Slovníček

Pátrání po jeho stopách je značně obtížné. Jediná indicie je jeho celé jméno, které uvádí Radko Pytlík v Toulavém Houseti. Podařilo se mi nalézt policejní pobytovou přihlášku na jméno Jan Klimeš, který se narodil v roce 1874. I když měl domovské právo v Uherském Hradišti, tak se tam nenarodil. Prohledal jsem celý rok 1874 i indexy, ale žádný záznam se jménem Klimeš jsem nenalezl. Bydlel v Havlíčkově ulici na Královských Vinohradech, což je dnešní Bělehradská č.p.287 u paní Wurmové od 31.7.1906 do 4.12.1906. Toto datum je uvedeno na přihlášce dole s poznámkou „do Bulharska“. Poznámka mě utvrzuje, že je to námi hledaný vévoda makedonský Klimeš. Zaráží mě však jeho profese, „Redaktor Národ. novin, spisovatel“. To, že se zabýval Bulharskou problematikou publikoval v časopise Ilustrovaný svět, kde v roce 1903 vychází seriál "Organizace a život makedonských povstalců". Publikoval také v Omladině i Nové Omladině. Není mi však jasné, jak mohl pracovat v Národních novinách, které vycházely dočasně v letech 1867 a 1868, jako náhrada za pozastavené Národní listy. Pokoušel jsem se najít nějakou stopu v Národních listech, ale rovněž marně. Takže makedonský vévoda Klimeš zůstává trvalou záhadou stejně, jako Haškovo balkánské dobrodružství, které údajně s Klimešem prožil. Hašek o Klimešovi píše v "Dějinách strany....":

Jak odlišným od něho byl vévoda makedonský Klimeš! Předně nikdo z nás nevěděl, kde a kdy se narodil tento bojovník za práva utlačovaného lidu. Byl postavy vysoké a jeho obrovský hnědý plnovous v zarostlé tváři, hrozivý výraz jeho obličeje, vášnivé proslovy daly tušiti, že on jest rozeným vojevůdcem revolučních vojsk, a jako takového poznal jsem ho dva roky před založením naší nové strany v Sofii. Každopádně bude třeba obšírné kapitoly k vylíčení všech jeho slavných činů, z nichž nejslavnějším bylo naše setkání, kdy zúčastnili jsme se oné památné bitvy na hoře Garvan, kdy obléhali jsme Monastýr a obklopeni řadovým tureckým vojskem nizzami utekli jsme tak krásně, jak se jen z boje dá utéci.

A když jsme přísahali, třásli jsme se oba, klepali jsme se, a tak jsme v noci nejtmavší a nejsmutnější, kterou pamatuji, vyrazili na turecké hranice.
Pod Vitoší k ránu přišli jsme do skladiště zbraní, do malého domku, kde nám napřed dali sýr a potom teprve rozdali nám zbraně. Byly to verndlovky. Nabíjí se to jako manlicherovka a já ani vejvoda Klimeš nevěděli jsme, jak se to vlastně nabíjí.
„Rozumíte tomu?“ otázal se nás náčelník tlupy.
„Jak bychom nerozuměli,“ řekl statečný vejvoda Klimeš, celý se klepaje, když nám dali zásobu nábojů, „strčíš, bratře, náboj do pušky, zamíříš na Turka, bác, a ta turecká svině se válí, ty jí šlápneš na krk a uřežeš hlavu a je ti veselo v srdci, radostně, bratří, podejte mi čutoru.“