Cikán archaeologem

[Dialogy psány jsou v nářečí spišském]

Byla to radost mezi cikány v lubicích, když starý cikán Dzurica vrátil se večer s velikou láhví pálenky, chodil od cikána k cikánovi, dával jim připíjet a křičel:

„Pijte, dobré nám budze, ej pri šám bôh!“

„A kde ši ty vzal penězi na tu dobrotu,“ ozval se ze skupiny cikánů silný chlap.

„Tak to tak,“ počal vypravovati Dzurica: „Išel šom tým chodníkom, čo ša idě do húry [do lesa], reku trochu drva narúbac [narubat], šak reku, hej uvidzim; tak iděm a tu velkomožný pán farář aj dvaja, tri pánóv naprotiv. Ej veru šom ša zlakol, šeci ku mně. Čo, úfám, nič dobrého něbudze, páni sú páni. Bérem ša nazad. A tu křičí pan farář: ,Čuješ [slyšíš], Dzurica, sem id, volačo cebě poviem!’ Tak šem išel. A tu jedon pán dá mi do ruky peněži [peníze] a vraví: ,Ty sluhaj, vieš čo, my sbíráme také črepy, kusky harencóv, čo ša naidzí v húre, aj keď sú v poli, čo sa vyorá. To popolnice, staré nádoby, vo ktorých popol z ludí. Vieš ty čo, more, keď naidzeš ty také staré črepy, idz do fary a dostaneš ty za každý kúsek peněži.’ To reku uvidzim, keď naidzem, donešem. A ten pán eště ukázal mi také kústičky, zo starých črepov a tam boly šamé čárky na tom.

,Keď vravil pan farář, ,ci přineseš také kúštičky, kde sú čárky, dva razy ci žaplačim. Aj keď všeci prinešece. Len to vrav [mluv] všem cigánom‘.“

Domluvil starý Cikán Dzurica, napil se z láhve a zase kolem dokola pili cikáni a Dzurica pozdě do noci vykládal a dával své rodině informace, jak mají hledat, co mají hledat, zejména ty kousky s čárkami, za které se dvojnásobně zaplatí.

Ještě pozdě v noci radili se cikáni a mluvili o starých čerepách, nádobách, v nichž prý pohřbívali, jak pravil Dzuricovi pan farář, popel z lidí.

Pak se pilo a zpívalo.

*

Druhého dne k večeru stála celá kolonie cikánská před farní budovou v Lubicích a starý Dzurica chodil s objemným pytlem nerozhodně kolem dveří farských.

Konečně si dodal odvahy a vstoupil do fary a již klepal nesměle na dveře obydlí pana faráře. Vstoupil, políbil ruku panu faráři a všem pánům, sedícím kolem stolu, a beze slova počal vytahovat z pytle kousky popelnic, které kladl na stůl.

„Pánové, samé ornamenty,“ pravil latinsky pan farář ke svým hostům.
A vskutku. Na každém nacházela se ozdoba, buď na způsob podélných tahů, přímých, neb na způsob spirály.

„Kdes to našel,“ optal se po chvíli cikána, který se zbožnou horlivostí vytahoval stále nové a nové kousky popelnic s novými a novými ornamenty.

„Tam v húre na takom bréžku [vršku] ceško sa idě. Tak šem išel s rodzinú, aj to šme našli, prosím poníženě, vela [mnoho] šme sa zunovali [unavili].“

„Tu máš a rozděl sa s rodzinú a idťe tam eště,“ pravil pan farář, vytahuje z kapsy peněženku. Cikán se vřelými díky zmizel.

Pak bylo v krčmě veselo. Cikáni pili, zpívali, tancovali, až všichni psi v dědině štěkali o překot.

Zatím vedl se na faře živý hovor o přinesených kouscích popelnic s ornamenty. Všichni páni shodovali se v tom, že ozdoby na popelnicích mají zcela nový ráz.
Pan profesor z Levoče tvrdil, že sice viděl v Pešti v museu podobné popelnice, které prý pocházejí bezpochyby z hrobů prehistorických, náležejících kmenům uralsko-čudským, naproti tomu pan profesor z Košic určitě se vyjádřil, že ornamenty na oněch liší se zcela od přinesených, nejen co do bohatosti, ale i co do provedení. Jak asi ty ozdoby mohly povstat? Buď tlačením a pak vypálením, neb napřed vypalovali, a pak teprve ryli.
Jaké to byly asi nástroje?
Právě vykládal pan profesor z Levoče, že na peruánských popelnicích nacházejí se podobné ozdoby, a kdo ví, k jakým kombinacím a k jakým archeologickým výslednicím byl by snad došel a k jakým archeologickým novým poznatkům, když tu strhl se venku před farou ohromný křik a vtom již otevřely se dvéře a mezi překvapené archeology vpadl opilý cikán Dzurica.

„Prošim, pán velkomožný,“ pravil trhaně s usedavým pláčem, „já šom žabudol [zapomněl] vravič [říci], že šom dva nože polámal, tak by šom uctivě pýtal, aj za ty nože, všetko už šom přepil a šom eště smädný [žíznivý].“
„Aké nože,“ vyrazil ze sebe překvapený pan farář.

„Ej či šom ty čárky robil na tých črepoch,“ plačky pronášel Dzurica, „to šom šecko ryl a ty črepy, to sú z pobitých harencóv [hrnců], čo máme tam za humnami; a dva som nože polámal, uctivě pýtám ...“
Té noci se asi pánům archeologům zdálo o samých popelnicích, s dosud neznámými, novými typy ozdob, které vlastně cikán Dzurica prakticky vyráběl rytím ve starých, rozbitých hrncích cikánské kolonie ...

Ale pan farář jmenoval od té doby cikána Dzuricu archeologem.