Heslo:
♣ Jan Klimeš
Výklad:
Pátrání po jeho stopách je značně obtížné.
Jediná indicie je jeho celé jméno, které uvádí Radko Pytlík v Toulavém
Houseti. Podařilo se mi nalézt policejní pobytovou přihlášku na jméno Jan
Klimeš, který se narodil v roce 1874. I když měl domovské právo v Uherském
Hradišti, tak se tam nenarodil. Prohledal jsem celý rok 1874 i indexy, ale
žádný záznam se jménem Klimeš jsem nenalezl. Bydlel v Havlíčkově ulici na
Královských Vinohradech, což je dnešní Bělehradská č.p.287 u paní Wurmové od
31.7.1906 do 4.12.1906. Toto datum je uvedeno na přihlášce dole s poznámkou
„do Bulharska“. Poznámka mě utvrzuje, že je to námi hledaný vévoda
makedonský Klimeš. Zaráží mě však jeho profese, „Redaktor Národ. novin,
spisovatel“. To, že se zabýval Bulharskou problematikou publikoval v
časopise Ilustrovaný svět, kde v roce 1903 vychází seriál "Organizace
a život makedonských povstalců". Publikoval také v Omladině i Nové
Omladině. Není mi však jasné, jak mohl pracovat v Národních novinách, které
vycházely dočasně v letech 1867 a 1868, jako náhrada za pozastavené Národní
listy. Pokoušel jsem se najít nějakou stopu v Národních listech, ale rovněž
marně. Takže makedonský vévoda Klimeš zůstává trvalou záhadou stejně, jako
Haškovo balkánské dobrodružství, které údajně s Klimešem prožil. Hašek o
Klimešovi píše v "Dějinách strany....":
Jak
odlišným od něho byl vévoda makedonský Klimeš!
Předně nikdo z nás nevěděl, kde a kdy se narodil tento bojovník za práva
utlačovaného lidu. Byl postavy vysoké a jeho obrovský hnědý plnovous v
zarostlé tváři, hrozivý výraz jeho obličeje, vášnivé proslovy daly tušiti,
že on jest rozeným vojevůdcem revolučních vojsk, a jako takového poznal jsem
ho dva roky před založením naší nové strany v Sofii. Každopádně bude třeba
obšírné kapitoly k vylíčení všech jeho slavných činů, z nichž nejslavnějším
bylo naše setkání, kdy zúčastnili jsme se oné památné bitvy na hoře Garvan,
kdy obléhali jsme Monastýr a obklopeni řadovým tureckým vojskem nizzami
utekli jsme tak krásně, jak se jen z boje dá utéci.
A když
jsme přísahali, třásli jsme se oba, klepali jsme se, a tak jsme v noci
nejtmavší a nejsmutnější, kterou pamatuji, vyrazili na turecké hranice.
Pod Vitoší k ránu přišli jsme do skladiště zbraní, do malého domku, kde nám
napřed dali sýr a potom teprve rozdali nám zbraně. Byly to verndlovky.
Nabíjí se to jako manlicherovka a já ani
vejvoda Klimeš nevěděli jsme, jak
se to vlastně nabíjí.
„Rozumíte tomu?“ otázal se nás náčelník tlupy.
„Jak bychom nerozuměli,“ řekl statečný
vejvoda Klimeš, celý se klepaje,
když nám dali zásobu nábojů, „strčíš, bratře, náboj do pušky, zamíříš na
Turka, bác, a ta turecká svině se válí, ty jí šlápneš na krk a uřežeš hlavu
a je ti veselo v srdci, radostně, bratří, podejte mi čutoru.“
Ilustrovaný svět č. 28, ročník 1903