Citrony

Humoreska

Říká se sice, kdo má neštěstí v kartách, že má štěstí v lásce, ale mohu říci, že to není pravda. Měl jsem neštěstí ve hře, prohrál jsem všechny sirky, takže když jsem přišel pozdě domů, nemohl jsem si posvítit na schody. Přirozený toho následek byl, že jsem na schodech klopýtl a upadl. A druhého dne měl jsem neštěstí v lásce.

Vyučoval jsem jednoho primána a zamiloval se do jeho sestry. Jest obyčejem domácích učitelů, že se zamilují do sestry svého svěřence, někdy i do matky, ale tento případ jest řidšího druhu a stává se jenom v napínavých románech.

Sestra mého žáka jmenovala se Ami. Samo jméno jest milování hodno. Pokud se pamatuji, byla blondýnka.

Sedala vždy, kdykoliv jsem přišel, u piana a háčkovala. Na můj pozdrav neodpovídala, a když jsem odcházel a pozdravoval, mlčela. Zdálo se mi to interesantním. Zdá-li pak se vám žena být interesantní, zpravidla se do ní zamilujete. A já jsem se do Ami zamiloval.

Někdy u piana háčkovala a poslouchala, jak se její bratr učí, tak pozorně, až usnula, což se dá lehce vysvětlit obyčejným zjevem, že lidé z duševního napětí usnou.

Spánek jest nakažlivá věc. Primán následoval příkladu své sestry a začal klímat, až také usnul. Co jsem měl dělat. Ze šetrnosti k Ami položil jsem si hlavu na stůl a usnul jsem též.

Když uplynula hodina, instinktivně jsem se probudil, zatřásl svým žákem a řekl: „Kde jsme dnes skončili, budeme zejtra pokračovat.“ Odešel jsem.

Stával jsem se čím dále tím zamilovanějším do Ami.

Někdy prohodil jsem k ní i několik slov o počasí, což jest velmi staré mezi milujícími, ale velmi dobré.

Slečna Ami nikdy mi neodpověděla a obrátila se vždy na druhou stranu k oknu, čemuž jsem přikládal velkou důležitost, neboť v devadesáti případech chovají se ženy k těm, které milují, zprvu netečně, až konečně ...

Jednou k večeru potkal jsem v ulici slečnu Ami. Šel jsem hned k ní.

„Račte dovolit, slečno, jako starý známý budu tak smělým a doprovodím vás,“ řekl jsem, smekaje klobouk.

Slečna Ami se na mne podívala, nepromluvila ani slova a odešla na druhou stranu ulice.

Tento náhlý odchod mne tak překvapil, že zůstal jsem stát na chodníku se smeknutým kloboukem.

Kam se člověk podívá, samá žebrota, zabručel kolem mne jdoucí pán.

Dal jsem klobouk na hlavu a šel domů.

Druhého dne v hodině seděla slečna Ami zcela klidně u piana, neodpovídajíc, jako obyčejně, na můj pozdrav.

„Však ty jednou promluvíš,“ pomyslil jsem si, „kůra ledová kolem tvého srdce roztaje, nebudeš stále se na mne mračit a mlčet, moje drahá Ami.“ Podíval jsem se ohnivě na slečnu. Trochu se zarděla a pak počala jí hlava pomalu klesat, až usnula. „Sláva, mám na ni vliv,“ myslím a položím si hlavu na stůl vedle hlavy mého žáka.

Následujícího dne, když jsem přišel opět do hodiny, zdálo se mi, že slečna Ami se na mne nemračí. Vskutku, nemračila se, a dokonce se usmívala.

I můj žák byl jaksi slavnostně naladěn. Stále se na židli vrtěl.

„Máme králíka,“ pronesl najednou pln radosti, když jsem si sedl k němu.

Podíval jsem se na Ami. Slečna již se přestala usmívat a pilně háčkovala.

„Je to dlouhán,“ mluvil můj žák, „a docela je krotký. A uši má jako ...“ Primán hledal nyní, rozhlížeje se kolem sebe, k jakému předmětu by ty uši přirovnal.

Zrak jeho spočinul na mé hlavě. Zarděl jsem se a podíval se na něho tak ostře, že bez rozmyšlení ze sebe vyhrkl: „Jako záclona.“

Slečna Ami seděla za řeči nehybně jako socha, upírajíc zrak na krajku, kterou háčkovala.

„Přines nám ho strýček,“ pokračoval můj žák, „je naučený všechno žrát. Při obědě jedl i maso. Jí všechno, zeleninu, chrupavky, kávu pije, cukr jí.“

„Citróny také žere,“ ozvalo se vtom z úst slečny Ami měkkým, jemným hlasem.

Její první slova! Konečně, pomyslil jsem si, promluvila jsi! Její první slova!

„Tedy žere citróny,“ řekl jsem nesměle, tak byl jsem překvapen, hodlaje započít rozmluvu se slečnou.

Slečna Ami však neodpověděla, sklonila hlavu k háčkování a mlčela.

Celá hodina uplynula v samém povídání o králíkovi.

„Ami se s ním pořád mazlí,“ řekl můj žák.

Udělám Ami radost, pomyslil jsem si, tedy to zvířátko žere citróny, koupím mu jich pár.

Když jsem odešel z hodiny, šel jsem přímo na trh.

Krásné, žluté citróny připomínaly mi slova Aminina, první slova, která jsem za celý měsíc z jejích krásných úst slyšel: „Citróny také žere.“

Koupil jsem těch krásných citrónů smavé Itálie pět. Vybral jsem ty největší.

A druhého dne přinesl jsem je do hodiny. „To je pro králíka,“ řekl jsem, odevzdávaje je v kuchyni služce, „nakrájejte mu je na čtvrtky.“

Toho dne jsem v hodině spal. Víte už, jak to začalo. Napřed Ami, pak můj žák a nakonec já.

*

Druhého dne, předtím večer, jak jsem se zmínil, měl jsem neštěstí ve hře, zpozoroval jsem, že v pokoji, kde jsem vyučoval, schází má zbožňovaná Ami, a větší byl můj podiv, když jsem zpozoroval, že můj žák tiše pláče.

„Co se stalo?“ ptal jsem se udiven. Odpověď mně dal otec mého žáka, vstupuje do pokoje.

„Zejtra sem již nemusíte chodit,“ pravil pan Karas ke mně, „Ami jste připravil o největší její radost, o králíka. Přinesl jste mu pět citrónů. Králík je všechny sněd a dnes ráno chcíp.“

Pan Karas se odmlčel. „A nejen to: můj syn učí se mnohem hůře než dříve, dokud jste ho neučil.“

Zdrcen jsem odcházel a ve dveřích mně podala služka něco zabaleného do papíru, abych to neotvíral, až doma, je prý to od slečny na památku. Vážil ten balík dobře pět kilogramů. Nikdo mne neviděl ještě tak běžet ulicí jako tenkrát. Jen už abych byl doma. Vrazím do pokoje, rychle přeřezávám motouz a z balíku, jak jsem ho držel v ruce, vypadl mrtvý králík …

„Citróny také žere ...“

Neštěstí v kartách, štěstí v ... Nesmysl!