Jaroslav Hašek unikl hrobaři z
tyfové lopaty v zajateckém táboře v Tockém ( Tockoje,
Тоцкое), kdy
zde, v zimě 1915, umřelo 10 000 osob ze 16 000 zajatých. Takto
popisuje tyfovou epidemii a Haškův průběh nemoci Václav
Menger v knize "Jaroslav Hašek zajatec číslo 294217":
....Avšak tyfová epidemie, kterou
do tábora zanesli cikáni z nedaleké vesnice, šířila se takovou
měrou, že ohrozila i baráky, až dosud dobře odolávající.
Hašek, který se stal rotným písařem a důvěrníkem skupiny
dobrovolců, nebál se se svou agitací pro vznikající
československou armádu ani do baráků tyfem zamořených a těžce na
to doplatil. Černá veš, kterou nalezl při každodenní večerní
prohlídce svého prádla, byla zlověstné znamení, jemuž v zápětí
následovaly vysoké horečky a krvavé skvrny po celém těle.
Nikdo neměl tušení, co Haška postihlo, až čirá náhoda dala ho
nalézti v prázdném baráku, do kterého zalezl v přesvědčení, že
smrti neujde.
Bratrská láska ho zanesla na isolaci.
Zapadající slunce si hraje na šedivých
stěnách nemocniční sednice, a nažloutlá žárovka svítí uprostřed
jako věčná lampa. Otevřeným oknem vane horký vzduch ze stepi, a
jen chvílemi slabý větřík si pohrává síťovým hadrem, visícím na
okně, jehož stín poskakuje na stropě kdysi bílém.
Každý zvuk je jasný a zřetelný jako před deštěm. Na protějším
břehu Samarky začínají blikati světla právě rozžatá, a šeří se
přímo hmatatelně., Stíny se prodlužují, a žlutavé světlo žárovky
vítězí nad světlem zapadajícího slunce.
Deset lůžek bylo již obsazeno, když na jedenácté přinesli Haška.
Milosrdná sestra, felčarka, zakroutila nad ním hlavou, a když
odešli jeho kamarádi, kteří ho přinesli, řekla zajatcům-saniťákům:
"Netrapte ho svlékáním. Nevydrží ani hodinu." Sotva za ní
zapadly dveře, seskupili se saniťáci kolem dvanáctého lůžka, aby
pokračovali ve hře v karty, z níž je vyrušil nový přírůstek.
Do ticha sednice zaznívá chvílemi:
"Pas!" "Cu !" "Myška!" "Figura !",
A znovu zavládne ticho, do něhož jen zaševelí míchání karet a
těžký povzdech Haškův,jenž nepřítomnýma očima prohlíží sednici.
V temném koutě, na lůžku, ke kterému je přistavěna zlověstná
bílá stěna, umírá člověk. Mohutné tělo se zmítá v smrtelných
křečích a vypouklé, horečně rozšířené oči zírají po sednici,
jako by se dovolávaly pomoci, neboť ústa jsou již bezmocná.
Nikdo si ho nevšímá a jen občas zlobný pohled některého saniťáka
spočine na něm tázavě: "Tak jak dlouho to bude ještě trvat?"
"Pas !" "Cu!" "Myška!" "Beru!"
Pojednou se tělo křečovitě vzepjalo a ruce se protáhly do
prázdna. Vypoulené oči jako by chtěly vylézti z důlků a nohy se
všemožně snaží vymaniti se z pokrývek a dotknouti se země.
"Majzl!" "Držím!"
"Koukni, leze ti z postele!"
"Krucifix, chlap zatracená, nedá člověku chvilku pokoj!"
"Tak ho uvaž!"
Čtyři hrubé ruce se chápou umírajícího těla, aby je připoutaly k
lůžku.
Hra po chvíli znovu pokračuje.
Jeden pacient natáhl krk a s úzkostí pozoruje poslední boj.
Ostatní spí nebo kibicují hráčům. Jen jeden má úmyslně
přetaženou pokrývku přes hlavu, aby neviděl a neslyšel.
"Pustím !" "Taky!"
"Ještě pět!" "Ukaž!"
Ozvala se temná rána. Pacient číslo 1 přetrhl prostě radlo,
kterým byl přivázán, a hlava se mu smekla na zem.
Hráči vyskočili.
"Chlap má ještě sílu!" "Nadělá svinstva ... " "Dlouho už řádit
nebude!" "Jak leze s postele, tak ne." "Ještě tak hodinu ... "
"Čert aby to vydržel!"
"Zavolej sestru, ať mu dá injekci!"
Pacienti usedli na lůžkách a strach před neznámem seděl jim v
očích. Když saniťáci uložili bezvládné tělo na postel, objevil
se u úst nemocného pramének krve.
"Koukni, krev!"
"No tak!" s ulehčením řekl jeden saniťák. Vyňal ze skřínky čisté
prostěradlo a zakryl jím mrtvého. Zároveň se otevřely dveře a
milosrdná sestra s injekční stříkačkou v ruce byla zastavena na
prahu suchou větou: "Už je to zbytečné ... "
"Tak už? Zaplať Pán Bůh!" A její ústa se otevřela k širokému
zívnutí.
V tom okamžiku Hašek těžce zastenal. Milosrdná sestra se k němu
otočila a řkouc: "Abych sem nešla nadarmo," vstřikla mu injekci.
"Dávej," ozvalo se po jejím odchodu, ale jeden saniťák, ten,
který právě pomáhal předtím sestře, významně zakýval na druhé:
"Ten má fajňácký boty! Těch by bylo škoda do hlíny!" A už bez
dalšího mluvení chystali se Haškovi zouti každý jednu hotu.
Sotva však se sehnuli, aby opatrně rozvázali šněrovadla,
vymrštila se neočekávaně jeho noha a přímo zasáhla nos jednoho
saniťáka, kterému okamžitě vytryskla z nosu krev. Druhý již na
odměnu nečekal, ale jeho hlava neušla nádobě, kterou Hašek
uchopil se stolku vedle své hlavy a mrštil jí po něm.
Toto intermezzo na chvíli vzrušilo klidnou hladinu nemocniční
sednice, ale zaražení a překvapení saniťáci se sami snažili
rychle ji uklidnit a proto, jako by se nic nestalo, zasedli ke
svým kartám.
Haška, kterého již předtím vzrušilo a
přivedlo poněkud k vědomí umírání pacienta za bílou stěnou,
tento zlodějský pokus téměř vzpamatoval. Ležel však klidně dále
a jen po očku pozoroval rozzlobené saniťáky, kteří, kdyby nebylo
svědků, jistě by se nerozpakovali dokázati mu svou převahu.
Zaslechl, jak si mezi hrou zašeptali: "Ty boty nám stejně
neujdou! Za pár hodin bude v limbu!"
Tak jej tento hyenismus rozčilil, že by byl nejraději vstal a
vypořádal se s nimi na místě.
Pokusil se nadzvednout, ale nadarmo. Zesláblé tělo po několika
marných pokusech vždy bezvládně pokleslo. Saniťáci, kterým
neušly jeho neklidné pohyby, doprovodili je slovy: "A jé! Mně se
zdá, že ho taky budem brzo muset uvázat!"
Polekal se jejich slov, jež byla pro něho hrozbou.
Ani se nepohnul. Cítil však, že tlak horečky značně poklesl a
když mu sestra felčarka před spánkem nasypala do úst chininový
prášek, zdála se mu jeho hořkost měniti se v tu nejpříjemnější,
zázračnou příchuť.
Saniťáci ještě dlouho do noci mazali karty.
Se všech stran se ozývalo pravidelné oddychování, a jen dva
nemocní blouznili ve spánku. Ale saniťáci na Haška nezapomněli,
co chvíli se některý po něm ohlédl. Hašek se tvářil, že spí.
Když se ozvalo: "Tak červený eso dává naposled!", promluvil ten,
kterého Hašek kopnul do nosu:
"Abysme se ráno o ty boty nehádali, tak ten, kdo vyhraje
poslední hru, vyhrává taky boty toho Čecha."
Všichni souhlasili. Kdosi z nich k tomu ještě dodal:
"Měl by se mu prohlédnout batoh. Kdo ví, nemá-li tam nějaké
prádlo a možná i prachy."
"Má-li nějaké, tak je má u sebe." Dohráli, vstali a šli se
podívat na Haška.
K jejich překvapení seděl Hašek na loži a číhal. Tak se ho
polekali, že se jeden po druhém vytratili nenápadně ze sednice.
Když Jaroslav osaměl, dlouho pozoroval každé hnutí spících a
konečně se zadíval na mrtvé tělo v koutě, přikryté prostěradlem.
Zahlédl na jeho stolku několik nespotřebovaných prášků a napadlo
ho: zmocniti se jich.
Pokusil se spustiti nohy na zem a úzkostlivě se přitom díval na
dveře, aby nikdo nevešel. Trvalo mu to několik minut, než se mu
podařilo usaditi se na posteli a nohy opříti o zem. Celé tělo se
mu rozechvělo strachem a slabostí. Pokusil se po dlouhé době
vstát, ale byl by se málem převážil na sousední lůžko.
Spustil se opatrně na zem a šouraje se jako batole, které ještě
neumí chodit, namířil k loži mrtvého. Trvalo to věčnost.
Měsíční světlo rozjasnilo žlutavé přítmí a Hašek po každém
pohybu, těžce dýchaje, musil odpočívati. Konečně se došoulal až
k prostěradlu, jež přečuhovalo na zem.
Uviděl zajímavé divadlo: černé vši se stěhovaly s těla mrtvého
celým rojem. Zatřásl se hrůzou a odporem. Jediným hmatem zmocnil
se asi desíti prášků a nastoupil namáhavou cestu zpět. Když se
konečně přiblížil až k svému loži, marně se pokoušel vylézti
nahoru. Vysypal obsah dvou prášků do úst a stáhnuv si batoh pod
hlavu, zůstal ležet v této nepohodlné poloze na zemi. Kroky na
chodbě a vrznutí dveří ho přimělo, aby napjal poslední síly.
Skutečně se mu podařilo vylézti na postel. Svalil se na ni a v
okamžiku spal.
Ráno ho zastihli saniťáci, jak sedí na posteli a zubí se. Noc ho
změnila z těžkého pacienta na člověka plného šťastného optimismu
a jedovatého humoru.
"Vy, kluci mordionský, už se netěšte, že budete špacírovat v
mých prčulích! Ani nebudete chodit v mým prádle! Počkejte, já
vám teď udělám vojnu!"
Saniťáci u vědomí viny se snažili býti k němu plni ochoty a
dobré vůle. Konečně se mohl svléci a zaujmout místo řádného
pacienta a ne "cuvaksu", který sem jen přišel zemříti. I
milosrdná sestra byla radostně překvapena změnou, která se s ním
stala a protože se jí Hašek dovedl zalichotiti v jejím rodném
jazyku, snášela mu všecko to nejlepší, co mohla skrovná
nemocniční kuchyně poskytnouti.
V několika dnech se vzpamatoval a jen nebezpečí nové infekce ho
vyhnalo z tohoto místa blahobytu.
V táboře zatím bylo rušno a veselo. Za těch několik týdnů
Haškova pobytu v nemocnici se tu mnoho změnilo. Zamořené tyfové
baráky byly spáleny. Staly se hrobem kruté minulosti a mnoha
lidí naděje plných a do poslední chvíle pevně věřících.
Germanofilský režim na velitelství byl změněn, a blahosklonnější
ruce teď pečovaly o tisíce vyřazených lidí. Češi a Slované byli
živeni nejkrásnějšími nadějemi.
Výzva Svazu českých spolků na Rusi k práci na obranu ruské říše
našla značný ohlas v řadách nespokojených zajatců, kteří se
hromadně nejen hlásili, aby splnili svou povinnost, ale také,
aby se vysvobodili z ovzduší, které nebylo o nic lepší než
nebezpečná fronta. Ba, bylo to o to horší, že na frontě člověk
věděl nebo aspoň tušil, kde je .nepřítel, a tu zákeřná nemoc a
zhusta i smrt číhaly za nějakým, nejméně předvídaným rohem.
Ale se sebevědomím a nadějemi Čechů rostl také nepřátelský poměr
k ostatním zajatcům, jenž velmi často propukával v krvavých
bojích. Nebyli to však Němci ani rakouští, ani říšští, kteří se
tak zoufale drželi staré monarchie, ale byli to oni Češi, jímž
rabství se příliš vžilo do krve a kteří ve svých zakrnělých
mozcích nedovedli pochopiti dějinné chvíle, kterou prožívali a
jejímiž svědky byli. A z těchto zavilých a zarputilých vyznavačů
staré říše byli nejhorší ti, kteří se honosili akademickými
tituly a vyšším vzděláním. Pro pozlátka a hodnosti, za které si
chytrá rakouská vláda kupovala svědomí těchto obojživelníků,
byli ochotní se bít za ni do poslední kapky krve. A typická
česká vlastnost, nesnášelivost, která se tak uboze jevila v obou
českých časopisech, vydávaných v Kijevě a Petrohradě, byla
nejlepším pomocníkem těch elementů, jímž osud trůnu habsburského
byl alfou i omegou všeho myšlení a cítění.
Došlo to tak daleko, že žádný z těch, kteří nosili na čapkách
jako odznak svého přesvědčení červenobílou stužku, nesměl se ani
objeviti v některém z těch baráků, kde žili vyznavači staré
říše. Plivali po nich, lili na ně vařící vodu a octl-li se
některý mezi nimi sám, neodešel od nich se zdravou kůží. Ba ani
ruské úřady nedovedly pochopit tuto odevzdanou revoltu srdcí a s
despektem se dívaly na jejich "hejslovanění".
Z Haška i z jeho ostatních přátel se stali rváči. Každý ten
kousek svobody si musili těžce vydobývat, a nic platny nebyly
ani pokyny nadřízených úřadů, nařizující pro ně určité výhody a
úlevy.
Vnitřní boje ve vedení, stálý odklad odjezdu do vojska
znervosňovaly a přiváděly k malomyslnosti mnohou dušičku, která
byla již vysílena veškerým utrpením, jež jí bylo zažíti v
bratrské zemi slovanské.
Konečně počátkem června 1916 se uvolnilo všechno napětí. Přišel
den osvobození. Přišlo povolání do vojska.
Snad každý člověk má svůj šťastný den, ale vypsat a vylíčit
radost, jež způsobilo těch několik slov telegramu ze štábu
vojenského okruhu, to by, myslím, nedovedl níkdo na světě. Hašek
charakterisoval tuto radostnou událost jednou větou:
"Být tu teď Heveroch, tak po nás po všech hodí lasem a jsme
našup v Kateřinkách!"
Jen zlobné a nenávistné pohledy se s nimi loučily.
Jaroslav Hašek klidně setřel slinu, kterou po něm plivl rakouský
feldvébl, a s úsměvem mu řekl: "Jen abys mi nechtěl ještě jednou
říkat bratře ... ! Lidé se sejdou s lidmi a ne hory s horama."
A když se na ně snesl příval nadávek, sehnul se a ukázal
neochvějným austrijákům zadnici.
Nádraží se rozezpívalo veselými písněmi a vagony se proměnily v
cestující háj. Červenobílý prapor vlál na lokomotivě a zajatci,
naposledy se procházející peronem, byli naplněni sváteční
náladou.
Nádražní zvonek, dávající první znamení k odjezdu, rozesmál
Haška a připomněl mu zvonění pražských parníků.
"Chuchle, Zbraslav, Štěchovice!" volal radostným hlasem, a kdosi
z vnitra vozu mu odpovídal: "Nastupovat!"
Všechno se uvelebilo již ve vozech, když se od vchodu hnal
opozdilec, uřícený a sehnutý pod tíhou batohu a náručí balíků.
Chytil se držadla prvního vozu, jenž se mu namanul do cesty a
snažil se rychle vylézti nahoru.
"Pošta!" křičel z plného hrdla a deset ochotných rukou ho
vytahovalo do vozu. Nedočkavci se vrhli na balíky a nově
příchozí byl uvítán Haškem: "Prosím tě, kde jsi, Vašku?" tak
jako by se byli před chvílí rozešli.
A zatím Stejskal, kterého postihl rovněž Háškův osud, utíkal
přímo z nemocnice, když se dověděl, že první transport
československých dobrovolců právě odjíždí. Svalil se na dolní
pryčnu ve voze a snažil se nabrati dechu. Hašek nad ním
starostlivě stál a Václav když se vzpamatoval, vylíčil mu
několika slovy svůj osud.
"Udělali ze mě písaře v baráku, který byl také zamořen. Když mi
kluci vyřizovali, žes nemocen, chtěl jsem se za tebou podívat,
ale nepustili mě k tobě. A druhý den už jsem také ležel s tyfem.
Jenže jsem byl na tom o to hůře, že se o mě nemohl nikdo starat,
protože měl každý sám se sebou co dělat. Za týden nebyl v baráku
ani jeden. Lidé nám umírali po desítkách. Naházeli je na hromadu
vedle baráku a v noci je odváželi jako dříví. Bylo mi tak zle,
že už jsem dávno o sobě ani nevěděl. A najednou, člověče, jsem
se octl na hromadě mezi mrtvými a nebýt jednoho německého
medika, byli by mě snad za živa pochovali. Všiml si mě, když mě
chtěli házet na vůz, jak jsem pohnul rukou, a zachránil mě...
******
Popis
Parazit je vybaven vysunovacím bodavě sacím ústrojím
a pomocí hákovitých drápků a prstovitých výčnělků je
dobře adaptován na pohyb po šatových vláknech.
Mezi rozlišovací znaky vši šatní od vši hlavové
patřil odlišný tvar prvního článku tykadel u hlavy,
dále morfologie hlavy, prvého páru noh a posledních
článků břišních – v poslední době ale byla tato
stará schémata opět zpochybněna. Běžným znakem pro
určení ale zůstává místo výskytu!
Ekologie
Při osvětlení sedí vši šatní sice nehnutě, ale jinak
jsou velice čilé, několikrát za den opouští šatstvo
a živí se krví. Jejich bodnutí bolí a později svědí,
na napadené pokožce zůstávají namodralé skvrny (maculae
coeruleae), častá je sekundární bakteriální infekce.
Mohou přenášet skvrnitý tyfus, volyňskou(zákopovou) a
návratovou horečku.
Jedna oplodněná samička naklade celkem 80–300 bílých
lesklých (po čase žlutých až žlutohnědých) vajec,
tzv. hnid, velkých 0,8 mm. Na zkřížená vlákna, do
švů i jinam je lepí zvláštní hmotou, která za 10–15
vteřin ztuhne. Líhnutí trvá při optimální teplotě 37
st.C. 4 dny, s klesající teplotou se úměrně
prodlužuje na 10–14 dní, až se při teplotě kolem
22°C. zcela zastaví.
Citováno podle:
MUDr. Miroslav Förstl a kolektiv: Praktický atlas
lékařské parazitologie
Zákopová horečka byla velmi vážnou chorobou,
kterou přenášely vši. A jejich všudypřítomnost
ze zákopové horečky vytvořila obávaného
zabijáka. Je to do první světové války nepoznaná
choroba bakteriálního původu, která se do těla
dostávala krví - tedy při sání krve vší. Obvykle
bývá přirovnávána k tyfu, kterému je velmi
podobná. Inkubační doba choroby je velmi
proměnlivá, od 5 do 20 dní, po této době se
dostavily silné bolesti hlavy, bolesti zad a
potíže se zrakem, místo, kudy infekce vnikla do
krve (tedy místo kousnutí vši) se zanítilo a nymfatické uzliny silně zduřely. Později nemocný
dostal horečky, které mohly dosáhnout až 45
stupňů (!!!). Jako nepatrný problém se v
porovnání s tím zdá vyrážka, která se po
několika dnech objevila na hrudníku a na břiše.
Postižený trpěl záchvaty z horečky, upadal do
deliria a přestával reagovat na vnější podněty.
Problematické bylo léčení. Antibiotika k léčbě
tetanu sice byla účinná i proti zákopové
horečce, ale nebyla k dispozici, a tak se léčba
často omezila jen na potírání horečky. Horečka
sice po dvou týdnech většinou zmizela, ale
organismus byl obvykle poté už velmi vyčerpán a
vojáci často umírali na srdeční selhání.
Citováno podle:
http://vstupnistranka.wz.cz/prvnisvetovavalka/zdravi.php