ona řekla suše: „Ráno vám ukážu plod vaší hříšné lásky a pak uvidíme, kdo to vyhraje. Vždyť máme vaše dopisy.“

Proboha, ta baba měla pravdu, vždyť já jsem psával ze svých cest, když jsem byl na dovolené, že už mám po krk dost těch vídeňských řízků a že se těším na guláš, který umí slečna Anna upravovat tak dobře, a že ji pozdravuji.

VIII

DEFINITIVNĚ OTCEM

Druhého dne ležel jsem v posteli jako uštvaný jelen v trávě. Na nočním stolku měl jsem hrneček kávy, ale ani jsem ji neochutnal. Že by mě chtěli otrávit, toho jsem se nebál, neboť teď jistě mají snahu zachovat mě tak dlouho při životě, dokud se nepřiznám a nevezmu si tu falešnici a podvodnici.

Umínil jsem si, že se nepřiznám. Třikrát už byla u mne porodní bába v pokoji s nějakým malinkým tvorem a říkala mu: „Podívej se, táta,“ já dělal, že spím, a připadal jsem si, když u mě porodní babička stála, jako šestinedělka.

Pak se otevřely dvéře a slyšel jsem hovor: „Kde je ten lotr? V pokoji. Dobrá!“ a do pokoje vrazil muž s kloboukem na hlavě a beze všeho přitáhl si židli k mé posteli. Dělal jsem, že spím, ale on zatahal mne za hlavu a řekl: „Nespěte, já jsem poručník ubohé Anny, správce škol Vilím. Vám ovšem není nic svatého, ani já, není-liž pravda, který v stáří musel se dočkat takové hanby, a což ta ubohá matka, má sestra, paní Engelmüllerová, ta nešťastná pápěrka.“

„Přísahám vám.“ - „Nepřísahejte, ono to děvče bude samo přísahat, dojde-li k soudu. Ano, to odpřísáhne a vy si ji budete muset vzít po velké ostudě, která vás stihne. Vaše postavení v úřadě, váš charakter, ten bude otřesen. Uděláte nejlépe, když jí vrátíte čest, o kterou jste ji připravil takovým způsobem, který jest sice obvyklým u hejsků, ale u usedlého člověka, za jakého jste byl vy pokládán, jest to něco neobvyklého, něco neslýchaného, hnusného, ošklivého, darebáckého, ohavného, lumpáckého! Vyberte si z toho, co chcete. Je to ničemnost, podlost, zhovadilost, darebáctví, ohavnost, ukrutnost, jest to zločin, pane, a to všechno jste vy spáchal, vy jste ten bídák, ten ničema, padouch, zločinec, netvor, potvora. Neobracíte se v hrobě, člověče?“ Nabral dech a pokračoval: „A ono to dobré, hodné, řádné, poctivé a pořádné dítě sedlo na lep, na hezká slova, na manželský slib, jako sedá nevinná moucha, nezkušená, na odvar z mochomůrky, který zdá se jí sladkým a vábivým, a nepomyslí, že za devět měsíců přijde dítě na svět, které pak nemá otce, poněvadž zvrhlý táta mu utekl do hotelu, aby tam v tichu přečkal bouři. Ale my vás máme, vy jste v našich rukou, vy jste v rukou božích, ale ne v rukou nějakého dobrého hospodina, já jsem Jehova, rozhněvaný bůh Židů. Tak je to, milý pane! Jiného se nedá nic dělat. My máme v rukou důkazy. Předně to novorozeně. To je nejpádnější důkaz. Pak máme v ruce několik psaní, a co hlavní, když na výletě vám v lese upamatovala na váš slib, že ji pojmete za manželku, tu jste ji přetáhl holí.

To jste prováděl, vy nestydo. Panenství je u vás ničím, vy vloudil jste se do důvěry této poctivé rodiny, obědy vám počítaly po 70 hal. i nyní, v době tak hrozné drahoty, v neděli jste platil 80 hal., a to jste se cpal, a když jste se nejlépe nacpal, pak jste utrhl jeden bílý květ, vy nestydo! Kávu jste dostal zadarmo k obědu, za tu jste neplatil. Vy jste bral oběma rukama. Nejen buchty, ale i čest nevinné dívky. Snědl jste dvacet osm švestkových knedlíků a pak jste ji připravil o čest. Tři koteletky dostával jste k obědu, a pak jste ji svedl. Když byly karbanátky, měl jste čtyry jako pěsť a pak jste to nevinné děvče připravil do hanby. A ty velké kusy vepřové pečené, toho uzeného masa a knedlíků. Šest kusů jste si vždy nabral ke guláši a nato jste šel, lichotivými slovy docílil jste toho, že vám uvěřila a věnovala vám vše, co může nevinná dívka poskytnout milovanému muži. Bifteky vám dělaly tak veliké, že se sotva vešly na talíř, a tu vy jste se jim pěkně odměnil. Když byla husa, všechny stehna jste si pro sebe osvojil, nacpal jste si na talíř i prsíčka, naložil si knedlíků a zelí, div jste nepraskl, a pak k té nevinné dívce mluvil o vřelé a vroucí lásce, vy bídníku. Co tomu říkáte?“ Mlčel jsem.

Nato přišla porodní bába s tím mým domnělým synem.

„Vidíte, jako když vám z oka vypadne,“ volal pan Vilím, „tytéž oči, vlasy žádné jako vy a pak, je to mužského pohlaví jako vy, to je nejpádnější důkaz, že je to vaše dítě.“

„Jakpak by to jeho nebylo,“ ozvalo se ve dveřích a paní Engelmüllerová postavila se přede mne s vykasanými rukávy.

„Má dcera nelže, já už to věděla dávno, že s ní máte poměr, cožpak jsem vás jednou nepřistihla ve tmě v pokoji? Že jste byl sám? Že Anna byla pryč? Na tom nezáleží, vy jste čekal na ni, až přijde z procházky, a na svobodné děvče se nečeká ve tmě v pokoji. Že nebyl nalit petrolej? Vidíte, teď jste se přiznal, že jste na ni čekal. Ostatně, zde to podepíšete. Tady je inkoust a péro. Já vám to přečtu: Stvrzuji tímto, že jsem měl s Annou, dcerou paní Karolíny Engelmüllerové, důvěrný poměr, který nezůstal bez následků, a že si vezmu do tří měsíců slečnu Annu Engelmúllerovou za manželku.“

Pak do mne hučeli všichni tři a já vzal péro a podepsal: Josef Hanzlíček.

IX

Co si nyní ti, kteří celou zpověď přečetli, budou myslet! Jaká nedůslednost v celém mém jednání! Nejlepší na celé této historii jest to, že jsem se dovedl přetvařovat. Jak jsem to napsal, tak to nebylo, ale pravdou je, že vskutku mezi námi panoval poměr intimní a že jsem se chtěl stát před celou veřejností jen mučedníkem jako všichni staří mládenci, kteří jsou prolhaní a zlomyslní.